Procházka s indickými houslemi

29. 10. 2018 | Rubriky: Články, UNI, 2017

Norsko se stalo druhým domovem pro mnohé české jazzmany, včetně pianisty Vojtěcha Procházky, známého například ze skupiny Vertigo. Jeho potencionálními partnery ale nejsou jen místní hráči jazzu. Z početných mimoevropských menšin jsou v Norsku silně zastoupeni přistěhovalci z indického subkontinentu. Houslistka Harpreet Bansal se narodila před 37 lety v Norsku a vedle norské hudební akademie studovala klasickou indickou hudbu u renomovaných mistrů - včetně svého indického otce. Procházka s ní hraje jednak v komorní sestavě Bansal Trio, i v rozšířeném obsazení Bansal Band s Javidem Afsari Radem, vynikajícím iránským hráčem na santur, což je cimbálu příbuzný nástroj, užívaný v iránské, indické, i afghánské klasické hudbě. Zbytek sestavy tvoří bubínky tabla a kontrabas. Zatímco Bansal Trio u nás koncertovalo několikrát, Bansal Band přijíždí poprvé, a vystoupí v úterý 10. října na festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové, o den později v pražském Jazz Docku. Vedle toho hudebníci pořádají 10. řijna workshop na pražské HAMU.

I když ve jménu sbližování indické hudby se západní vznikla od doby George Harrisona řada fůzí nejrůznější kvality, Bansal Band mezi nimi působí velmi osobitě. Prvním rysem, který evropského posluchače vtáhne, je tajemný a hutný zvuk houslí, na hony vzdálený evropské estetice, zatímco z explozivních sól santuru srší vrchovaté dávky hudební energie. Následující rozhovor proběhl zčásti na norském festivalu Fňrde, zčásti v Praze.

Housle: Harpreet Bansal

Vy jste se narodila v Oslo, kam se oba vaši rodiče přistěhovali z Indie. To bylo v době nějaké migrační vlny?

V rámci migrace se do Norska vystěhovala v 70 letech spousta Pakistánců, přišli i Indové, i když těch bylo o něco méně. V Norsku v té době stoupla poptávka po jistých profesích - v přistěhovaleckých komunitách třeba chyběli kvalifikovaní muzikanti. Můj otec měl v Norsku známé krajany, kteří hledali hudebního učitele - což bylo jeho povolání. Spolu s mojí matkou žil v Pandžábu, a na základě té nabídky přijel do Norska - učit jak přistěhovalce, tak i norské hudebníky.

Jak snadné bylo pro vaše rodiče si zvyknout? Nastal nějaký kulturní šok?

Otec mi vyprávěl, že největší rozdíl byl ten klid oproti rušné Indii. Říkal že lidé jsou v Norsku velmi milí, líbilo se mu tady.

Na jaký nástroj hraje váš otec?

Je zpěvák, ale taky hraje na sitar a tabla. V indické tradici můžete učit umění ragy a improvizace i na i jiné nástroje než ovládáte. Samozřejmě že byl také mým guru. Já začala se zpěvem a s harmoniem, a když mi bylo osm, začala jsem hrát na housle, to byla moje volba.

Evropskou hudbu jste studovala na akademii, ale v indické hudbě potřebujete zřejmě i další technické dovednosti, které vám evropská škola nedá?

To jsou melodické ornamenty, na housle tak může přenést, co znáte z indického zpěvu.

Co jste poslouchala doma jako dítě?

Třeba i západní hudbu, pop, ale taky norský jazz, sledovala jsem bollywoodské filmy.

Když se ohlédnete do minulosti toho, čemu se na Západě říká world music, tak neprobíhal tenhle proces vlastně mnohem dříve v Indii, v hudbě bollywoodských skladatelů, kteří jako první míchali západní hudbu z indickou?

Určitě, mám řadu oblíbených bollywoodských zpěváků i zpěvaček - Lata Mangeshkar, Kishore Kumar.

Vaši rodiče jsou z Pandžábu, což je oblast severoindické, hindustánské hudby, zatímco jižní, karnatická tradice je považována za samostatný pramen. I ta vás nějak ovlivnila?

Ano a silně. Třeba houslista Dr L Subramaniam. Slyšela jsem ho doma z kazety, a vlastně kvůli němu jsem se rozhodla pro housle. Později byl dokonce jedním z mých učitelů. Roku 2008 jsem zůstala 4 týdny v Bangalore, to je hlavní město indického státu Karnataka, a studovala u něj. Stále jsme v kontaktu.

Když jste studovala u indických učitelů, bylo to klasickou metodou, tedy jeden guru jeden student, anebo moderním způsobem, kdy je ve třídě víc studentů?

Já prošla obojím, tou klasickou metodou mě učil třeba můj otec i sestra, která hraje na sitar. Dalším guru byl třeba Ashaf Sharif Khan, hraje též na sitar a žije v Hamburku.

