Punk rock na Mysu Dobré naděje

21. 5. 2012 | Rubriky: Články, Crossroads, 2012

Hudební revolty získávají na různých místech planety dramaticky odlišné formy - někdy v závislosti na zeměpisném, ale častěji na politickém klimatu. Relativně známým příkladem je africký hip-hop, který na rozdíl od své americké paralely plní podstatně odlišnou funkci, často státotvornou a konstruktivní. O africkém punkrocku jsme naopak donedávna nevěděli vůbec nic. Film Punk in Africa, který se letos promítal na festivalu Jeden dvět, odkrývá překvapivé paralely mezi hudební revoltou v Sowetu či Johannesburgu a disidenty v Praze a Varšavě. Jeho spolutvůrce, Keith Jones, se narodil irským rodičům v USA, v Praze vystudoval FAMU a stál u zrodu pražského festivalu MOFFOM, který během své pětileté existence unikátním způsobem mapoval souvislosti mezi filmem a hudbou. Tématem Jonesova příštího filmu bude historie českého hudebního undergroundu.

Světové punkrockové hnutí se formovalo koncem roku 1976. V New Yorku to byli Ramones, v Londýně Sex Pistols a The Clash. Co se v té době odehrávalo v Jižní Africe?

Zatímco na Západě šlo spíše o revoluci v hudební a společenské rovině, v Sowetu v Jižní Africe tehdy došlo ke skutečnému povstání. 20 tisíc studentů vyšlo do ulic, policie střílela bez varování, počet zabitých se odhaduje na stovky. V mém filmu slouží povstání roku 1976 jako referenční bod. Povstání punkrockovou revoltu nastartovalo a není to náhodou. Zpochybňování autorit z pozice nezávislých mladých lidí, to byla společná věc punku i povstání.

Byla v Jižní Africe předtím nějaká paralela ke hnutí hippies, kteří se objevili v Kalifornii deset let před punkrockem?

Zrovna jsem o tom napsal článek pro sanfranciský časopis Paraphilia - ale ty paralely měly mnohem blíž k Východní Evropě než k Haight Ashbury. Zatímco v Kalifornii vládla demokracie, Jižní Afrika žila podobně jako země Sovětského bloku pod tvrdým útlakem. Policie velmi brutálním způsobem napadala účastníky rockových koncertů, pronásledovala a násilím stříhala fanoušky s dlouhými vlasy. Platila povinná vojenská služba, která byla navíc nástrojem k vyhazovu studentů z univerzity a rozvracení lidských životů. Tato hudební revolta začala kolem roku 1979 s kapelami jako Suck, což byla jihoafrická verze MC5, tedy hard rocková skupina se silným politickým poselstvím. Vedle vlastních skladeb natočili třeba coververzi War Pigs. Původní nahrávka od Black Sabbath je spojovaná s válkou ve Vietnamu, generálové jsou přirovnávání k čarodějnicím na černé mši, ale v Jižní Africe ta skladba získala zcela konkrétní smysl, místní lidé věřili že popisuje situaci v jejich zemi. Alternativní scéna měla své vrcholy i období krize, v závislosti na represích i relativně liberálních období režimu. Někdy byla cenzura ostřejší, někdy polevila, podobně jako u vás v Československu.

Takže policie pořádala hony na jihoafrické máničky stejně jako v Praze?

To bylo běžné, třeba v Johannesburgu byl velký koncert se spoustou undergroundových kapel včetně už zmíněných Suck. V průběhu koncertu skupina studentů teologie z Pretorie vyvolala konflikt, zmatku využili diváci kteří neměli lístky, a ti prolomili bariéry. Policie zpočátku nečinně přihlížela, ale když se diváci dostali dovnitř, začala je mlátit, zatýkat, pak je naložila do aut, odvezla a všechny ostříhala. Anebo roku 1971, kdy ministr vnitra rozjel kampaň proti drogám, což byl jen zástupný problém a prostředek k posílení represí proti lidem žijícím v komunách, kteří se oblékali odlišně a vyznávali alternativní hodnoty.

