Petr Dorůžka - World Music » Putování indického světoběžníka z Kalkaty do Prahy

Putování indického světoběžníka z Kalkaty do Prahy

1. 1. 2008 | Rubriky: Články, UNI, 2006

Kytarista a zpěvák Amit Chatterjee hrál od roku 1993 až do předloňska se skupinou Joe Zawinul Syndicate - a poté přesunul těžiště své práce do Prahy a Londýna. Spolupracoval s Nitinem Sawhneym, Stingem, Trilokem Gurtu, v Česku příležitostně vystupuje s Tomášem Reindlem (perkuse, didgeridoo, alikvótní zpěv) a Pavlem Hrubým (saxofon) a také jako zvláštní host skupiny Maraca, s níž natočil album The Body is too Slow for me. Spolu s Reindlem a Vojtěchem Havlem natočil album Ocean on Fire se zhudebněnou poezií indického mystika Kabira, které je mání na Amitových koncertech.

Chatterjee se narodil v Kalkatě a vyrůstal v USA, kam se jeho otec přestěhoval za prací. Poslouchal jazz a Louise Armstronga, což se ale změnilo, když na rockovém koncertě v Houstonu uslyšel coververzi Santanovy Black Magic Woman. “To sólo na elektrickou kytaru ve mě cosi nastartovalo,” vzpomíná Amit. Zpěvné tóny kytary mu totiž připomněly hlas jeho matky, která byla zpěvačkou indické klasické hudby z rodiny s dlouhou hudební tradicí. Po svatbě sice zanechala umělecké dráhy ale s o to větším chutí zpívala v domácnosti. Jaksi mimochodem se tak stala Amitovým hudebním učitelem. Tím dalším byl - v době Amitovy dospělosti - v New Yorku žijící Ind Amit Adiecha. “Ten pro mě objevil spojení mezi hudbou a kulturou. Vztah mezi jazykem, rytmem řeči, rytmem hudby - jedno je odrazem druhého. Tuhle vazbu jsem poznával i později, když jsem hrál s Joe Zawinulem, který měl v kapele africké muzikanty. A vnímám ji v Česku, kde teď trávím hodně času díky své české přítelkyni.”

TRÉMA V ZAWINULOVĚ STUDIU

K indické tradici patří studovat hudbu od dětství. Nezačal jste vlastně trochu pozdě?

Myslím, že i ve školním věku má člověk ještě tu dětskou schopnost učit se, ale přitom už disponuje větší kapacitou. S kytarou mi to šlo docela rychle. Profesionálně jsem začal hrát blues a rock ještě než jsem byl plnoletý, takže pokud jsem vystupoval v baru, byl jsem tam vlastně načerno. Zajímalo mě zdokonalovat se jako kytarista, začal jsem poslouchat Al Di Meolu a Johna McLauglina, studoval jsem klasickou kytaru, Bacha. Tehdy jsem také zjistil, že když jste klasický kytarista, nemůžete se věnovat ničemu jinému, což jsem vnímal jako omezení. Na střední školu jsem chodil v Baltimoru. Tehdy to bylo město se spoustou alternativní hudby, vyrůstal jsem mezi lidmi, které zajímalo něco jiného než Top 40. Poslouchali jsme Yes, Genesis, hudební výchova byla povinná, náš učitel hrál na basu a pouštěl nám Weather Report, Mahavishnu Orchestra. Vzpomínám si na skladbu Etehernal Breath s Jean-Lucem Pontym na housle, ta mi přišla hodně indická. Měla sílu dobrého rocku i všechny zvukové barvy indické hudby.

Jak se vaši rodiče dívali na to, že preferujete rock a jazz?

Nikdy mi v tom nebránili, i když moji volbu trochu nechápali. Ale když jsem později objevil indickou vážnou hudbu, udělalo jim to radost a můj otec se dokonce smířil s tím, že jsem muzikant a nemám stabilní zaměstnání.

Jak jste se vlastně dostal k Joe Zawinulovi?

