Petr Dorůžka - World Music » Sladká hudba z jižanských věznic

Sladká hudba z jižanských věznic

1. 9. 2014 | Rubriky: Články, Lidové noviny

Nahrávky z archaických přístrojů vstupují do digitální éry

“Bez Alana Lomaxe by nevznikli ani Beatles, ani Stones, ani Velvet Underground,” tvrdí Brian Eno, britský hudební vizionář, který nemá ve zvyku přehánět. Lomax ovšem na rozdíl od Ena nebyl tvůrčí hudebník. Do historie vstoupil podobně jako jeho otec, John Lomax, coby sběratel lidových nahrávek. Pocházel z Texasu a jeho hudební expedice do jižanských států připravily s předstihem několika dekád půdu pro Erica Claptona či Micka Jaggera. Tím, že podporoval začínajícího Pete Seegera, pomohl nastartovat pozdější nástup folkařů v čele s Bobem Dylanem.

Alan Lomax (1915 - 2002), americký etnomuzikolog a hudební sběratel, roku 1986 převzal National Medal of Arts od prezidenta Ronalda Reagana. Posledních 20 let života strávil transformováním svého archivu nahrávek, fotografií a filmů do multimediálního projektu Global Jukebox. Samply z jeho sbírky použil například Bruce Springsteen na svém posledním albu Wrecking Ball. Roku 2012 byl Lomaxův archiv zpřístupněn na stránkách www.culturalequity.org

Roku 1933, ještě jako osmnáctiletý mladík, doprovázel Alan svého otce na cestách, které mapovaly hudbu černošského obyvatelstva. Tehdy došlo k události, která zasáhla nejen do hudebního, ale i literárního světa. Ve vězení v Louisianě Lomaxové objevili robustního zpěváka, jehož repertoár hranice blues dramaticky překračoval. Huddie Ledbetter, zvaný Leadbelly, ovládal řadu nástrojů - a ze všeho nejlépe dvanáctistrunnou kytaru. Jeho nejslavnější píseň Goodnight Irene později zdomácněla i u českých táborových ohňů stejně jako Hučí Niagara či skladby Karla Kryla. Čeští trampové ale sotva tušili, že konec první sloky se otiskl i do historie literatury. Slogan Sometimes a Great Notion, Tak mě někdy napadá, použil jako název své druhé knihy experimentátor s halucinogeny a bohémský nomád Ken Kesey. České publikum zná mnohem lépe jeho prvotinu, zpopularizovanou filmem Miloše Formana, laicky překládaným jako Přelet nad kukaččím hnízdem.

Při prvním setkání Lomaxové zachytili Leadbellyho písně na přenosný přístroj s mechanickým záznamem, který nahrával na hliníkové disky. O rok později s ním natočili asi sto dalších písní, určených pro knihovnu amerického Kongresu, a zasadili se o Leadbellyho propuštění - a ten je pak doprovázel na přednáškách a prezentacích.

Okouzlení černošskou hudbou Alana Lomaxe později přivedlo na Haiti a další karibské ostrovy. Světovou hudební kulturu považoval za členitou a pestrou mozaiku, která je přímým opakem umělé a monolitické kultury šířené masovými médii. David Byrne o jeho sbírce prohlásil, že je nejlepším očkováním proti nudné kultuře,” : .

