Pohanský ráj je v Karélii (2)

27. 2. 2012 | Rubriky: Články, UNI, 2011

Kantele, Sámové a medvědi.

Součástí festivalu Sommelo, který se konal v červenci ve finské i ruské části Karélie, byly také instrumentální dílny. Zřejmé to bylo hned od uvítacího večera u jezera s vodou, která měla díky téměř 24 hodinám slunce denně takřka subtropickou teplotu. Na jeho břehu vyrostl řetězec finských saun, mezi nimiž byla i tradiční kouřová sauna, která funguje podobně jako udírna. Jedná se o historický relikt z doby, kdy sauny ještě nebyly vybavené komínem. Ve vyhřívací fázi naplní kouř hořícího dřeva celý interiér, těsně před otevřením se sauna vyvětrá, oheň uhasí a horko udržují už jen rozpálené balvany. Tentokrát ale sauna hostila i několik modelů citery kantele. Tento finský národní nástroj má totiž před osazením strunami projít kouřovou lázní, v níž dostane sytě černou barvu. Jak výroba kantele, tak i výuka hry byly součástí workshopů, které na festival přilákaly například početnou skupinu z Japonska.

Kantele je jedním pilířů finské historie, vznik nástroje zachycuje finský epos Kalevala, jehož hrdina, neohrožený Väinämöinen, vyrobí kantele z čelisti obrovské štiky. Současné verze nástroje se liší velikostí, nejjednodušší mají pět strun, existují koncertní kantele s 39 strunami či elektrické modely. Citery kantele byly pro tradiční kulturu stejně důležité jako epické zpěvy, a v izolovaných vesnicích Karélie zůstaly součástí každodenního života až do počátku 20. století. Na stránkách www.temps.fi věnovaných nástroji se dočteme: “Nehrály se jednotlivé skladby v dnešním smyslu, ale improvizovaný tok tónů, které vyjadřovaly rozpoložení hráče, anebo příhody v každodenním životě.” Po bližším seznámení zjistíte, že kantele není jen tak ledajaká citera: má specifické zákonitosti jak a co na ni hrát, i jak ji poslouchat. Finský sběratel Armas Otto Väisänen (o němž je zmínka i v následujícím rozhovoru) při svých cestách do Karélie popisuje setkání s 93letým hráčem Jaakko Kulju v roce 1917: “Řada z nás zažila ‘tiché nadšení’ lidových zpěváků či hudebníků. Já tuto kvalitu zaregistroval u hráčů na kantele. Prsty hudebníka se dotýkají strun v duchu melodie, ale jeho oči tuto činnost nesledují. a působí naopak nepřítomným dojmem jako ve snu. Stařec hrál nekonečnou taneční melodii ve srubu v němž se postupně stmívalo. Když jsem ho fotografoval použil jsem relativně dlouhou expozici a divil se že ani nemrknul, a že ani nevzal moje fotografování na zřetel. Ponořil se do svého světa tichého hraní. Postupně, jak melodie pokračovala s neustálými variacemi, jeho tělo začalo padat na stůl, oči měl zavřené, hrál jakoby ve spánku.”

Kantele si dodnes uhájilo pozici daleko za hranicemi konvencí. Tak například, jeden z vrcholných koncertů festivalu neproběhl v technicky dokonalém sále hlavního festivalového městečka Kuhmo ve Finsku, ale v polorozbořeném, zpola restaurovaném domě v ruské části Karelie. Posluchači seděli na improvizovaných lavicích z prken, prozářenými okny proudily paprsky letního slunce, omšelý dřevěný interiér připomínal stodolu, oázu severské pohostinnosti bez ostrých hran, kterou zvolna plnily vlny zvonivých tónů. I když rutinní pozorovatel by koncert označil jako “meditační”, nebyla tu ani kapka prvoplánovitosti, záměru či manipulace, naopak, introspektivní nálada koncertu byla zcela přirozeným výsledkem osobnosti hráčky. Tou byla jedna z největších kapacit v oboru, 48letá Arja Kastinen, křehká žena s vizáží věčné, o deset let mladší studentky, první finská lidová muzikantka která získala na Sibeliově akademii v Helsinkách doktorský titul. Během festivalu vedla nástrojové workshopy od časného rána, a následující rozhovor se odehrál ještě před snídaní, aby paní doktorka nezmeškala své žáky.