Psali o mě v časopise Guitar Player, který sice nečte masové publikum, ale sledují ho muzikanti. Článku si všiml Bobby Sanabria, můj kamarád a Zawinulův hráč na perkuse. Zawinulova tehdejší skupina Weather Update, což bylo pokračování Weather Report, vystupovala v New Yorku, a Bobby mě druhý den zavolal, jestli bych si s Joem chtěl zahrát. Skončilo to fiaskem, ale Zawinul mě pak zavolal ještě jednou. Byl jsem opět nervózní a Zawinul mi poradil: “Hraj, jako kdybys byl kluk, pobíhal v Kalkatě po ulici a hrál fotbal.” V té chvíli se něco změnilo. Improvizovali jsme v jeho studiu v Kalifornii, Joe mě vedl, smál se od ucha k uchu, já se za ním vydal, občas jsem něco zazpíval. Po půl hodině mi řekl, že už nemusíme dál zkoušet, a příští den pro mě přijela limuzína a odletěli jsme na turné po Jižní Americe. Vše co v hudbě umím, jsem se naučil od Zawinula a svého indického učitele Amita Adiechy.

Vy jste se Zawinulem strávil 11 let. Řekl vám někdy, čím jste ho jako muzikant okouzlil?

Když jsme byli na prvním evropském turné, Zawinul mě vzal na procházku a řekl mi: “Tohle neříkám každýmu, ale tobě to říct musím. Mojí hudbě porozumělo jen málo hráčů, jedním z nich byl Jaco Pastorius. A tím druhým jseš ty. Nemluvím o Wayne Shorterovi, to je velký muzikant ve svém vlastním světě.” To mě docela šokovalo, i když jsem to sám cítil podobně.

Vy jste s ním hrál nejen ka kytaru, ale také zpíval, a Zawinul na vaši adresu nešetřil superlativy. Jak k tomu došlo?

Řekl bych že samospádem. Místo abychom na závěr koncertu přidali nějakou vypalovačku, zazpíval jsem formou alaap, tedy bez doprovodného rytmu, indickou poesii od Kabira. To byla velká postava indických dějin, věnoval jsem mu své poslední album.

RODOKMEN INDICKÝCH STYLŮ

Vy jste objevil sitar až po kytaře, a vaším prvním učitelem byla vaše matka. Jak může zpěvačka učit sitar?

Zpívala melodie, já jsem se nechal vést a melodie jsem hrál na sitar. A také jsem podle ní zpíval. V indické hudbě se člověk nejprve učí zpívat, a pak pracuje na tom, aby tu melodii přenesl na nástroj. Indové říkají, že na akustický nástroj nedokážete schovat chyby, kdežto na elektrický ano. A to je důvod, proč se hudebník nejprve učí zpívat. Moje matka zpívala khayal, tedy klasickou hudbu. Není to ale ta nejstarší hudební forma, tou je dhrupad, styl velmi přísně definovaný, jeho pravidla přetrvala století. Protože aristokracie chtěla po muzikantech víc spontánnosti, vznikla forma khayal, což znamená v jazyce urdu vrtoch, rozmar. Ta forma je otevřenější, barevnější. Ale také je založená na systému rag.

Jak ta hierarchie pokračuje dál? Existuje indická hudba i mimo rámec rag?

Další formou je thumri. Semi-klasická forma. Uplatňuje se v ní virtuozita, můžete opustit ragu, od klasiky se liší důrazem na text. O další stupínek níž je poněkud jednodušší ghazal, a pak následuje bhajan, duchovní texty s jednoduchými melodiemi.

Patří do této spirituální skupiny i qawwali, tedy extatické zpěvy Nusrata Fateh Ali Khana?

Qawwali má zajímavou pozici, protože zpěvák je klasicky školený, dokáže dělat ty virtuozní kličky a hlasovou akrobacii, ale klíčovou roli přitom má text. Qawwali nemá rytmickou složitost klasické hudby, zpěváci používají jednoduché rytmy z lidové hudby, ale pohybují se v systému rag. Takže se jedná o mix mnoha rovin.

Když bychom sestoupili dál směrem k popu, na které příčce je indická filmová hudba?

S tou je to hodně zajímavé. Ta hudba není čistě indická jedná se o kombinaci vlivů ze západu. Hodně zajímavá je indická lidová hudba. Těch tradic je hodně - z Rajasthanu, Bengalu, Gujaratu. A také je podstatný rozdíl mezi hudbou severní a jižní Indie.