Lomaxův odkaz získává s ubíhajícími lety na významu. To má dvě příčiny: nasbíral takové množství nahrávek, že většina z nich se k veřejnosti dostává až v době internetu a digitalizace. A neméně závažným faktem je, že dokázal své poznatky zasadit do širšího kontextu, který přesahoval akademickou folkloristiku. Tak například - v písních z amerických věznic viděl Lomax symbolický kořen všech pozdějších hudebních rebelií včetně punk rocku. Tím prvním příkladem byl anglický skiffle, žánr s americkými kořeny a přímý předchůdce britského rocku. Skifflové kapely měly v repertoáru i hity, jimiž Leadbelly o dvacet let dříve zpestřoval nedělní odpoledne texaskému guvernérovi, když se svými hosty pořádal ve vězení pikniky. Co se tedy stane, když písně z kriminálu začne zpívat bílý mladík z města s kytarou, který v životě žádným zásadním utrpením neprošel? “Brzy mi došlo, že tihle revoltující mladíci měli podobné pocity jako člověk za mřížemi. Jejich vězení tvořily nejen bariéry mezi společenskými vrstvami, ale také scvrkávající se Britské imperium, nudná práce, nedostatek peněz. To všechno byly zdi, na které křičeli.”

Hudební subkultury 20. století jako blues, punk či hip-hop měly jeden společný rys: poskytly platformu tvůrcům na okraji společnosti, nabouraly a pomohly rozložit vžité společenské hierarchie. Něco podobného se dařilo i Lomaxovi jeho terénními nahrávkami. Příkladem je zážitek z jižanských plantáží. “Pole zářila bílou bavlnou, ale černí venkované chodili v hadrech. Večer se shromáždili v rozpadajícím se kostele, aby zpívali do mého nahrávacího přístroje.” Nejtalentovanějším zpěvákem byl vytáhlý černoch zvaný Blue. Když přišel bílý majitel farmy, Blue byl strachy bez sebe, protože text který zpíval, byl vlastně lamentací na špatné podmínky. Když pak ale s publikem vyslechl čerstvě dokončenou nahrávku, jeho nadšení neznalo mezí. Lomaxova folkoristická práce měla tedy i skrytou rovinu: propůjčila hlas lidem, které společnost ignorovala. Aktivita hudebního sběratele, o níž zatím referovaly jen univerzitní publikace, tak položila základní kamínek k pozdějším bojům za občanská práva, které v éře Martina Luthera Kinga změnily tvář celé země.

Lomaxův zážitek z bavlníkových plantáží obsahuje i další impuls. “Blue i jeho přátelé byli svědky toho, že nahrávací přístroj může propůjčit hlas milionům lidí na světě, kteří nemají přístup k médiím, a jejichž kultury jsou k smrti umlčovány nejrůznějšími lidmi s dobrými úmysly - učiteli, misionáři.” Lomax se tedy snaží rovnováhu, narušenou civilizací a průmyslem, vrátit zpět. “Kdysi jsme s otcem rozvíjeli hovory o tom, jak by nějaký velký skladatel mohl naše materiály použít jako základ opery s americkým tématem. V tomhle směru jsme ale neměli moc jasno, protože jsme z Texasu a nikdy jsme žádného živého skladatele neviděli.”

Lomax sledoval ústup tradiční kultury ze stejného úhlu jako ničení životního prostředí, a jeho argumenty mohou posloužit i současným debatám o hudbě v médiích. Agresivitu hudebního byznysu popisoval jako represivní lavinu šedi, která rozmanitost nahrazuje uniformitou. “Centralizovaný hudební průmysl, vystavěný na popularitě hvězd a kontrolující media, připraví místního hudebníka o práci a umlčí lidovou píseň i kmenový rituál. Je ironické, že právě v tomto století, když muzikologové měli velkou příležitost ke studiu pestrých hudebních tradic, se jejich zánik urychlil.” Lidstvo si podle Lomaxe příliš rychle zvyklo jak na umírající kultury tak i na znečišťování prostředí. Je to ale skutečně nutná daň pokroku, která postihuje slabší kultury neschopné přežít? “Taková doktrína je nejen antihumanistická, ale navíc je založena na chybné úvaze. Je to falešný Darwinismus aplikovaný na kulturu.” Hned v dalším odstavci své eseje o kulturní spravedlnosti cituje Lomax Thomase Jeffersona a jeho deklaraci nezávislosti - a také Lenina. Optimisticky dodává, že regionální styly v Sovětském svazu vzkvétají, ale nezmiňuje se o Stalinově vyvražďování a přesidlování národů. I když v mnohém byl Lomax levicový idealista, do kategorie “užitečných idiotů”, tedy intelektuálů, kteří na Západě vytvářeli alibi pro komunistické zločiny, naštěstí nepatřil. Díky svým aktivitám se ale roku 1950 ocitl na černé listině Red Channels, stejně jako skladatel Leonard Bernstein či dramatik Arthur Miller. FBI na jeho osobu vedla spis o 800 stánkách. Hrozící konflikt má ale zdárné řešení. Skladba Goodnight Irene tehdy pronikla na 15 týdnů do hitparády v podání skupiny Weavers, Lomax získává svůj podíl na tantiemách, přes šest tisíc dolarů. Peníze investuje do své další expedice a příštích 8 let stráví v Evropě. Cestuje po britských ostrovech, Španělsku a Itálii, k vrcholným kapitolám této epizody patří zastávka v Galicii, na atlantickém pobřeží Španělska. Dominantním stylem této oblasti jsou pronikavé ženské hlasy s ostrým doprovodem tamburin. V době diktatury generála Franca má ale hudba galicijské národnostní menšiny punc ilegálního undergroundu.

