Petr Dorůžka - World Music » Šamanská psychedelie z Mexika

Šamanská psychedelie z Mexika

19. 12. 2011 | Rubriky: Články, UNI, 2011

V Mexiku nehrají jen mariachi - tedy rázovité kutálky s trubkami a housličkami, a nezpívají se tu jen rancheras, zemité songy o tequile a zlomených srdcích, které zpopularizovala Lila Downs. Mexiko jako tavící kotlík místních kořenů a modernity zatím zůstává ve stínu New Yorku a brazilské hudební metropole Sao Paula - ale neprávem, což letos v létě potvrdil u nás dosud neznámý Juan Pablo Villa, který se svými vokálními improvizacemi vystupuje třeba v newyorském Lincoln Centre či v Japonsku. Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou i na festivalu Glatt und Verkehrt v Rakousku kde vystoupil o 2 dny později, patřil k největším překvapením. Jméno jeho projektu “Meia da shonta” ani znalcům nenapovědělo, jestli půjde o nějako mexickou salsu či naopak rafinovanou fuzi. Podium obsadili čtyři hudebníci s rozdílnými kořeny i etnickým původem: Fernando Vigueiras, kytarista mezi jehož předky převažují Indiáni, výrazně světlejší Juan Pablo Villa zpívající španělsky, druhý zpěvák Mardonio Carballo šamansky recitující nesrozumitelné ale velmi expresivní řetězce slov v aztéckých jazycích, a Francisco Bringas, hráč na perkuse s vizáží vlídného obra, který se občas přidával s nikoli mexickými, ale sibiřskými hrdelními zpěvy. Hudebníci vršili jedno překvapení za druhým, byli úžasně hraví, a díky své muzikálnosti dokázali z každého detailu vytěžit maximum. V jedné chvíli se stal středem jejich pozornosti nástroj se zvukem plechového kazoo, tedy dechového protipólu vozembouchu, který rozehráli s poetickou invencí. Celé představení působilo jako zvolna se měnící scenérie nějakého psychedelického snu, doprovázeného spirituálně působícími vokálními technikami, od Inuitů přes Sibiř až po mexické songy cardenche, které stojí na vícehlasém zpěvu. Přídavné vokální linky vytvářel Villa naživo pomocí smyček, aniž by působil, že chce publikum zahltit technologií. S tím jak kombinuje nové vokální techniky se scénickou akcí, patří Villa do stejné třídy jako Meredith Monk, Laurie Anderson či Fatima Miranda - ale na rozdíl od nich zůstává naprosto přímočarý, okamžitě vás vtahne do hry a nic nepředstírá.

Vy jste během koncertu plynule přecházeli mezi relativně známými i zcela tajemnými hudebními jazyky. Není těžké identifikovat výkřiky Inuitů či sibiřský hrdelní zpěv. Ale jaké jsou ty vaše lokální, mexické zdroje?

Písně cardenche, a poezie v indiánském jazyce Nahuatl, které zpívá Mardonio Carballo. To byl nejvýznamnější jazyk v předkolumbovském Mexiku, ve střední Americe se používal i jako lingua franca, dnes jím mluví téměř 2 miliony Mexičanů. Ze všech jihoamerických indiánských jazyků se nejvíce používá v literatuře.

Byly to tedy nějaké epické příběhy?

Hlavním tématem je melancholie, utíkající čas, láska, smrt, život v říši mrtvých, což je důležitá kapitola šamanské spirituality.

Váš indiánský zpěvák Mardonio Carballo ty příběhy nasbíral tedy přímo v terénu mezi domorodým obyvatelstvem?

On je novinář, pracuje pro televizi, často jezdí mezi Indiány, jako básník s nimi spolupracuje, dělá s nimi rozhovory, má velmi zajímavou TV show která je v Mexiku hodně známá a důležitá.

A cardenche jsou naopak lidové písně španělsky mluvících Mexičanů?

Spiš mestizos, tedy míšenců, jsou zhruba sto let staré a nikdo neví kdo je napsal a jak vznikly, poslední z této tradice jsou z doby tak před 75 lety, mladí je už nezpívají, je to mizející kultura a při životě ji udržují jen někteří lidé z města jako jsem já. Cardenche je trn pouštního bodláku, snadno se zabodne, ale špatně se vyndavá. Láska se chová podobně jako ty trny, alespoň podle lidových moudrostí ze severu Mexika.

Tradičně se zpívaly jako polyfonie?

Ano, tři hlasy bez nástrojů, ti lidé byli tak chudí, že si žádné nástroje nemohli koupit, a tak vynalezli krásnou hudbu jen s hlasy. Někteří říkají, že vedoucí hlas imituje vytí kojota a doprovodné hlasy napodobují ty nepřítomné nástroje.

Jsou spojené s nějakým regionem?

Se severem Mexika, oblastí Comarca Lagunera, kde často nastávají povodně, svoji verzi jednoho cancion cardenche také zpívá Lila Downs na albu Cantina, původně se jmenoval Yo Ya Me Voy A Morir A Los Desiertos, Zemřu na poušti.

Váš přídavek zněl jako na místě vymyšlená, ale do detailu propracovaná písnička v nějakém fiktivním stylu, co to bylo?

Na základě toho, co slyším od Mardonia, i od dalších co zpívají v cizích jazycích, jsem vytvořil novou řeč. Jazykový novotvar. Snažím se aby ta slova dávala smysl, a někdy to zní jako španělština, někdy jako italština a jindy jako indiánské jazyky.

Působilo to jako z Brazílie.

Možná harmonie byla brazilská ale rytmus byl spíš jako valčík nebo něco z Turecka.

Co všechno jako zpěvák ovládáte?

Různé ty inovace, které se objevily ve 20 století v západní vážné hudbě, anglicky se jim říká extended vocal technique, tou první byl sprechgesang Arnolda Schoenberga v Pierrot lunaire, metody které vznikly jako alternativa k bel cantu. Spoustu věcí jsem objevil intuicí, třeba ty inuitské výkřiky jsem si nejprve vymyslel sám, a když později přijely inuitské zpěvačky do Mexika, potvrdily mi že něco takového už existuje. Náš bubeník se naučil sibiřské hrdelní zpěvy od tibetských mnichů kteří u nás koncertovali, a dnes večer jsem také hrál na takovou malou trumpetu z Jižní Ameriky, vypadá jako hračka.

Takže to nebylo kazoo?

Jmenuje se to matófono, protože základem je miska a trubička, kterou se pije čaj maté, zní to skutečně jako kazoo nebo trubka z dusítkem, je to vyrobené z tykve.

Dnes jste tedy odehráli svůj první koncert mimo Mexiko?

S tímto ansámblem a programem ano. Vytvořili jsme ho na objednávku festivalu v Kremži v Rakousku. Ale do světa jezdím často jako improvizátor s výtvarnými umělci, do Madridu, Barcelony, Číny, Japonska, Koreje, i do Lincoln Centra v New Yorku.

Psáno pro UNI, 2011/10


Rubriky

Poslední články