Fela Kuti 1938 – 1997

Fela Kuti, nigerijský zpěvák. pianista, saxofonista a především kapelník, zcela jedinečná postava africké hudby. Kuti byl nejen muzikant, ale také rebel a bojovník za svobodu. Dobře by mu rozuměli všichni, kdo v 70. letech bojovali proti totalitě ve Východní Evropě. Jenže.. ta africká totalita byla mnohem brutálnější – a není tedy divu, že Kuti byl daleko radikálnější, nežli evropští disidenti. Vyhledával konflikty. Když se mu něco nelíbilo, vyrukoval s tím na podium.

Životopisec Fela Kutiho, Jamajčan Michael Archangel, vypráví

“Před tím než jsem odjel do Nigerie, jsem se v Londýně spřátelil s mužem jménem Bob Marley – který se mezitím zařadil k největším postavám černošské hudby, a ten mi poradil: Lidé jako já by neměli marnit čas v Evropě, ale měli by se vydat do Afriky. Tam je jejich schopností daleko víc zapotřebí. Já ho chytil za slovo, člověk přece musí poslouchat co mu poradí Bob Marley. Přijel jsem do Nigerie a pustil jsem se do pouliční politiky. Stoupl jsem si na krabici a začal lidem kázat, podobně jako to funguje v Londýně v Hyde Parku. Když tohle uděláte kdekoli v Africe, okamžitě se kolem vás seběhne dav lidí. Kázal jsem o panafrikanismu, o občanské svobodě – a v Nigerii tehdy vládl vojenský režim. Než jsem se nadál, ocitl jsem se ve vězení. Já jsem tehdy o Felu Kutim ještě nic nevěděl, ale moje přítelkyně ano. Po šesti týdnech mě Fela z toho vězení dostal.

A tehdy jsem se s ním setkal, přesněji řečeno, byl jsem k němu uveden. Ve vězení jsem o něm vyslechl nekonečné příběhy. Byl v tom víc než respekt. Nigerie je totiž obrovská země. Prošla krutou občanskou válkou, je tam spousta národnostních skupin, ale Fela byl jediný, na kom se všichni shodli. Hlas, který všechny sjednotil.”

Lagos počátkem 70. let lákal spoustu evropských hudebníků. Na nějakou dobu tam zakotvil bubeník Ginger Baker ze skupiny Cream, a jedno ze svých alb tam natáčel Paul McCartney. Co evropské hudebníky na Nigerii tolik zajímalo ?

Muzikanti hledají nové zvuky, nové styly, dojde jim inspirace a tak ji musí hledat jinde. Jednou za ním do Lagosu přijel Paul McCartney – a Fela se bál, že mu chce ukrást některé jeho nápady, nechal ho dvě hodiny čekat a odmítl ho přijmout. Odmítl vstát kvůli Paulovi McCartneymu z postele. Ginger Baker naopak s Felou Kutim hrál.

Roku 1970 Fela Kuti vyjel na první turné do Spojených států. To byl na samém počátku své třicetileté muzikantské dráhy, která přinesla nový styl: afrobeat. Na rozdíl od populární hudby koloniální Afriky, které se říkalo high life, byl Afrobeat mnohem razantnější: Afričané tehdy poslouchali černošské hudebníky ze Spojených států – jazz Milese Davise, a především rhythm and blues Jamese Browna či Otise Reddinga. Ale jejich hudba měla i sociální podtext.

V 70 letech se Felou Kutim setkal s Hugh Masekelou, jihoafrickým trumpetistou, a zatímco Kuti se střetával s černošskou diktaturou, Masekela byl naopak v sevření bělošského rasovéhp režimu, jemuž se říkalo apartheid.

“Fela Kuti pro mě byl víc než přítel nebo bratr. Režim, s nímž se utkal při svém tažení proti korupci, jej nedokázal fyzicky zlikvidovat, jako to udělal s jinými – za to si zaslouží Fela obdiv. Vojenská vláda v Nigerii, kterou kritizoval, ho nedokázala umlčet; každý, kdo zná alespoň trošku Afriku ví, že to byl zázrak. Ten člověk přežil pět režimů, zemřel přirozenou smrtí, a přitom to byl jeden z nejšťastnějších a nejzábavnějších lidí jaké jsem znal..” Ta přirozená smrt, o níž Masekela mluví, bylo Aids, jemuž Fela Kuti podlehkl v 59 letech, roku 1997. .