Kantele je nástroj dva tisíce let starý. Dá se vůbec zjistit, jak se na něj dříve hrálo?

Moderní hráči se učí podle starých rukopisů. Slyšet, jak se dříve hrálo, to už ale nemůžeme. Já sama začala ty staré zápisy studovat před dvaceti lety.

Jednalo se tedy o běžnou notaci dle západních zvyklostí?

Právě v tom je problém. Noty nezachytí všechno. Ty nejlepší záznamy pořídil počátkem 20. století Armas Otto Väisänen, ale vždy se jednalo o fragmenty. Variace a technika zaznamenány nebyly.

Takže, zápisy pořizovali sběratelé, zatímco samotní hráči hráli zpaměti?

Oni nejenže neznali noty, ale většinou ani neuměli číst. Což svádí k zajímavé otázce: co si oni vlastně o té hudbě mysleli? Jakou jí přikládali hodnotu? My uvažujeme o hudbě prostřednictvím hudební teorie, známe akordy, rytmy, stupnice, kdežto oni si takové pojmy ani nedokázali představit.

Když tedy sběratelé jejich melodie zapisovali, neposunuli jejich specifické ladění do nynějších stupnic? Nezkreslili ho?

Naopak, snažili se o přesnost. Väisänen k notám přikreslil značky, že třeba ta a ta nota je nižší než obvykle, ale že rozdíl je menší než půltón, protože pak by ho notace zachytila.

Dnešní kantele zřejmě používají temperované ladění, podobně jako klavír?

Většinou ano, ale dříve samozřejmě převládalo ladění přirozené, které používám i já. Nejednalo se o jeden univerzálně používaný systém, měnilo se to podle skladby, takže já musím před každým koncertem zvážit, které intervaly jsou v té konkrétní skladbě prioritní, a nástroj podle toho naladit. Prioritní intervaly jsou tedy v přirozeném ladění a jsou vyjádřeny poměrem celých čísel, ostatní jsou věcí kompromisu. A pokud během jednoho koncertu potřebuju více ladění, vyměním nástroj. Na koncertě chci hrát, ne ladit.

Dnešní kantele existuje v mnoha variantách, které se liší počtem strun. Existuje nějaké pravidlo?

Záleží na tom, jak hluboko do minulosti se vydáme. Pokud mluvíme o nejstarším období, třeba před tisíci lety a dříve, kantele měly 5 až 13 strun, existovaly v Pobaltí i v západním Rusku, největší nástroj našli archeologové u Novgorodu. Počínaje 19. stoletím přicházely nové hudební styly a vznikaly větší nástroje, měly 20 strun či více, už nebyly - na rozdíl od původních kantele - vydlabané z jednoho kusu dřeva.

Proč zrovna Novgorod?

To byla obchodní křižovatka, brána do Karélie, je tam bohaté naleziště vykopávek. Třeba u nás ve Finsku máme půdu, níž dřevo nevydrží, takže naše nejstarší kantele v muzeu je z roku 1699 - ale v Novgorodu je půda, v níž se dřevo uchová, třeba i ze 12. století.

Když se tedy objevily kantele s větším počtem strun, změnil se i způsob hry?

Dříve hrály obě ruce spolu, prsty se střídaly, z dnešního pohledu možná trochu iracionálně, ta hudba byla tedy úplně jiná. Nebyla doprovodná a sólová ruka, hráč se rozhodoval instinktivně. Kdežto v moderní éře vznikly nové způsoby hraní, jedna ruka hraje melodii, druhá doprovod. Další změny jsou v tom, že u velkých kantele se některé struny tlumí, aby se samovolně nerozeznívaly, kdežto dříve se nic netlumilo, využívalo se maximální rezonance.

Ta stará metoda připomíná způsob, jakým se v Zimbabwe hraje na mbiru - brnká se prsty obou rukou, které si melodii předávají.

Ano, to je ten archaický styl hraní, společný pro mnoho kultur.