SHANKAROVA SLÁTANINA

Jenže Západ zná hlavně tu severní, hindustánskou hudbu, nikoli karnatickou, jižní. Proč došlo k tomuhle posunu? Nemůže za to náhodou Ravi Shankar, který je ze severu?

Ten za to může hodně. A já k tomu dodám jednu kontroverzní poznámku: severoindická hudba nebyla na Západě právě nejlépe reprezentovaná..

Ani Ali Akbarem Khanem?

Tím ano. To je naprostý král. Přál bych si, aby víc lidí ocenilo jeho význam. Ostatně, byl to on, koho Menuhin poprvé pozval do New Yorku. Zrovna tak dobře reprezentuje severoindickou hudbu Zakir Hussain. Ale ostudu jí dělá to, co jsem třeba letos viděl v Praze, ta orchestrální fuze s dirigentem.

Máte na mysli Shankarovu skladbu na Pražském jaru s jeho dcerou Anushkou Shankar?

Já jsem to považoval za vtip. Což ale neznamená, že by v Indii neexistovala zajímavá orchestrální hudba, znám třeba v Bombaji muzikanty, kteří ji skládají, ale nepíšou takovéhle laciné slátaniny. Bohužel je ale běžné, že skladby známých autorů se více hrají.

Vy jste natáčel s českými hudebníky, například s Irenou a Vojtou Havlovými. Oni často jezdí do Indie, promítá se to nějak do jejich stylu?

Vojta dvacet pět let indickou hudbu poslouchal, má ji v sobě. Přitom se nesnaží hrát jako Ind, ale protože je tak otevřený, vytváří prostor kde se můžeme setkat. Nemám rád projekty typu: já jsem Ind, hraju ragy, já jsem jazzman a dodám akordy, k tomu hraje Afričan na koru, a ještě přidáme rytmy z Brazíliie a loutnu z Maroka. Takhle to probíhá běžně ve world music, jedná se o špatnou módu a ne dobrou hudbu. Chvíli to zní exoticky a zajímavě, ale pak zjistíte, že tomu chybí duše. Když jsem mluvil se Zawinulem, zeptal se mě: Jakou hudbu máš rád? A sám si odpověděl: Dobrou hudbu, ne jazz nebo nějaký styl.

O čem vlastně je to vaše album s Vojtou Havlem a Tomášem Reindlem?

Jeden londýnský příznivec a mecenáš umění si u mě objednal suitu založenou na textech mystického básníka Kabira, který žil v 15 století. Já ho mám také rád, natočil jsem Kabirovy texty už v 90 letech. Plán byl takový, že indický zpěv zasadíme do světového kontextu, proto jsem si vybral Tomáše i Vojtu. I proto, že jsou to lidé duchovně spříznění. To album vůbec nezní jako Zawinul, spíš jako nahrávky ECM, je tam spousta prostoru, atmosféry.

Co myslíte tou duchovní spřízněností?

Všechny duchovní cesty vedou na stejné místo, bez ohledu jak jim říkáte. Duchovnost nemusí být náboženství.

Tak třeba, jako když sufijskou věc přenesete z muslimského kontextu do obecného?

Ano - a to je přesně Kabir. On se narodil v hindské rodině, opuštěného sirotka našel rybář, což byl Muslim. Kabir se proto ve svém životě snažil Hindy a Muslimy sjednotit, byl proti sektářství. Aniž by se hlásil k sufismu, Kabir byl defakto sufi. Existuje Kabirův kult, který sledují Muslimové, Hindové i bezvěrci.

Zpěvačka Susheela Raman zhudebňuje texty jiného mystického autora. Ten se jmenuje Tyagaraja a žil v jižní Indii. Existuje mezi oběma postavami nějaká paralela?

Tyagaraja byl nejen básníkem, ale skladatelem formátu indického Bacha, jeho hudba je součástí karnatického - tedy jihoindického - klasického repertoáru. Kabir psal vedle básní i hudbu, i když dnes už nikdo neví, jak ty jeho skladby zněly. Dnes se jeho písně zpívají tradičním severoindickým náboženským stylem, s výjimkou našeho alba, kde se je snažíme posunout spíš do civilnější polohy.

Z článku v UNI, 2006/8




Rubriky

Poslední články