Petr Dorůžka - World Music » S Diamandou Galas o její bránici… a dalších skrytých faktorech

S Diamandou Galas o její bránici… a dalších skrytých faktorech

21. 5. 1995 | Rubriky: Články, Vykopávky, Alternativa/Jazz

Na řadu koncertů jde člověk s napjatým očekáváním, a pak zjistí, že zase naletěl. U Diamandy Galás tomu bylo naopak. I když část publika nejspíš počítala jen se skandální show a se záplavou morbidností, výsledek byl nakonec docela vyvážený, a těžiště obou večerů v divadle Archa spočívalo v naprosto nedostižném zacházení zpěvačky s jejím hlasem. Kousky, kterými Yoko Ono provokovala publikum v 60. letech, působí dnes v takovém srovnání jako docela nevinné ječení. “V Praze mi budou lidé rozumět svým specifickým způsobem…” prohlásila Diamanda Galás po svém příletu na tiskové konferenci, a své projekty pak líčila v těch nejtemnějších odstínech. “Ukřižování, to je jedna z nejpomalejších poprav. Lámou vám obratle jeden po druhém, a všechny tělesné tekutiny ve vás explodují,” uvedla ke své performanci Plague Mass. “Lidé pozorují popravu a nehnou ani prstem - a to je vlastně paralela s osudy těch, kteří den za dnem bojují s AIDS.” Zmínila se o svém koncertě v homosexuálním klubu zvaném Meat, který právě přišel o licenci, protože se tam praktikuje sex bez ochrany. “To, co dělám já, je dokonalé propojení avantgardy, homosexuality a opery.” Rozhovor, k němuž jsme se sešli později, jen potvrdil, že Diamanda je žena mnoha tváří.

Které z vašich hlasových kouzel jsou vašimi vynálezy, a co jste se naučila od jiných?


Diamanda Galás: Všechny experimenty jsou moje vlastní. Ale taky jsem studovala tradiční techniku bel canto - ta je zapotřebí, aby hlas rezonoval v lebce, v hrudníku, a jen tak si vycvičíte bránici k tomu, abyste mohli ty zvuky posílat ven. Funguje to, jako když stlačujete na měchy… (následuje názorná ukázka, pozn. P. D.). Tuhle schopnost vyžadoval od zpěvaček Richard Wagner. Takže, i když já vytvářím úplně jiné zvuky než jaké slyšíte ve Wagnerových operách, musím si tyhle schopnosti osvojit, a to není nijak lehké. Chci tohle dokázat i v sedmdesáti letech - jako to třeba umí třeba Brigit Nilsson, což je slavná wagnerovská zpěvačka.

Ta síla, kterou na podiu užíváte, se pak během večera postupně odčerpává. Jak ji obnovujete?

Když jsem na turné, musím hodně spát. To je období, kdy se nemůžu flákat po barech, chlastat a kouřit cigarety - všechnu sílu si musím šetřit na vystoupení. Já mám vlastně strašně nudný život - aspoň podle obecného mínění. Dodržuju denní režim jako operní zpěvák nebo atlet: jdu na soundcheck, rozezpívám se, připravím se, a po koncertě jdu do hotelu a čtu si knížku. Tak to chodí každý den.

Na člověka, který poslouchá vaše desky a třeba četl i vaše starší rozhovory, působí takováhle odpověď - mírně řečeno - trochu matoucím dojmem. Typický fanoušek si vás spojuje s transvestity, lesbickými upírkami a masakry neviňátek.

Realita je jiná: takové provokativní věci si můžu dovolit, jen když nejsem na turné. Teď jsem ale sedm a půl měsíců na šňůře. Dříve - když ještě nebyl tak velký zájem o moje koncerty - jsem měla víc volného času, a to mi vždycky přinášelo problémy: pořád jsem hledala povyražení, ale koncertní šňůra vyžaduje tvrdou disciplinu.

Během vašeho prvního pražského koncertu jste se ani jednou nezasmála.

(Exploze lehce strojeného smíchu.)

Obecenstvo o vás má tedy trochu jiný obrázek, než třeba novinář. Předpokládám, že to je záměr, součást vašeho image.