Pokud vás přijal jako individuální studentku, to musela být velká pocta? Musela jste projít nějakým konkursem?

Musíte dokázat jak jste dobrý, člověk je z toho třeba trochu nervosní, ale též je to motivace.

Řada znalců považuje za symbol indické hudby nástroj sarangi, který je příbuzný houslím. Jeho sytý zvuk, detailně rozvinutý sadou rezonančních strun, je prý esencí indické kultury. Tenhle nástroj vás nelákal?

Na sarangi se sice taky hraje smyčcem, ale technika je dost odlišná, struny netisknete k hmatníku bříšky prstů, ale tlačíte na ně nehty, a to je hodně náročné, struny jsou ostré. Když se učíte, tak se vám prsty rozdrásají do krve, to není nic pro slabé povahy.

Na houslích se můžete svobodně pohybovat mezi tóny, které jsou základem indických rag, tónových řad. Ale některé z nich třeba na klaviatuře klavíru v temperovaném ladění vůbec nejsou. Takže, když hrajete s Vojtěchem, jak zařídíte, aby to fungovalo?

Obě strany musí projít nějakou přípravou, Vojtěch o indické hudbě leccos ví. Ta ale nepracuje s tak jemnými čtvrttónovými intervaly jako arabská či perská, takže to je o něco snadnější. S některou ragou je to lehké, s jinou komplikovanější.

Takže, když hrajete s Vojtěchem, znamená to že on se musí vyhnout určitým notám/klávesám, které jsou v dané raze tabu?

Ano.

Dalším klíčovým hudebníkem sestavy je Javid Afsari Rad z Iránu. Jeho hra na santur je naprosto impozantní, a do ansámblu přináší další hudební systém - klasickou hudbu Iránu. Je nějak propojená s indickou?

I oni mají mody, tedy tónové řady, dají se najít styčné plochy, protože indická hudba se vyvíjela pod perským vlivem. Velkou osobností byl Amir Khusrau - ten byl zhruba o padesát let mladší než sufijský básník Rumi, žil v Indii, psal básně v perštině, a pocházel ze střední Asie. Vynalezl sitar i tabla a taky zpěvy qawwali, a tím zásadně změnil vývoj indické hudby, která se v době vlády Mogulů vyvíjela na aristokratických dvorech.

Klavír: Vojtěch Procházka

Houslistka Harpreet říká že o indické hudbě leccos víte, u koho jste studoval?

V letech 2006-2008 na konservatoři CNSM v Paříži u Patricka Moutala, známého sitaristy a hudebního vědce, který jako první Evropan vystudoval sitar a skladbu na Banaras Hindu University a v Indii žil přes 14 let. Po mém přesunu z Paříže do Oslo v roce 2008 jsem začal studovat hlavně s Harpreet a nyní chodím nárazově na hodiny k jejímu otci, Ustad Harbhajan Singh Bansalovi. Jinak svou znalost sbírám zejména poslechem a samostudiem. Moc mě baví skládat “tihai” - což jsou polyrytmické fráze opakující se třikrát za sebou, často používané jako finále skladby - ačkoliv jsem zjistil, že ve své hře je málokdy využiju, protože jsou pro mě příliš svazující a předem naučené.

Také mi říkala, že když hraje s vámi, znamená to že se na klavíru musíte vyhnout určitým notám/klávesám, které jsou tabu, protože nejsou součástí dané ragy. Jak to funguje v praxi? Třeba pro ragu kirwani je choulostivá klávesa X a pro jinou třeba zas jiný tón?

Raga je komplexní výraz pro tónovou řadu, pro specifickou náladu interpretace, pro velmi složitá melodická pravidla interpretace této řady, a tak dále. Jedno ze základních pravidel zní, že v jistých ragách je zakázáno hrát jisté noty, takzvané “varjit”. Například kvinta, nebo-li nota “pa” v raze Lalit. Pokud bychom ji zahráli, celá stavba ragy by se zhroutila.

Pletivo tónových řad a hudebních systémů ještě zahušťuje fenomenální iránský hráč na santur Javid Afsari Rad - jak ho hodnotíte ?

Javid je fantastický hráč a skvělý člověk a kamarád, se kterým je opravdu čest sdílet podium a trávit čas mimo. Přes mnoho těžkostí se po odchodu z Íránu dokázal prosadit a nyní je po zásluze respektován jako hudebník, který umí s velkým citem překračovat hranice mezi perskou, indickou a evropskou klasickou hudbou. Kromě toho, že má hru na santur mistrně zvládnutou a neustále hledá nové výrazové prostředky, je to nesmírně positivní člověk s unikátním smyslem pro humor.

On tu hru doprovází docela výmluvnou body language, ale předpokládám, že každé rozmáchnutí nad nástrojem má nějaký hráčský motiv, a nejedná se o žádné povrchní gesto showmana?

