Rudolstadt 2013

7. 10. 2013 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2013

Zatímco české rockery láká v létě Glastonbury, pro fanoušky world music má podobné kouzlo Rudolstadt. Letošní ročník navíc odhalil některé z falešných proroků a potvrdil ty opravdické.

Rudolstadt funguje už 23 let coby zřídlo nových objevů, a pro české návštěvníky též jako pevný bod, jímž poměřujeme tuzemské hudební akce - z Prahy tam jedete stejně dlouho jako do Ostravy. Hraje se na pětadvaceti pódiích, od zámeckého nádvoří na vršku nad městem, až po velké podium v parku za řekou. Ta největší překvapení bývají na komorních scénách: v kostele, na náměstíčku Neumarkt či v divadle. Program stojí na magické vyváženosti velkých jmen a desítek neznámých skupin. I když čas běží a hudební objevy se mezitím poněkud vyčerpaly, nové osobnosti přicházejí s každou další generací.

Právě takovým překvapením byl Sam Lee z Londýna, velmi atypický folkař, který se na rozdíl od mnoha svých kolegů neučil z archaických zpěvníků, ale v terénu v komunitách kočovných “travellers”, kteří jsou britskou paralelou romských společenství z evropské pevniny. Sam Lee vystupuje s nezvyklou kombinací trubky, houslí, cella, japonské citery koto, perkusí a “shruti box”, což je indické harmonium bez kláves. V horkém letním odpoledni vystupoval . bez bot, v tričku a džínách a vyzařovalo z něj umění poslouchat jiné - tedy pravý opak rockového narcisismu.

Aranžmá pro vlak a brumli
Sam Lee je nedostižným vypravěčem: balady předávané generacemi starců dokáže zázračně propojit se současností, mistrně využívá zdánlivých maličkostí. Když uváděl píseň starou osm set let, vytáhl brumli - podkovičku z jazýčkem, kterou vložíte do úst a brnkáte: “Tohle je můj nejoblíbenější nástroj.” V té chvíli ale jeho řeč nečekaně přerušilo dunění vlaku, které Lee očividně vychutnával jako potvrzení nějaké osudové nevyhnutelnosti, a ponechal na fantazii posluchačů, ať si za rudolstadtskou lokálku dosadí nějaký vlastní železniční symbol: “Můj vůbec nejoblíbenější nástroj je vlastně projíždějící vlak.”

Každý festivalový ročník má předem zvolená témata. “Magickým nástrojem” byla letos flétna, což umožnilo konfrontaci spřízněných nástrojů z celé planety, od japonské flétny šakuhači přes indické nástroje až po ney, na kterou hrál jeden z virtuozů tureckého klasického repertoáru, Kudsi Erguner. “Národním” tématem se stala Itálie, což se promítlo jak do nabídky velkých podií, tak i komorních sálů. Pětice I Liguriani čerpá - jak napovídá název - z Ligurie, oblasti kolem italského přístavu Janova, kdysi mocného imperia, pod jehož správu patřila i Korsika. “Zpíváme v ligurském dialektu, který má překvapivě blízko k portugalštině,” prohlašoval kapelník a vysvětloval, jakými spletitými cestami se ligurské písně pohybovaly po Evropě i jejich souvislosti s anarchisty. Jako příklad uvedl evergreen Gorizia, inspirovaný bitvou mezi Rakousko-Uherskem a Itálií roku 1916. Navzdory válečné tematice nejde o žádnou vlasteneckou skladbu, ale o hořký protest anarchistů proti státní mašinerii.

Zatímco před nejkomornějším ze všech sálů - rudolstadtským Landestheater - stály dlouhé fronty na polyfonní zpěvy ze Sardinie, tureckou instrumentální superskupinu Taksim Trio či multimediální koncert Balanescu Quartetu, noční koncerty na velkých podiích přitahovaly velké davy trochu jinačí hudbou. Pokud s ubíhajícími lety ztratila rudolstadtská nabídka jiskru, projevilo se to právě v této sféře. Neapolský kapelník a saxofonista Daniele Sepe, který před léty získal renomé jako hudební provokatér rezonující s Frankem Zappou, zahájil koncert chytlavou Zappovskou coververzí, která přešla do podbízivého balkánského stylu. Co bylo před 15 lety objevem, dnes působí jako stokrát obehraná rutina. Na únavu i pop manýrismus poukazovali i ti, kdo do Rudolstadtu dorazili už ve čtvrtek a zklamaně sledovali alžírskou zpěvačku Souad Massi.

Písně černomořského New Orleansu

Naopak šťastnou volbou byla Mariana Sadovská, ukrajinská zpěvačka, herečka a hudební sběratelka, žijící v Německu, která letos prožívá jeden z vrcholů své dráhy. Do Rudolstadtu přijela z Kijeva, kde vystupovala na vůbec prvním ukrajinském koncertě elitního komorního ansámblu Kronos Quartet. Ten si u ní před časem objednal skladbu, jejímž tématem se stala jaderná havárie Černobyl, s níž se ukrajinská veřejnost dodnes vyrovnává. “Beru to jako největší poctu, splnění tajného snu,” říká zpěvačka v rozhovoru, který otiskneme v některém z dalších čísel. Americká premiéra Černobylu proběhla o 3 týdny později v Lincoln Centru v New Yorku, a v Rudolstadtu Sadovská převzala německou cenu Ruth. Doprovázela se na klavír i na své oblíbené indické harmonium a zpívala vlastní skladby, v nichž své ukrajinské kořeny vkládá do světového kontextu. Zajímavou část jejího repertoáru tvoří pásmo Odessa Underground čerpající ze subkultury oděských přístavních putyk, v nichž se mísily ruské a židovské vlivy s hudbou řeckých, tureckých či arménských komunit. Oděsa bývala označována za New Orleans Černého moře, což tragicky ukončily Stalinovy etnické čistky.

I když podstatnou náplní programu byla hudba mimo anglosaskou zónu, Rudolstadt sází na propojení obou pólů. K největším trumfům letošního ročníku tak patřily dvě anglofonní kapely. Fat Freddy’s Drop z Nového Zélandu jsou doma superhvězdy, ve světě kultovní ikony a v Rudolstadtu představili skladby ze svého nového alba Blackbird. propojují líně plynoucí reggae a dub. A veteránská skupina Blind Boys of Alabama, která začínala před 70 lety ve slepecké škole a dnes sbírá ceny Grammy, předvedla energií sršící gospel, který je vlastně jen spirituálně přibarveným rock and rollem.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/8


Rubriky

Poslední články