Myslím, že jednou jsem se usmála - když jsem uváděla písničku z repertoáru Diany Ross: zkoušela jsem to říct česky, ale nějak jsem to popletla. Někdy se snažím o legraci, ale většinou se musím dost soustředit, a to je strašně náročné. Uvolnit se můžu až po koncertě - a pak třeba vyprávím stupidní vtipy.

Máte nějaké žáky, které byste učila zpívat?

Chodí za mnou spousta lidí, a já jim říkám, že by měli nejdřív studovat bel canto a vytvořit si svoji vlastní techniku, a ne se učit u mě, protože já nejsem žádný učitel zpěvu. Možná, že to jednoho dne zkusím, ale teď ne. Kdybych byla malíř, taky bych nikoho nechtěla učit, jak maluju já: každý se musí naučit nejprve řemeslo.

Vy jste studovala bel canto - ale také existuje řada fascinujících mimoevropských technik; třeba mistři hrdelního zpěvu z Tuvy tvrdí, že jejich strašidelný projev měl dříve za úkol především zahnat nepřátele.

To jsem zatím nestudovala - ale mám blízko ke stylům ze středního Východu, protože jsem vyrůstala v řecko-turecké rodině. Můj otec byl také mým prvním učitelem, je to muzikant, ale trval na tom, že musím hrát na piano. Nikdy nechtěl, abych byla zpěvačkou. Se svojí kapelou hrál neworleanský jazz, a já jsem nějakou dobu vystupovala s ním. Otec je Řek původem z Anatolie, tedy z Turecka, matka je ze Sparty - takže oni jsou každý jiný.

Tihle Řekové z Turecka vytvořili tradici rembetika, což byla taková hodně pokleslá hudba městského podsvětí - tedy přístavních bordelů a hašišových doupat.

To je pravda, a taky je to důvod, proč otec nechtěl, abych se stala zpěvačkou. Ženy, které zpívaly rembetiku, to dělaly jako druhé zaměstnání, vedle prostituce. On dobře věděl, že po koncertě mají tyhle zpěvačky na prodej ještě něco dalšího.

V Praze jste zpívala taky starý evergreen “Gloomy Sunday”, který kdysi natočila Billie Holiday.

Já se tu písničku naučila podle desky Paula Robesona. Mám ráda černošské balady a žalozpěvy, ty co jsou v mollových tóninách, rychlé skladby mě nezajímají.

Skladba “Gloomy Sunday” je ale původem z Evropy: někdy se jí říká “maďarská sebevražedná píseň” a její autor, Rezső Seress, po jednom nočním koncertě vyskočil z okna.

(na svoji manažerku:) Slyšelas to, Lindo? Je to skutečně pravda? Já asi budu muset jet do Maďarska.

Domníváte se, že došlo k nějakému pokroku v přístupu k AIDS, od doby, kdy této nemoci podlehl váš bratr?

Ano a ne. Čím víc o tom lidé vědí, tím lépe, ale to samo ještě nemusí ovlivnit jejich chování. Je to strašně komplikovaná otázka. Větší pokrok nastal v gay komunitách, ale i tam vládne skepse a fatalismus. Každý si říká: všichni mí kamarádi umírají, a když umřu já, každému to bude fuk.

Jak důležitá je pro vaše koncerty elektronika?

Hodně. To je taková prodloužená ruka mého hlasu. Nejlíp se mi ale zpívá před obecenstvem, a proto mě taky víc baví dělat živé nahrávky. Všechny desky ale mají svoji roli - když pracujete pro gramofonovou firmu, uděláte jedno album, a tak si vyděláte peníze na další projekt.

Ve vašem případě se ale nezdá, že by kterákoli gramofonová nahrávka mohla zážitek z koncertu nahradit.

Já si myslím totéž. Máte spoustu muzikantů, jejichž nejlepší vizitkou jsou alba, a ti pak na koncertě už jen dokonale reprodukují to, co předtím dokonale nahráli, a to je strašná nuda. Já jsem docela staromódní, a nejspíš už asi vždycky budu. Moje další deska - Schreix - by měla být stejně dobrá, jako koncert - pokud si ovšem představíte koncert, který se odehrává po tmě. Bude to jen sólový hlas a elektronika, album vyjde do dvanácti měsíců.

květen 1995 pro Reflex (??)


Rubriky

Poslední články