Hudba, která inspirovala Debussyho i Steve Reicha, v pražské Akropoli

30. 1. 2012 | Rubriky: Články,MaPA Akropolis

I když termín world music se používá jen několik dekád, jeho naplňování, tedy střetávání odlišných hudebních kultur, je proces mnohem starší. Pojďme tedy listovat dějinami a hledat zajímavé mezníky. Pro pamětníky bylo takovým okamžikem setkání George Harrisona s Ravi Shankarem, který ho zasvětil do tajů sitaru, anebo o dvacet let později vznik festivalu Womad, který jako první systematicky nabízel světovou hudbu západnímu publiku. Snad ještě důležitějším, i když dnes opomíjeným přelomem byla Světová výstava v Paříži roku 1889 – nikoli ale proto, že její dominantou se stala čerstvě dostavěná Eiffelova věž. Častou atrakcí tehdejších výstav byly expozice dnes vzbuzující spíše útrpný úsměv: lidské zoo, ve francouzštině známé jako village nčgre. Lidé z exotických končin byly vystavováni někdy polonazí v klecích, jindy v jakémsi uměle vytvořeném skanzenu. Na pařížské expozici se tak ocitlo celkem 400 domorodců, které shlédlo 28 millionů návštěvníků. K nejexotičtějším evropským koloniím tehdy patřila Nizozemská Východní Indie. Mateřská země, tedy Holandsko, k pařížské výstavě přispěla věrnou kopií vesnice z ostrova Jávy s šedesáti obyvateli za tímto účelem dovezenými do Evropy. V bambusovém pavilonu uprostřed vesnice hrál gamelan, elitní orchestr šlechtických paláců. Tuto indonéskou world music chodil pravidelně poslouchat tehdy sedmadvacetiletý skladatel Claude Debussy, který právě hledal cesty, jak se vymanit ze sevření německé skladatelské tradice. Setkání s hudbou, která se příčila všem tehdy platným pravidlům, mu dalo jasný signál, čehož trvalým potvrzením je takřka gamelanové vlnění v Debussyho skladbě La mer. Britský hudební kritik David Toop považuje konfrontaci velkého skladatele s hudbou Indonésie za počátek nové éry v západní hudbě, který inspiroval sérii dalších inovátorů včetně Johna Cage či ambientní hudbu.

Tichomoří se stalo v následujících dekádách cílem expedic. Když se roku 1940 bratři Bruce a Sheridan Fahnestockovi vydali pátrat po tichomořské hudbě škunerem Discovery II, vezli s sebou aparaturou obrovitých záznamových gramofonů a dvě míle dlouhé mikrofonní kabely, které dosáhly ze zakotvené lodi na břeh. Ve válečných letech ale podléhaly navigační informace utajení, a loď plující podle zastaralých map narazila u východního pobřeží Austrálie na mělčinu. Naštěstí se to stalo dva týdny poté, kdy se jeden z bratrů vrátil do USA s čerstvě pořízenými nahrávkami, které o 50 let později vydal Mickey Hart, bubeník Grateful Dead, na albu Music for the Gods.

Gamelan tvoří gongy i další melodické kovové perkuse, které hrají ve dvojicích a vzájemným doplňováním vytvářejí rytmické ornamenty, které později inspirovaly newyorskou minimalistickou školu. Indonéskou hudbu studoval například skladatel Steve Reich, a před několika lety začala výuka na gamelan dokonce v Praze na půdě indonéského velvyslanectví.

Dostat početný ansámbl s těžkými nástroji z Indonésie do Evropy ale není lehké, což je vysvětlení, proč se s touto hudbou nesetkáváme ani na tak renomovaných festivalech jako Womad. Jedním z muzikantů, jimž Indonésie učarovala, je Colin Bass, který prošel řadou britských skupin včetně Camel a 3 Mustaphas 3. Jeho skladba Denpasar Moon dokonce pronikla do indonéských hitparád, bohužel především v coververzích místních popových ikon. Díky Bassovi se do Evropy dostala současná podoba gamelanu, v podobě ansámblu Samba Sunda, což je orchestr z univerzitního města Bandungu ze západní Jávy, který kombinuje široké spektrum bambusových i kovových perkusí. Jeho vedoucí Ismet Ruchimat tvrdí, že hraje “pan-indonéskou hudbu”. Indonéské rytmy vyučoval na univerzitě v Oslu a s ansámblem se mu do Evropy podařilo přijet před několika lety jen díky tomu, že na dopravu se složily dva z největších evropských festivalů, Roskilde a Rudolstadt, kde Ruchimatova kapela předvedla velmi pestrou směs spojující gamelanovou klasiku s moderními žánry. Na pozdních nočních koncertech pro tančící publikum došlo k dalšímu posunu: tehdy 19letá zpěvačka Rita Tila s nadhledem ostřílené kosmopolitní bavičky střídala indonéské popsongy s latinskoamerickými, a názorně demonstrovala že Sunda, tedy západní Jáva, a brazilská samba k sobě nemají tak daleko.

Z virtuozního jádra původně 17 členného ansámblu vznikl Sambasunda Quintet, jehož ústředním nástrojem je citera kacapi, tvarem připomínající model obrové námořní veslice, která má ovšem místo vesel ladící kolíčky. Hraje na ni kapelník Ismet Ruchimat, v sestavě je dále flétna, perkuse, indonéské housle i již zmíněná zpěvačka. Jejich album natočené před dvěma lety v produkci Colina Basse zatím čekalo v tresoru na vhodnou příležitost k vydání, která nastává právě v těchto týdnech: Sambasunda Quintet přijíždí na turné do Evropy. Jedná se skutečně o vzácnou příležitost, na kterou ti nejprogresivnější promotéři čekali několik let, a na trase turné je i koncert v Akropoli 7. února.

Psáno pro MaPa, 2011/12