Rudolstadt 2015

28. 9. 2015 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2015

Afropunk i norské blues
Rudolstadt, pro české publikum nejdostupnější z world music festivalů světové třídy, oslavil letos pětadvacáté výročí. Rekordní byla i tropická vedra, která akci proměnila v hudební saunu.

Ostré slunce způsobilo nečekané efekty: kapely denního programu vystupovaly svlečené do půl těla a louka pod pódiem přitom zela prázdnotou - což byl ale optický klam: diváci se skrývali pod stromy anebo se brodili v řece, která louku lemuje. Až pozdě v noci, kdy 37stupňové teploty polevily, člověk zjišťoval, co všechno se od prvního festivalového ročníku změnilo: z žánrů v Evropě prakticky neznámých se staly světové trendy, které zasáhly i Prahu, od world music dlouho izolovanou. Mariza, portugalská zpěvačka písní fado, je světovou superhvězdou, která loni oslnila publikum Strun podzimu, a letos přichystala neméně silný zážitek na nádvoří hradu Heidegsburg, který se tyčí nad Rudolstadtem. Přitom jaksi mimochodem hranice žánru posunula do nové roviny - osvědčenou kombinaci portugalské a španělské kytary rozšířila o bicí. Krok, který je v očích puristů svatokrádeží, provedla patřičnou elegancí, perkuse v rukou zkušeného hráče citlivě sledují dynamiku balad i rychlých skladeb a hudbě dodávají orchestrální tah.

Laškování s korou

Další posun přináší nastupující generace umělců, jejichž otcové vytvářeli s velkým nasazením mosty mezi kulturou Západu a Afriky. Příkladem nové mízy je zpěvačka a hráčka na koru Sona Jobarteh. Narodila se v Londýně, kam její předkové přišli z Gambie, země známé elitními klany profesionálních hudebníků. Díky znalosti kořenů i evropského vkusu s laškovným šarmem balancovala na hraně obou světů a oslovila i zcela nepřipraveného posluchače, aniž by si musela pomáhat syntezátory či jinou hudební vatou.

Třetí faktor, který je v této bilanci dobré zmínit, lze definovat jako “konvergenci okrajových žánrů”. Na platformu world music se přesouvají aktivity, dříve výhradně spojované s nezávislou a alternativní scénou. Z Ženevy pochází skupina s komplikovaným názvem: Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp. První část jména odkazuje na slavné orchestry frankofonní Afriky, a v druhé části se skupina hlásí k velikánovi evropského dadaismu. Její hudba je průnikem zdánlivě konfliktních prvků: v čele stojí houslistka zpívající anglicky, skutečnou páteří sestavy je basista, který se hlásí k veteránské skupině anarchistického punku z Holandska, The Ex, a samozřejmě ke svým krajanům The Young Gods. Od obou se ale ženevský Orchestre liší vábivě kousavým africkým funkem: jednou je to rytmus afrobeatu, jindy ostrá marimba a show původem senegalské hráčky s fascinující oranžovou hřívou.

Na podobném konceptu, i když se zela jiným obsahem, stojí kultovní brazilská skupina Metá Metá. “My se nedržíme žánru, od škatulek utíkáme. Když zjistíme, že se něčemu příliš podobáme, hned se vydáme opačným směrem. Hledáme věci nezařazené, vyhýbáme se těm dříve použitým,” tvrdí saxofonista skupiny Thiago Franca. Metá Metá říkají své hudbě afropunk: zpěvačka Ju‡ara Mar‡al začala před patnácti lety zkoumat nejen africké kořeny brazilské hudby, ale také náboženské obřady candomblé, které vznikly synkretickou fuzí katolicismu a afrického spiritismu. Nejde o žádnou utajovanou sektu: “U nás v Brazílii praktikujeme ty rituály jak v kostele, tak i v soukromí v rodině, na dvorku, podobně jako kdysi v Africe.” Katoličtí svatí jsou v candomblé propojení s africkými božstvy známými jako “orisha”. Tím nejmocnějším je Chango, symbol rovnováhy a spravedlnosti, jehož znázorňuje nápadné tetování na těle jednoho z hudebníků: sekyra s ostřím na obě strany. “A máte taky nějaké amulety, třeba mojo, černou magii jako ve voodoo?” ptám se nesměle. “Jste úplně vedle. Pro nás je to přirozená a každodenní věc, nehledejte v tom pouťové extravagance, jako když vám cikánka vykládá budoucnost z karet. ”

Specialitou rudolstadtského programu jsou americké žánry v nejautentičtější podobě, od blues přes country až po gospel. To vše nabídla Rhiannon Giddens, která se proslavila v kapele Carolina Chocolate Drops i tím, že zhudebnila neznámé Dylanovy texty - a ještě předtím vystudovala na konzervatoři operní zpěv. Vystoupila s pohádkově znějící akustickou sestavou se dvěma banji, cellem, kytarou a basou, zpívala s napětím a naléhavostí v hlase, které vás v žádné hudební škole nenaučí.

Lamentace ze země, kde se upalovaly housle

Tématickou zemí letošního festivalového ročníku bylo Norsko, známé úžasnou rozmanitostí stylů. “Když u nás vyjdete na kopec, na opačném úbočí narazíte na zcela odlišné melodie i rytmy. Do norské hudby se odráží i dlouhé zimy, kdy se hromadí pocit izolace a nenaplněné touhy,” říká zpěvačka skupiny Valkyrien Allstars, Tuva Syvertsen. Těm, kdo ji znají z nahrávek, se nejhlouběji vryl do paměti její hlas, tak rozdílný od jiných skandinávských kapel. “Nikdy jsem se neučila zpívat, takže jsem si uchovala syrový neškolený projev - moje začátky se nejspíš nedaly poslouchat. Chtěla jsem být bluesovou zpěvačkou, fascinovala mě Ma Rainey a Bessie Smith, ale pak jsem poznala, že kopírovat blues nikam nevede. Zachránilo mě až zjištění, že norská lidová hudba vychází z podobných pocitů jako blues.” Pro zvuk skupiny je neméně důležitý typicky norský nástroj, housle z údolí Hardanger, které se od evropských liší přídavnými rezonančními strunami. Ty výsledný zvuk nejen kouzelně přibarvují, ale též zesilují. I zde se nabízí paralela s blues: církev housle - jako ďáblův nástroj který svádí ke hříchu - hromadně pálila, díky čemuž se z nich stal ohrožený kulturní druh. Navzdory revivalu se stále jedná o nákladnou kuriozitu: “Pokud si chcete Hardanger pořídit, není to levná záležitost, musíte znát ty správné lidi a dát si s nimi jejich domácí kořalku. Výsledné kvalitě odpovídá i cena.”

Psáno pro Rock & All, 2015/8


Rubriky

Poslední články