S Frankem Londonem po stopách balkánských dechovek, funku a židovského gospelu
1. 6. 2005 | Rubriky: 2005,Články,Rock & Pop
Klezmatics, kapela světově proslulá kombinací hudby s židovstvím, svým posledním živým albem Brother Moses Smote The Water leckoho překvapila. Přizvala na ně totiž Joshuu Nelsona a varhanici Kathryn Farmer, jejichž gospelově syrový a exaltovaný zpěv evokuje daleko spíš křesťanské kostely amerického Jihu než židovskou synagogu. Ale trumpetista kapely Frank London tvrdí, že mezi židovskou hudbou a gospelem vlastně žádná bariéra není.
- K nejpřekvapivějším hostům vašeho nového alba patří Joshua Nelson: černošský zpěvák, který zpívá gospel stejně dobře židovské zpěvy ze synagogy. Jak se člověk stane najednou černochem i Židem?
- Joshua je fenomén a unikátní zpavák, a je to skutečně Žid a gospelový zpěvák najednou. Tradice černého judaismu má ve Spojených státech více než stoletou historii, vznikla na americkém jihu jako odboj proti segregaci. Joshua zpívá často v synagoze – a někdy až s rockovým nasazením.
- Černoští křesťané, kteří zpívají gospel, dokážou být hodně funky, na rozdíl od bělošských křesťanů. Myslíte si, že podobná dělící čára probíhá i v židovské poulaci? Anebo se bílí Židé naučili být funky díky kapelám jako jsou Klezmatics?
- Souhlasím, že funk je vymoženost černých Američanů, ale odmítám, že tato kvalita je doménou jedné skupiny. Jak kdysi řekl George Clinton, šéf kapel Parliament a Funkadelic: “Dej volnost své mysli, tvá zadnice ji bude následovat.” Funk jako hudba pochází hlavně od černochů, ale funk jako estetická hodnota existuje ve všech kulturách. Funk je upocený a klouzavý, podmaní si vaše tělo a nastartuje váš vnitřní pohyb. Existuje třeba bělošský hillbilly gospel, který je hodně funky, a na druhé straně máte černošského televizního kazatele Jimmy Swaggarta, a ten je absolutně prkenný. Mimochodem, Klezmatics nebyli první, kdo Židům ukázal jak být funky. My jen kráčíme ve stopách některých hodně funkových Židů: Naftuli Brandwein, Belf’s Orchestra, Reinette L’Oranaise. A odkdy jsou vlastně Židé považování za “bílé”?
- Klezmatics natočili své vůbec první album před 17 lety v Berlíně. Nebyl to šok, že se vám dostalo tak vřelého přijetí v bývalém centru nacistické moci?
- Nebyl to ani tak šok jako spíš radost s pikantní příchutí. Tehdy jsme záměrně zařadili do repertoáru bavorský lidový tanec, abychom publiku ukázali, jak nesmyslné je zbožňovat kulturu utlačované skupiny a přitom odmítat svoji vlastní, tj. utlačovatelskou. A stejně šokující je získat kritické ocenění pro náš vlastní židovsko-funkový styl doma v USA, kde jsem vyrůstal uprostřed té nejkonzervativnější židovské hudby, jakou si můžete představit.
- Vy máte řadu dechových projektů s balkánskými muzikanty – například Brothehood of Brass s Bobanem Markovićem. Česká hudební veřejnost má k české dechovce averzi, jak to vidíte vy?
- Dechovými nástroji jsem dlouho posedlý a když jsme v roce 1989 měli s Klezmatics jednu z prvních šňůr po Evropě, hráli jsme ve Vídni a další koncert byl v Berlíně. Nejkratší cesta vedla přes tehdejší komunistické Československo, člověk musel mít tehdy viza. Jeli jsme naším autobusem, před Prahou jsme se dostali do jakéhosi malého města, tam byla svatba a hrála česká dechovka. Bylo to perfektní situace, protože ten pár byl zrovna v kostele, kde je oddávali, dechovka je doprovázela když šli dovnitř, a teď čekali, měli své nástroje na trávníku před kostelem, a tak jsme řidičovi přikázali, aby zastavil. Já jsem tehdy neuměl ani německy, natož česky, a tak jsem na muzikanty začal gestikulovat a dali jsme si společně pivo.
- Na vaše albu s Brotherhood of Brass je židovská skladba Shalom Aleykhem, což by v překladu do arabštiny znělo skoro stejně: Salaam Aleikum. Je nějaký zásadní rozdíl mezi židovskou a arabskou hudbou ze Středního Východu?
- To je stejná hudba. Pokud bych tvrdil že ne, je to jako říct že Češi a Slováci nemají nic společného.