Takže člověk se snadno dostal do vězení kvůli pouhé trávě, což bylo tehdy ostatně běžné i ve Spojených Státech?

Ale na rozdíl od USA se tam tráva nemusí odnikud dovážet, roste všude a divoce, takže je součástí místního života, nelze ji zkrátka zrušit nějakým nařízením. Byla to jen záminka zbavit se mániček uprostřed režimu založeném na kalvinistickém puritánství, což byla ideologie apartheidu. Tvrdé drogy přišly do Jižní Afriky až v polovině 80 let.

Jižní Afrika byla tehdy rasově přísně rozdělená, jak se to promítlo do punkrockové scény?

Ta byla od začátku rasově smíšená, ale černoši zůstávali v menšině. Přitom to bylo od začátku silně multikulturní hnutí, protože krédem i čistě bílých kapel bylo hrát i v černošských oblastech. Což bylo zcela proti všem tehdejším zvyklostem. Rasově smíšený underground se ale neomezoval jen na hudbu, patřilo tam také radikální jihoafrické divadlo.

V Anglii byl ale punk rock také střídáním hudebních generací, revoltou proti art-rockovým dinosaurům. Měli v Jižní Africe něco podobného?

Nebyl to ani tak art-rock, jako spíš naprosto strnulé kapely, které jen kopírovaly originály z Anglie. Import z jiných zemí tehdy podléhal embargu, Británie byla jediným zdrojem informací a kultury. Anglické gramofonové společnosti tam dělaly velký business v době, kdy Američani měli Jižní Afriku na černé listině. Punk byl tedy spíš reakcí na strnulost místních kapel které hrály jen coververze, a také na hudbu v jazyce afrikaans, jímž mluví potomci holandských přistěhovalců. Ta byla podobně mdlá a nenápaditá jako český pop normalizační éry.

Jak tam fungovala cenzura?

Hlavně v radiu. Pobočky západních gramofonových společností sice lisovaly a prodávaly Dylana i Rolling Stones, což ale byla hudba totálně zakázaná ve státním rozhlase. Radio bylo tak přísně regulované, že v programech orientovaných na Zulu se směla hrát jen hudba v daném jazyce, anglické vysílání bylo segregováno od Afrikaans, neexistoval žádný přenos mezi jednotlivými kulturami, ale kdo z mladých tehdy mohl, tak poslouchal Radio Lorenzo Marx s dnešního Mosambiku, tam jste mohli slyšet Beatles i Rolling Stones. Ta stanice mimochodem stále existuje.

A existují i některé z těch původních punkrockových kapel?

Zanikly, což je jeden z impulsů proč jsem natočil ten film. Snažím se dokumentovat vše na co by se jinak zapomnělo. Artefakty ze 70 a 80 let se uchovaly za velmi kuriozních okolností, muzikanti tehdy psali dopisy, fanziny, svoji hudbu posílali třeba do San Franciska, Polska, Francie, Anglie. Velké zásluhy má novinář Fred de Fries z Holandska, který v 80 letech cestoval mezi Amsterdamem, Západním Berlínem a Johannesburgem, muzikantům z Jižní Afriky hrál například poslední nahrávky The Ex, Einsturzende Neubauten a naopak, takže byl zodpovědný za to, že ty kapely se navzájem ovlivňovaly, zcela mimo mainstreamové kanály.

V jednom z filmových dialogů padne věta: Ztratili jsme 40 let. Neplatí to o apartheidu stejně jako o komunistické totalitě v Československu?