“Čtyři hodiny jsme pročesávali město, snažili jsme se najít staré ženy, které v mládí na fiestách zpívaly sólo,” vzpomíná Lomax. První zpěvačka byla nemocná, další byla mrtvá, třetí přestala zpívat, jedna odmítala vyjít z domu, jiná Lomaxův team přivítala, ale odmítala si vzpomenout na staré texty. “Mizerné odpoledne, jaké dobře znají všichni hudební sběratelé,” píše Lomax, ale v zápětí dostává tip: do města se přistěhovaly nejlepší zpěvačky z hor. Ve špinavé stodole stojí žena, kterou už jednou potkal na náměstí. “Měla bledou pleť, splihlé vlasy, byla špinavá a působila jako kdokoli z chudého jižanského venkova. Manuela byla ovšem nejlepší zpěvačkou kraje. Měla magický temperament lidového zpěváka - a kdo může dokázat, že to je méně než temperament profesionálního umělce?” Manuela má sestru. Na kraji města stojí zřícenina, s černým otvorem místo dveří. Interiér připomínal spíš jeskyni. Marucha držela v jedné ruce batole, ve druhé nemluvně, na nohou velké mužské boty. “Tahle zpívá vysoké partie,” zjišťuje Lomax. Nevážila víc než padesát kilo, ale v kamenité zemi dokázala řídit pluh, tažený dvěma voly. Nejstarší ze sester měla čtyři děti, každé s jiným mužem. Sestry dostávaly deset peset za celodenní práci na poli a kus chleba a hlt anýzovky na oběd. Lomax vzpomíná, že tři syrové hlasy zvonily jak tenorsaxofony, tamburiny a kastaněty hnaly hudbu jak lokomotiva. Falzetový výkřik prořízl melodii jako do běla rozžhavený kov. Nahrávání pokračuje na náměstí, je svatojánská noc a kolem ohně probíhají pohanské rituály. Mezitím se schyluje k dalšímu dramatu. Manuela si bere do rukou zpět dítě, na mikrofon zpívá ukolébavku a své dítě skutečně uspí. Každá ze zúčastněných zpěvaček dostává honorář odpovídající celodenní mzdě. “To byl náš nejlepší nahrávací den ve Španělsku, chudé venkovanky dokázaly naplnit tři hodiny hudebními klenoty, které teď vyšleme do světa.”

www.loc.gov/folklife/lomax/michiganproject.html

www.acousticguitar.com/News/Book-Events-Celebrate-Folklorist-Alan-Lomax-s-1938-Field-Trip-Through-Michigan#sthash.ZHY1HdyN. dpuf

www.culturalequity.org

Psáno pro Lidové noviny, Orientace, 2014


Rubriky

Poslední články