Rytmus a čas v etnické hudbě

15. 2. 2005 | Rubriky: Články, Knihy - recenze

Pamětníci české alternativní scény pamatují Vlastislava Matouška ještě ze skupiny Relaxace, v niž hrál v 80. letech na tabla. V sestavě patřil k těm hudebně nejfundovanějším: studoval kompozici, muzikologii a hudební teorii. Od počátku 90. let sám přednáší etnomuzikologii na pražské AMU, patří k osamělým průkopníkům world music na naší akademické půdě, a v současné době pracuje na tom, aby se etnomuzikologie stala samostatným studijním oborem. Jeho doktorská práce o hudební kinetice přináší řadu postřehů a souvislostí, které jsou zajímavé i pro zvídavé posluchače, a především hráče na perkuse. Před několika týdny vyšla dokonce v knižním vydání, které doplňují dvě CD s bohatým vyběrem nahrávek - od Pygmejů, přes aboriginy až po instruktážní lekce významných světových bubeníků: Alla Rakhy a Zakira Hussaina z Indie, a egyptského mistra darbouky Hossama Ramzyho.

Tématem knížky je hudební kinetika. Jak bys ten pojem vysvětlil laikovi?

Kinetika zahrnuje úplně všechny aspekty času v hudbě. Dosud používané pojmy jako rytmus, metrum pokrývají vždy jen jeho určitou část. Existuje ale také hudba bez rytmu, bez metra, a přesto má kinetické vlastnosti.

Předpokládám, že když vědecká práce vyjde knižně, tak je určena i pro běžného čtenáře?

Především pro studenty, hudebníky, zájemce o rytmus a etnickou hudbu. Zvláště zajímavé by to ale mělo být pro perkusisty. Mě by to určitě zajímalo.

Vedle flétny šakuhači hraješ i na řadu perkusivních nástrojů. Přivedla tě vlastní muzikantská praxe k nějakým objevům?

Bez vlastní muzikantské zkušenosti bych tu knihu nenapsal. Zvláště pasáže o rytmu v hudbě Indie, arabského okruhu, Japonska.

Praktická otázka pro naši lokalitu: Nezdá se ti, že z pověstného knedlíkového (anti)talentu na rytmus se česká hudební veřejnost za poslednich 15 let zázračně uzdravila? Mám na mysli mladou generaci, bubínkáře, didjeridoo, břišní tance. Ti všichni pracují s rytmem, zatímco generace trampských zpěváků a protestních písničkářů se soustředila hlavně na slovo a melodií.

Zlepšení je samozřejmě nápadné, zas bych ale ty naše bubínkáře tak nepřeceňoval, velká většina jich jen plácá do bubnů.

Pokud k tomu došlo, kde je příčina? Svoboda? Cestování?

Určitě - etnická hudba, nástroje i materiály pro studium jsou cca 1000x dostupnější. Osobní zkušenost s cizí hudbou je nenahraditelná, možnost získat nástroje a něco se naučit také.

Máš odhad, kolik mladých lidí vyjíždí do ciziny studovat hudbu dnes? Kolik z tvých studentů takovou zkušeností prošlo?

U nás na HAMU a UHV FF UK prakticky všichni. I když jen v kontextu evropské hudby. Teprve v poslední době jeli studenti sinologie studovat hudbu do Číny. To se ale brzy změní.

V knize se mluví též o evropocentrismu. Čtenáře rubriky World Music v UNI z této neřesti nepodezírám. A věřím, že člověk odchovaný evropskou hudbou, jazzem a blues dokáže snadno vstřebat arabskou, africkou a jistě také indickou hudbu. Ale když třeba uslyší poprvé gamelan, může dostat kulturní šok: vždyť ten rytmus je proti logice! Oni zpomalují tam, kde by jiný zrychlil! A když by to podle běžných zvyklostí mělo skončit, tak to naopak pokračuje!

Některá hudba staví i na tom, že je to pořádně falešně, jako třeba flétny andských Indiánů. Míra porozumění a pochopení nezávisí jen na vstřícnosti a toleranci, ale též na “spřízněnosti” hudební řeči. Hudba jiné kultury je především jiným “jazykem”, který se dá naučit. Snadněji ale porozumíme verbálnímu projevu Poláků, Rusů, než Číňanů - a což teprve Křováků.

Zažil jsi na vlastní kůži nějaký kulturní šok?

Tak třeba z písničky From me to you od Beatles na střední škole někdy v roce 1963 a pak z Hey Joe od Jimi Hendrixe. Potom už přišla jen silná překvapení při skladbách Johna Cage, Pendereckého Dies Irae, v etnické hudbě při prvním setkání s hrdelním zpěvem khöömei a se zvukem šakuhači.

A ještě k evropocentrismu. Hudební dějiny řady asijských zemí jsou mnohem delší než hudební dějiny Evropy. Pěstovali tam ale vedle hudby i něco jako “hudební vědu”?

Samozřejmě. Každá kultivovaná hudba má vždy i nějakou hudebně-teoretickou reflexi. Pěstovala se od Mesopotámie a Egypta až do Japonska. Vedle Babylónie a antiky byli v hudební teorii nejdál v Číně a v Indii.

Existuje nějaká zpětná vazba mezi hudební vědou a tvorbou?

Ten vliv bych nepřeceňoval. Teoretická reflexe hudbu příliš neovlivní, ona ji spíš různě vykládá, hledá zákonitosti a snaží se ji pochopit. Něco jiného jsou instituce (chrámy, učiliště), edikty vládců. To může mít vliv dost zásadní.

Dál by se najít třeba kuriozní příklad, že by čínský muzikolog analyzoval evropskou hudby z čínské platformy?

To se dnes mnohdy děje. Jenže všude zdomácněla muzikologie evropského typu. Ale i tak je domorodý pohled zásadním přínosem pro studium jakékoliv hudby.

Rytmus a čas v etnické hudbě
vydavatel: www.togga.cz
Kč 390,- včetně 2 cd
K dostání např. v knihkupectví Academia, Václavské náměstí, Praha.

http://www.musica.cz/matousek/
http://www.shakuhachi.cz/


Rubriky

Poslední články