Každý mistrovský hráč posune techniku a objeví triky do té doby neznámé. Máte nějaké své vlastní, o nichž byste se zmínila? Anebo je to tajemství?

To je komplikovaná otázka, protože se týká samotné podstaty kantele. Když jsem studovala staré rukopisy, zjistila jsem, že i ti dřívější hráči byli hodně tvořiví, přišli se spoustou nových prvků. Ten nástroj nenabízí množství strun či tónů jako klavír, jeho jádro je jinde, a sice v tom, jak každý z tónů využijeme, jak si hráč pohraje s jeho barvou, jak pronikne do jeho tajemství, takže ten vývoj jde dovnitř, do hloubky, a ne do nějaké expanze. Důležité je, kterým prstem se dotkneme které části struny, a kterým směrem, jakou silou, je tam hodně možností. Můžete je různě kombinovat. Takže tohle všechno já své žáky učím, jak hráč ovládne barevné variace daného tónu.

Tedy opak toho, co je třeba předmětem výuky na housle, kdy hráč musí dosáhnout předem definované barvy považované za estetický ideál?

Ano, přesně. U kantele jsou k mání nejrůznější barvy, tak proč jich nevyužít?

V Tuvě žije muzikoložka Valentina Suzukei, která má teorii, že západní hudba je orientována na laděni, kdežto asijská na témbr. Kantele má tedy blíž k asijskému modelu?

Ano - a ty barvy navíc nelze zachytit notovým zápisem.

Když jste studovala, napsala jste vůbec první disertační práci na téma kantele. Jak k tomu došlo?

Oddělení lidové hudby na Sibeliově akademii bylo tehdy docela mladé, takže téma kantele muselo jednou přijít a já byla první, v roce 2000. Zaměřila jsem se na improvizaci, na kantele v Karélii v 19. století a na akustiku 15 strunného kantele. Zkoumala jsem, jak se ty harmonické tóny mění, když změním způsob hry, studovala jsem staré zápisy a zkoušela, jak na jejich základě vytvořit svoji vlastní hudbu. Říká se, že v 19. století hudebníci hráli jen své skladby, které byly zrcadlem jejich vlastních schopností a duše. Když improvizovali, vytvářeli vlastní hudbu k různým situacím. Takže, když chci do hudby promítnout svoji sílu, nemá smysl abych hrála něco, co už hrál někdo jiný. Musím hrát co nikdo jiný ještě nehrál, hledat svoji techniku, ladění, a to znamená, že v mé hudbě je slyšet současné století, že to není kopie nějakého muzea.

Vy jste se zmínila o Novgorodu. Další místa, kde se na kantele hrálo, je Estonsko, Litva, Lotyšsko, ruská Karélie, ale teď ho u vás studuje plná posluchárna Japonců. Je to jen ta jejich příslovečná zvídavost, anebo hraje roli, že japonský národní nástroj koto patří také do rodiny citer?

Nevím, možná, ale kantele přitahuje i cizince, kteří žádnou citeru nikdy neslyšeli.

Jak dlouho trvá, než se člověk naučí dobře hrát?

Záleží na hráči, na jeho postoji, i na tom, který z nástrojů si vyberete, rodina kantele je hodně rozvětvená, nestihnete se naučit na všechny. Třeba malé kantele je velmi přátelským a snadným nástrojem, brzy dosáhnete příjemného zvuku, kvůli dobrému tónu nemusíte tvrdě po léta dřít. Pokud ale chcete skutečně porozumět nástroji do hloubky, tak je třeba oprostit se o okolního světa, přejít do stavu podobnému meditaci, porozumět významu jediného tónu. Jinými slovy, na pětistrunné kantele se naučíte za 5 minut, kdežto 39 strunné kantele vyžaduje studium jak piano.

Jaká byla v Karélii tradiční metoda výuky? Z otce na syna?

Nejčastěji od jiných hráčů v téže vesnici. Dobří hudebníci byli známí v širokém okolí, hodně cestovali, a před staletími bylo kantele v každém domě, skoro každý uměl hrát.

Odkazy

Sommelo festival

Cesty Eliase Lönnrota, autora Kalevaly

Psáno pro UNI, 2011/12


Rubriky

Poslední články