Klíčový moment jeho života se jmenoval Alagbon Close. Fela Kuti nebyl nikdy předtím ve vězení, byl to mladík z lepší střední vrstvy. Nikdy neviděl policejní stanici zevnitř – až do té doby, než ho zatkli za kouření marihuany. Ocitl se v ve vězení Alagbon Close, v témže, kde jeho životopisec strávit 6 týdnů. Felu hodně překvapilo, jak se tam k vězňům chovají, ať jste kdokoli, stráže si dají záležet na tom, aby vás ponížili.

Fela tehdy se stal posledním hlasem protestu. V Nigerii sice tehdy byla celá řada odpůrců režimu, ale Fela byl jediný, kdo se odmítl vystěhovat. Všichni ostatní zvolili bezpečí, odjeli do Evropy, do Ameriky. Intelektuálové tam nemohli dál žít, ale Fela vydržel, protože chtěl lidem poskytovat jiné informace nežli zmanipulovanou propagandu. V Nigerii vládla armáda a měla pod palcem tisk, televizi, radio. V Nigerii je ale také velký počet negramotných a pro ně je hudba alternativní informační kanál. Fela chtěl vydávat každý měsíc nové album, aby lidé věděli, co se v jejich zemi děje. Zesměšňoval vládu na podiu, vynalézal nové slova, mluvil Pidgin English, tedy koloniální angličtinou, to byl v Nigerii univerzální jazyk.

V té době také vznikla skladba Expensive Shit, předpokládám že univerzitní studentui mají natolik dobré jazykové znalosti že název netřeba překládat.

Fela Kuti v této skladbě opět vzpomíná jak byl zatčen za to, že kouřil marihuanu. Přišlo si pro něj zhruba šedesátičlenné ozbrojené komando. Policie s sebou měla pro jistu také svoji marihuanu, kterou chtěla vpašovat do jeho domu a použít jako falešný důkaz. Fela Kuti látku, která by se mohla stát doličným předmětem obžaloby, spolkl. Když pak Felu zavřeli do cely s dalšími muži, zakázali mu používat společnou latrinu – a to proto, aby mohli jeho stolici podrobit chemickému rozboru. A proto Fela Kuti nazval skladbu Expensive shit.

Fela Kuti se narodil ve městě Abeokuta, což znamená: Pod skalou. Když na skálu vyšplháte, dostanete se na místo, které přímo vybízí ke spirituální aktivitě, podobně jako třeba Stonehenge v Anglii. Před 70 lety se pod touto skalou zastavil Afričan, prchající z jedné z kmenových válek, které byly přímým následkem koloniálního režimu: černošské kmeny soupeřily o práva obchodovat s Evropany.

Město Abeokuta bylo založeno roku 1830 uprchlíky – tedy lidmi kteří utíkali z míst, kde se válčilo. Fela Kuti tomuhle osudu rozuměl. V domácnosti zavedl jedno pravidlo: Každý kdo odmítnul nějakého hosta, bude potrestán. Některé jeho ženy byly totiž občas žárlivé, a to nejen mezi sebou, ale i na mužské návštěvníky. Brány jeho domu zůstaly otevřené. Jednou u něj bydlely tři tisíce lidí.

Jak vypadal obvyklá každeodenní život Fela Kutiho když právě nebyl na turné? Například takhle:

Je pátek 11 hodin dopoledne a z Felovy ložnice se táhne dlouhý zástup lidí, který pokračuje po schodech dolů do předsíně a pak na ulici. Lidé stojí ve frontě na bankovky nejrůznějších hodnot. Záleží na tom kdo jste, a podle toho dostanete deset, dvacet, sto nebo i tisíc *naira*. Manželky, lidé z rodiny, příbuzní. Takhle to chodí v Africe. Když se muž ožení a vede se mu dobře, musí se postarat o rozsáhlé příbuzenstvo. Takhle funguje v Africe sociální záchranná síť.

Matka Fely Kutiho byla odvážná a cílevědomá: bojovala za rovnoprávnost afrických žen, které tehdy neměly hlasovací právo, a stala se první občankou Nigerie, která získala řidičský průkaz. To bylo v době studené války. Tehdejší Sovětský Svaz africké radikály podporoval, a Kutiho matce udělil Leninovu cenu míru.