Mnoho muzikantů se při hře nějak pokyvuje, rozmachuje, někdo funí, někdo zpívá, někdo dupe. Javid má své specifické pohyby, předpokládám, že pocházejí z přehršle nápadů a pocitů, které zažívá při hraní. Mě to přijde jako vtipná protiváha Harpreet, která se naopak velice kontroluje.

Santur je vlastně předchůdce evropského cimbálu a zčásti i klavíru. Mít v kapele dva nástroje s podobným zvukovým spektrem může být výzva, stává se že hrajete oba najednou, anebo se tomu vyhýbáte?

Souhře klavíru se santurem se záměrně vyhýbáme, jinak by se z nás stal, až na tabla, čistě strunný ansámbl. Proto také v téhle kapele hraji převážně na harmonium.
Máme ale výjimku - skladbu, ve které hrajeme dohromady a užíváme si to. Mě osobně Javidova hra nesmírně baví a inspiruje mě pracovat s klavírem jinak, vyhýbat se Javidovi nebo naopak se pohybovat blízko něho a díky specifickému ladění jeho santuru vytvářet jemné chvění mezi tóny.

Pokud tedy hrajete na klavír, je to obvyklým způsobem na klaviaturu, anebo třeba i zevnitř, eventuelně na klavír preparovaný?

S Harpreet hraju hlavně standartně, občas drnkám nehty přímo na struny, případně některé struny rozechvívám jemnými údery bříšky prstů.
V případě těch nestandartních cest je důvodem vybočit z temperovaného ladění, anebo rozšířit zvukové spektrum?

Z temperovaného ladění se mi bohužel nepodaří vybočit, jde tedy opravdu spíš o snahu rozšířit zvukové spektrum. Pokud bych chtěl změnit ladění, musel bych buď nástroj přeladit před každou skladbou, protože každá je psaná v jiné raze a každá raga má svoje specifické mikrotonální ladění. Krom toho na klavíru nemůžu nikdy dost dobře dělat základní výrazové techniky, které patří k indické klasické hudbě, jako například “pulling”, specifické “tahání” tónu. Proto se soustředím hlavně na výrazové prostředky, které mi nástroj sám umožňuje.
A vaše harmonium je ten téměř vyhynulý velký evropský nástroj s pedály, anebo indické přenosné harmonium na které hrála Nico s Velvet Underground?

Moje harmonium je klasický indický nástroj značky BINA. K harmoniu jsem se dostal relativně oklikou. Nejprve mě oslovil otec Harpreet, velký zpěvák a učitel Ustad Harbhajan Singh Bansal, zda bych mu nedokázal naladit a opravit jeho staré harmonium. Věděl totiž, že ladím piana a byl ochoten mě zasvětit do útrob harmonia. Nějak jsem se to naučil a záhy jsem se stal vrchním opravářem a ladičem indických harmonií pro mnoho Indů, Pákistánců a Afghánců v Oslo, ač jsem byl v řemesle doslova novicem.

Poté jsme měli jet s Harpreet poprvé do Indie. Nástroj pro mě, elektrické piano, mělo být zajištěno na místě. Ovšem jak to v Indii bývá, zjistili jsme, že opak je pravdou a že si musím nástroj obstarat sám. Proto jsme se vydali do nitra Starého Dillí, na bazaar Chandni Chowk, kde přímo v centru starého města sídlí firma BINA a přímo zde vyrábí nepřeberně nástrojů. Tam jsem strávil celé odpoledne zkoušením harmonií a nakonec vybral nástroj, který mě provází dodnes. Učil jsem se na něj hrát během pobytu v Indii, zejména samostudiem a od ladičů, zpěváků a Harpreet.

Nyní jsem již harmonium přijal za součást svého nástrojového parku a hraji na něj nejen s Harpreet, ale i s Vertigem, s dechovkou FSKC Drancy a také v rozličných improvizačních projektech.

V indických skupinách se jeho role často omezuje na bordunové tóny pro příslušnou ragu. Jakou úlohu má u vás?

Co se týče bordunů, ty s Harpreet nevyužívám vůbec. Důvodů je několik: v Bansal Band máme kontrabas, který se pohybuje na spodním rejstříku a má volnost tvořit basovou linku, kterou bych mu statickým bordunem spíš kazil. Za druhé nejsme žádní puristi a zajímá nás spíš hudba než čistota stylu. Proto nepoužíváme ani další bordunové nástroje - tampuru či shruti-box. Rádi pracujeme s dynamikou, s kontrasty, s tichem. A za třetí zvuk mého harmonia je záměrně lehce ječivý a pronikavý. Chci ho tedy používat opravdu jen tam, kde vynikne, jinak by svým zvukem jen příliš špinil zvuk kapely.

Psáno pro UNI, 2017/9


Rubriky

Poslední články