S egyptskými strýci do transu

1. 10. 2007 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2007

Womex, to je hudební veletrh, festival a profesní konference v jednom. Název je zkratkou pro World Music Expo, místo konání se často mění. Důvodem není jen nomádská filozofie organizátorů, ale i fakt, že počet delegátů z původních dvou stovek loni stoupl na více než desetinásobek.

Rekordní účast roku 2006 čítala 2500 registrovaných delegátů, mezi nimiž byla výrazná česká menšina. Nejviditelnější byl stánek brněnské značky Indies, která do Sevilly přijela prodávat své nahrávky. V opačné roli byli organizátoři pražského festivalu Respect, ostravských Colours či Folkových prázdnin v Náměšti, kteří zde naopak lovili umělce.

První festivalový večer měl spíše rozehřívací charakter, místní kapely nabízely moderní fuze flamenca, zvláště zajímaví byli Son de la Frontera. Ti flamenco obohatili - jak jméno napovídá - typicky kubánským stylem son.

Koncerty dalších tří dnů už patřily do kategorie “Womex showcases”, což je oficiální veletržní nabídka pro festivalové organizátory. Vybrat čtyřicet účinkujících z 600 přihlášek je ovšem úkol nejen náročný, ale i frustrující: spousta vynikajících nabídek bývá odmítnuta v zájmu zeměpisné i žánrové vyváženosti, a vyhráno nemají ani ti kdo prošli sítem poroty, příznačně nazvané 7 Samurajů. Většina účinkujících je totiž z dalekých zemí s vízovou povinností, která třeba na poslední chvíli překazila příjezd napjatě očekávaných Kassai Allstars z Konga.

I když laik by předpokládal, že předchozích 12 ročníků Womexu už všechna bílá místa hudebního zeměpisu zmapovalo, přesto je stále co objevovat. O rastafariánsky působícím Menwarovi z ostrova Mauritius i zakazované kurdské zpěvačce Aynur už byla řeč v předchozích dvou číslech R&P. Z úplně jiného soudku čerpal Juan Carlos Caceres, zhruba pětapadesátiletý pianista, trombonista a zpěvák argentinského tanga, který uchopil tento více než stoletý žánr z nečekané perspektivy. Z jeho hlasu čišela podobně okouzlující životní únava i moudrost jako od těch nejvyzrálejších zpěváků blues, a jeho image prošedivělého zpěváka-pianisty vyvažovaly dvě o generaci mladší a tajemně působící muzikantky s violoncellem i pro tango typickým knoflíkovým bandoneonem.

Všichni zmínění sice reprezentovali tradiční styly, ale přitom přinášeli jejich velmi moderní a současnou tvář. Egyptská skupina El Tambor vedle nich naopak působila jak přátelská partička strýců, kteří hrají pěkně postaru pro zábavu svých nejbližších. Ale pozor, tihle čiperní muzikanti se pohybují v sufijských vodách, jejich hudba je tedy cestou k duchovnímu vytržení, jinými slovy k transu. Jenže globalizace dobývá i Egypt, a podobné sestavy, které byly donedávna čímsi zcela běžným, se stávají vzácnou a ohroženou kulturou. Cílem zakladatele El Tambor, Zakarii Ibrahima, bylo navázat na tradici kavárenských koncertů, které začnou jako neformální setkání a skončí divokou party. Něco podobného se odehrálo i na velkém podiu Womexu: hudebníci, oblečeni do beduínských hábitů, fezů, baseballových čapek i obleků, začali nenápadně a spořádaně. Zpočátku seděli v půlkruhu s houslemi, dudami i lyrou simsimiyyia, která pamatuje faraonské časy - ale nakonec převládly hypnotické rytmy velké tamburíny a darbouky, a muzikanti skončili dováděním a tancem.

Z článku v Rock & Pop, 2007/3




Rubriky

Poslední články