Když se v Nigerii dostala k moci vojenská diktatura, Fela Kuti snil o alternativní společnosti, o ostrově svobody uvnitř africké hrůzovlády. Své sídlo obehnal třímetrovým plotem a vyhlásil je za nezávislé území Republika Kalakuta. Její nezávilost ale skončila v plamenech: o tom bude skladba Kalakuta Show.

Michael Archangel vzpomíná:
Když jsem přijel do Nigerie, z Felova domu se stále ještě kouřilo. Kouř se zvedal ze spáleniště.
Tisíc mužů obklíčilo jeho sídlo, vyrabovali cennosti, vyplenili budovy, zapalovali auta, znásilnili jeho manželky, zničili jeho archiv, a nakonec vypálili jeho dům. Ale ani v Nigerii nemůžete uvést do pohybu 1000 vojáků, aniž by s tím souhlasila hlava státu. Ten muž byl přímo odpovědný za smrt jeho matky. Vojáci ji vyhodili z okna. Za několik týdnů na následky zranění zemřela. Samozřejmě, že se nic nevyšetřilo, konkrétní viník zůstal dodnes neznámý.

Felu Kutiho a jiné obyvatele Nigerie tehdy nesužoval jen diktatura. Problémy neměli pouze disidenti, nejednalo se pouze o to, že vás kdykoli mohli zavřít a ve vězení zabít. Obtížně snesitelný byl i každodenní život, nemohli jste se spolehnout že poteče voda. že půjde elektřina. Bubeník Tony Allen říkával: “Nepa… to je jméno místní elektrárenské firmy. Ale že ve to skutečnosti znamenalo: nikdy nečekejte že půjde elektřina.”

Fela Kuti prošel podobnou hudební průpravou, jako mnozí zpěváci rock and rollové či soulové éry ze Spojených států: od svých šesti let hrál v kostele na klavír. Jeho otec byl kazatel – ale jakou víru si zvolil Fela Kuti?

Fela Kuti vyznával africké náboženství, Evropané tomu říkají animismus, v Africe se tomu říká juju nebo voodoo, je to uctívání předků. Jedná se o podobné náboženství, jaké dodnes vyznávají černoši na Kubě či v Brazílii. Fela odmítal jak křesťanství tak islám. Měl jednu africkou svatyni doma, a vykonával hudební obřady pro veřejnost ve svém klubu, který se jmenoval Shrine, což znamená Chrám, či Svatyně. Když měl narozeniny, obětoval několik koz, a na hostinu pozval i úplné cizince. To patří k africkému náboženství. Když dosáhnete určitého věku, měl byste svému okolí nějak pomáhat.

K Felově životu také patřila polygamie. Jednoho dne pojal za manželky celkem 27 žen, byly to tanečnice, zpěvačky, sboristky, členky jeho skupiny… Všechny s ním bydlely v jeho domě, lidé z okolí je uráželi, tvrdily o nich že jsou to prostitutky, Fela tomu chtěl zabránit a řekl: ne, tohle jsou moje královny, moje ženy. Jednoho dne se zeptal, která z vás si mě chce vzít za muže? 27 žen zvedlo ruku.. Ale pak se s nimi jednoho dne rozešel. Prohlásil, že žádný člověk nemá právo si přivlastňovat jinou lidskou bytost. Řada z těch žen ale zůstala v jeho kapele po celých následujících dvacet let, až do Felovy smrti.

Jeho nejstarší desky ještě nesou jméno Fela Ransome Kuti. Co jej vlastně přivedlo k tomu, že si své prostřední jméno změnil na Anikulapo?

Své jméno Ransome zdědil po rodičích. V angličtině to ale znamená výkupné, to jméno je spojené prohrou, a proto si změnil jméno na Anikulapo, to znamená Ten kdo přináší smrt. Fela znamená Ten kdo je předurčen k velikosti, a Kuti je Nesmrtelný, takže Fela, muž předurčený k velikosti, přináší smrt politikům, a jeho hudba je nesmrtelná. Na Felovu hudební dráhu navázal jeho syn Femi. Fela Kuti ho měl se svojí první ženou, kterou si vzal když studoval v Londýně.

Na rozdíl od ostatních disidentů se Fela Kuti odmítl z Nigerie vystěhovat, čímž samozřejmě riskoval vězení. Jeho nejdelší pobyt v kriminále trval 18 měsíců. Fela byl zatčen roku 1983 na letišti v hlavním městě Lagosu, za okolností, které nápadně připomínají inscenované procesy z naší komunistické minulosti: za devizové machinace.