Je to skutečně paralela, a také odrazový můstek pro moji práci v Jižní Africe, kam jsem cestoval z Prahy, kde jsem studoval FAMU. Když Deon Maas, který film spolu se mnou režíroval, potkal v Česku ex-člena Plastiků Jana Macháčka, tak si navzájem vyprávěli své životní příběhy z 80 let a zjistili že procházeli stejnými situacemi. Nedávno jsme měli soukromou projekci filmu, přišel taky David Cajthaml, zakladatel české punkové kapely Energie G, a zmínil se, že o Energii G tehdy psali v britském týdeníku New Musical Express, v článku Punkrock za železnou oponou. Deon odpověděl, že přesně stejné články vycházely v Anglii o kapelách ze Jižní Afriky, která byla podobně izolovaná, i když jinak než železnou oponou,

Jediný běloch v publiku

Když jste filmovali v Jižní Africe, nebylo nutné si na některých nebezpečných místech najmout ochranku?

Já jsem v životě asi patnáctkrát točil v rizikovém prostředí townshipů a nikdy ani náznak problému. To neznamená že by se problémy nemohly objevit jinde - velká zločinnost je třeba v obchodních čtvrtích, komerčních zónách. Ale v slumech jsem vždy měl pocit že tam žijí docela přátelští lidé. Naposled jsem v Sowetu šel na koncert hiphopové kapely Tumi and the Volume, byl jsem tam jediný běloch, a cítil jsem se bezpečně. Lidi byli rádi že tam vůbec nějakého bělocha vidí a dávali to najevo.

Významná jihoafrická kapela Kalahari Surfers měla turné v Sovětském svazu, jak k tomu došlo?

Kalahari Surfers je projekt jednoho člověka, jmenuje se Warrick Sony, a turné měl v Sovětském svaze i NDR. Ty východoevropské režimy mediálně propagovaly opoziční síly z Jižní Afriky, ale nikdo další tam před perestrojkou nevystoupil.

Jak těžké bylo pro kapely cestovat? Potřebovaly výjezdní doložky?

Nebylo to náhodou že Warrick byl jediný, komu se podařilo vyjet, protože to je člověk až pedantsky cílevědomý. Neustále žádal vysvětlení, proč ho zakazují, když by to většina jiných vzdala. Tak třeba vznesl oficiální cestou dotaz, v jazyce jemuž rozumí právníci: “Vy jste zakázali mou píseň na bázi že to je rouhání. Můžete prosím citovat nějakého kněze, který by to doložil? ” Což se jim nepodařilo, a oni ho pak o to víc nenáviděli. On je takový pořád, jeho poslední CD se jmenuje One Party State, to už je hudebně spíš dubstep. Mimochodem, Warrick dělal mastering na Hovězí porážku a Půlnoční myš od Plastic People, a to prostřednictvím Chrise Cuttlera a Recommended Records. Cuttler ho najal, když se Warrick musel někdy roku 1987 odstěhovat z Jižní Afriky, žil v Londýně a byl kmenovým zaměstnancem Recommended. Plastici tam poslali své nahrávky ve zcela syrovém neupraveném stavu a Warrick je zpracoval pro vydání.

Vy jste ty české souvislosti zjistil až dodatečně v průběhu natáčení filmu?

Čím jsem se do toho hlouběji nořil tím víc jsem objevoval. Kapela se kterou teď Flek hraje v Anglii má baskytaristu Sašu, který hrál Borisem Grebenshchikovem v ruské kapele Akvarium v 80. letech. Flek také pomáhal organizovat benefit pro polskou Solidaritu, v Durbanu počátkem 80. let.

Tahle akce asi také nevznikla úplnou náhodou?

V Jižní Africe žili i přistěhovalci z Polska, jihoafričtí pankáči měli blíž k disidentskému hnutí ve východní Evropě, než ke kapelám v Londýně či New Yorku. Znali Plastic People of the Universe, jedna jejich skladba, Sto bodů, byla dokonce přeložená do Afrikaans jako 101 % strachu. Jako zprostředkovatelé tehdy zafungovali Ivan Kral a Patti Smith, na benefitu Amnesty International pro Chartu 77 udělali anglickou verzi, najdete ji třeba ve filmu o Ivanu Kralovi který běžel v české TV. Díky tomu se ta písnička dostala do Jižní Afriky, natočila ji skupina Koos. Když jsem mluvil s Johanem van Wegem, což je básník který udělal překlad, tak se polekal že ho Plastici budou žalovat. Musel jsem mu vysvětlit že z toho naopak měli radost.

