Rozhovor Jiřího Moravčíka s Petrem Dorůžkou: Ze života Samuraje

13. 7. 2007 | Rubriky: Články, UNI, 2007

Jiří Moravčík: Veletrh WOMEX je každoroční koncertní nabídkou umělců z celého světa pro festivaly v nadcházející sezoně. Výběrem účinkujících je pověřena porota Sedmi samurajů. Poprvé ses jím stal i ty. Bereš to jako poctu k tvé takřka dvacetileté práci na poli world music, anebo spíš jako praktickou výzvu?

Petr Dorůžka: Určitě to druhé. Womex existuje od roku 1994, já jsem byl s jeho iniciátory v kontaktu i dříve, takže mě to předvolání ujmout se pracovně náročné a nehonorované role samuraje zas tolik nepřekvapilo - ale o to víc mě potěšila zpráva kterou jsem vyčetl mezi řádky: Womex volá k branné povinnosti samuraje z hudebně nepříliš významné středoevropské země, a očekává že poskytne nestranné informace o hudebním dění v Česku i v sousedních regionech. Což se potvrdilo při vzájemné konfrontaci a velmi intenzivní práci v průběhu samurajského weekendu na konci května. I když názorově jsme si byli docela blízcí, znalostmi jsme se spíš doplňovali než překrývali. Příklad: řada nabídek přišla ze Spojených Států, a mezi námi Evropany byl jediným znalcem v této oblasti Bill Bragin z New Yorku, mimo jiné člověk, který pro světovou veřejnost objevil českou newyorčanku Martu Töpferovou.

Hudebně nepříliš významná středoevropská země? To nezní příliš vlastenecky.

Ale zkus se podívat s odstupem: pro muzikanty či posluchače ze západní Evropy, kteří hledají autentické kořeny, je daleko přitažlivější Maďarsko, Finsko, nemluvě o Balkánu. Na druhou stranu, Morava je v tomto kontextu určitě zajímavější než Německo či Holandsko. Nejsme pupek světa, ale máme dobré šance.

Jak tedy probíhá jednání samurajské poroty v praxi?

Odehrávalo se v Berlíně, v kanceláři která je souběžně základnou Womexu i hudebního vydavatelství Piranha, obojí totiž založil tentýž člověk. A teď jsi představ, že jsi v jeho kůži a máš z 600 nabídek vybrat 40 kapel, které přijedou na Womex, a že tento výběr bude reprezentovat zeměpisné i žánrové rozložení a osloví dva a půl tisíce delegátů kteří zaplatili svůj registrační příspěvek a očekávají protihodnotu. K výběru si tedy přizveš samuraje, ale nemáš fondy na to abys jim mimo letenek zaplatil honorář. Hledáš mezi lidmi, kteří mají potřebné znalosti a nepochybně jsou časově vytíženi, ale jejich čas ještě není natolik extrémně drahý. Výsledkem naznačeného kompromisu je, že namísto aby samurajové měli na těch 600 nabídek třeba 6 dní, musí je vstřebat během exponovaného brainstormingu v průběhu weekendu. Samotný proces představuje know-how hodné patentování. Z 600 nahrávek se během první “rychlíkové” seance vyřadí omyly. Nikoli nabídky technicky neprofesionální, ale emocionálně falešné, hudebně nepatřičné, kreativně retardované, omílající stará klišé. Pro mě osobně bylo tohle vzájemné sdílení názorů a sledování reakcí ostatních školou k nezaplacení, kterou bych doporučoval všem, kdo si chtějí vytvořit českým okolím nezkreslená estetická kriteria. Womex má tvrdé požadavky: nikoli předvídatelná kvalita v daném a známém žánru, ale projev tyto kategorie přesahující.

Nějaké příklady oněch starých klišé?

Bezpohlavní computerové rytmy, djembe v rukou bělocha, didgeridoo jako výraz tvůrčí bezradnosti, stokrát omleté revivaly Astora Piazzolly. Samozřejmě s vědomím že existují výjimky a že generalizace jsou zrádné.

Indickou ragu ale na “rychlíkové” seanci těžko posoudíš.

Toho jsme si byli dobře vědomi, mezi samuraji jsou samozřejmě příznivci balad zpívaných acapella, introvertní hudby i zpívaných eposů ze střední Asie. Když někdo z nich šlápne na brzdu, všichni zbystří sluch a rychlík se zastaví.

Z jakých podkladů tedy samurajové ukázky hodnotí?

Womex není přehlídkou hudby, která byla zaznamenána na medium, ale koncertních projevů. Jedná se především o nabídku pro festivaly. Jsou v ní tedy kapely s desíti alby, stejně jako ty, které mají třeba jen demo anebo amatérské video. Muzikanti z konce světa, kteří nikdy neseděli v letadle a nekoncertovali v cizině.

Bude tedy letošní Womex něčím výjimečný?

V samurajském životě platí přísná pravidla, proces rozhodování je důvěrný. Ale rád prozradím, že letos se samurajové shodují v tom, že výběr je silný a vyvážený. Já se k tomu připojuji, mimo jiné i proto že se mi vybavují nedávné ročníky, kdy výběrem prošla hudba, kvůli níž vůbec nemusíte jezdit na Womex.

Už se ví, že organizátoři Womexu oslovili Tara Fuki. Upřímně řečeno, jsem z toho na rozpacích. Chraň Bůh, jejich hudba se mě líbí, ale s Českem až zase tolik už nemá moc společného. Hodně jsem o tom přemýšlel a představoval jsem si na soupisce například Tomáše Kočka, Martina Hrbáče nebo syrové moravské cimbálovky, skvělé Terne Čhave?

Samurajové nehodnotí nějaké národní poslání, ale autentičnost, komunikativnost, výpověď, odvahu. Co zní v české kotlině jako zpestření, může být ve světovém měřítku nuda. Představ si tu nejlepší moravskou cimbálovku vedle Taraf de Haidouks. Nebo že v nabídce je zcela unikátní romská kapela z Albánie s dechy a polyfonickým zpěvem, a jako protikandidát stojí kterákoli ze skupin zmíněných v otázce. Obhájit ji v takové konkurenci je docela těžké.

Z článku Jiřího Moravčíka v UNI, 2007/7

Životopisy Samurajů najdete zde

Seznam vybraných účinkujících ke dni 12. července

Stránky autora rozhovoru, Jiřího Moravčíka


Rubriky

Poslední články