V té době žádný občan Nigerie u sebe nesměl mít větší hotovost než 40 liber. Ale Fela vždy cestoval se skupinou, která měla obvykle 50 členů, vyplácel jim honoráře, byl jejich pokladníkem. Když ho zatkli, měl u sebe dvanáct set liber, a tak ho odsoudili na pět let. Jenže takhle dlouho žádný režim v Nigerii nevydržel, po 18 měsících přišel další puč, a generála Buhariho nahradil generál Babangida. Jedním z prvních Babangidových kroků bylo pustit Fela Kutiho na svobodu. Tím si jako politik celkem snadno koupil přízeň veřejnosti. Nechat Felu na pokoji pro něj bylo jednodušší, než proti němu bojovat. Ale Fela se nedal koupit, pokračoval v tom, co dělal předtím, dál parodoval na podiu politiky, ale tentokrát se ho už nikdo nedotknul.

Když Felu pustili z vězení, trvalo mu 4 hodiny než se dostal domů: ulice byly plné lidí. Bachaři z vězení z toho byli naopak dost otrávení: každý den přicházely do vězení koše plné jídla. Fela nestačil všechno sníst sám, zbylo i na dozorce, a když Felu pustili, skončily jim zlaté časy.

O čem byly Kutiho písně? Například o tom, že Afrika je středem světa, rozprostírá se totiž po obou stranách rovníku. Zatímco v Evropě mají králíky a veverky, v Africe jsou sloni a žirafy. Jen silní mohou žít v ve středu světa. To je stručný příběh za názvem skladby Africa is the centre of the World.

Fela začal hrát v 6 letech na klavír v kostele. Když studoval hudbu na Trinity College v Londýně a když vedl svoji skupinu, hrál na trubku. Až později přešel na saxofon. Je sice pravda, že Fela byl především mulitiinstrumentalistou, během každého koncertu vystřídal řadu nástrojů, byl také skvělým bubeníkem, a samozřejmě zpíval, ale co ho přimělo k tomu, aby vyměnil svůj sólový instrument, tedy trubku, za saxofon?

Když Fela dával rozhovory novinářům z celého světa, všichni měli plnou hlavu jiných otázek: o jeho sexuálním životě. Mluvili z jedním z největších světových muzikantů a nikdo se ho neptal na hudbu, vzpomíná Michael Archangel. Jednou v zákulisí v Amsterdamu jsem mu sám tuhle otázku položil. Řekl mi: “Když hraješ na trubku, musíš si udržet nátisk. Musíš svoji pusu napasovat do nátrubku. Jako trumpetista musíš cvičit každý den. A já k tomuhle nemám tu správnou disciplinu. Když hraješ na trubku, musíš hledat každý tón. Když hraješ na saxofon, ty tóny už tam jsou, stačí zmáčknout klapku. To je mnohem snadnější.” Deset let byl Fela Kuti trumpetistou, a pak přešel na saxofon. Ale byl lepší pianista nežli saxofonista. Na saxofon se pořád učil. To byl pro něj nástroj, kterým může vést kapelu.

Byl to můj nejlepší přítel, ale musím připustit, že se občas dělal šokující věci. Jeho syn Femi tuhle vlastnost naštěstí nemá, a tím pádem si získal sympatie středních tříd, což je důležité. Ti Felu kvůli určitým věcem nenáviděli. Tak například: kouřil na podiu marihuanu, doma chodil nahý. Femi takovéhle věci nedělá, a tak je více přijatelný pro tu pokryteckou Nigerijskou střední třídu, a ta je velmi početná. Femi byl například jmenován Velvyslancem dobré vůle pro dětský fond Unicef.

Oba jeho bratři jsou vynikající lékaři a vystudovali medicinu v Londýně, ale Fela Kuti na západní lékařství nevěřil – a zkoušel to s africkou medicinou. Nelíbilo se mu, do jakého stavu jeho tělo dospělo, vypadal jako oběť holocaustu, a tak se rozhodl, že přišel čas opustit tuto planetu. Bob Marley, který bojoval s rakovinou o 16 let dříve než Kuti s AIDS, také neměl velkou důvěru v západní medicinu, ale nakonec postoupil chemoterapii. To Fela Kuti odmítnul.