Poslední Magorova nahrávka

Jinou významnou jihoafrickou skupinu, Wild Youth, vedl původem český kytarista a zpěvák Michael Flek. Jak se dostal do Jižní Afriky?

Jeho otec prožil v Československu německou okupaci a emigroval do Anglie, kde se Michael narodil. Žil v Liverpoolu a živil se jako švec, dostal zakázku na boty dokonce od Beatles. Ale protože neměl nostrifikaci vzdělání a Británie tehdy podporovala emigraci do Jižní Afriky, využil roku 1963 výhodné pracovní nabídky. Český rodokmen nakonec Michaelovi pomohl se vyhnout vojně, což byla mnohem cennější výhra než v Československu získat modrou knížku. Jižní Afrika tehdy totiž vysílala své jednotky bojovat do Angoly či Mosambiku. Příbuzní v komunistické zemi ale znamenaly pro armádu bezpečnostní riziko.
Jak Michael Flek dospíval, tak objevoval že v systému je něco zásadně špatně, žil v Durbanu a neměl rád bělošské čtvrti, které mu přišly zkorumpované, a když se ve 14 letech dostal se do indických komunit, v bollywoodském obchodě s deskami objevil LP Fun House od Stooges, a tím se změnil jeho život. Jeho nahrávka What About Me? s Wild Youth byla vůbec prvním jihoafrickým punkrockovým singlem. Později, v 80 letech, když byla situace v Jižní Africe neúnosná, odjel do Anglie, a film ho zachycuje na návštěvě v Praze.

Nebylo by zajímavé zdokumentovat i historii českého hudebního undergroundu?

Já na tom už dokonce pracuju, s Plastiky připravujeme sérii dokumentárních DVD pro Levné knihy, křest druhého dílu je teď v únoru, obsahovat bude archivní záběry od 1969 až do 1986, tedy od nejstarších materiálů které natočil Jan Špáta až po zkoušky scénické hudby pro Havlovu hru Pokušení které probíhaly v Havkově bytě - a vše mezitím, koncert ve Slivenci, první provedení Pašijí, spousta nově objeveného materiálu. Pracuji na tom s Ivanem Bierhanzelem už asi 4 roky.

Většina materiálu byla tedy asi natočena na 8mm kameru?

Našli jsme něco i na 16mm a dokonce i na ranné video, máme tam i fotky z archivu STB, a poslední věc, kterou jsme stihli doplnit, byla nahrávka hlasu Ivana Magora Jirouse, k dokumentárním záběrům Jana Ságla z koncertu s Vráťou Brabencem z roku 1974 v bytě Argentinské ulici. Nepodařilo se nám totiž najít zvukový záznam, dát tam jiný zvuk by bylo hloupé, a Ságl to nechtěl nahradit jinou verzí, takže jsme hledali alternativní zvukový doprovod. Jirous k té události ve svých memoárech publikoval text, a tak jsem ho požádali ať nám ho namluví. Došlo k tomu asi 36 hodin předtím než zemřel, takže ve filmu je nejspíš poslední záznam který v životě pořídil.

Máte už plán na další film?

S českým teamem natáčím příběh o roli alternativní kultury od poloviny 80 let, spíše to budou individuální historky, za rok by měl být hotový. A také dávám dohromady festival hudebních filmů v Mosambiku, jeden z mnoha který navazuje na tradici MOFFOM, pražského festivalu který bohužel zanikl. ale na jeho ideu navázaly výhonky po celém světě. Obracejí se na mě všichni koho jsme dříve zvali na MOFFOM a teď nás zvou oni protože jsme je inspirovali,

Odkazy

Homepage filmu

Hudba související s tématem, Soundcloud

Paraphilia, článek Keith Jonese

Radio Wave Friday Ripple - souvislosti s českým undergroundem

Fotografie vše (c) archiv Keith Jonese

Psáno pro Crossroads


Rubriky

Poslední články