Podivínské blues Hazmat Modine

27. 10. 2008 | Rubriky: Články, UNI, 2008

S newyorskými excentriky o Taj Mahalovi i Charlie Parkerovi

K nejzdařilejším tuzemským koncertům uplynulého léta patřili bezesporu Hazmat Modine na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. V čele toho atypického bluesbandu jsou dva hráči na foukací harmoniky, v sestavě mají i tubu a obskurní strunné nástroje. Ten nejkurióznější artefakt najdeme na obalu jejich zatím jediného CD: vypadá to jako kombinace harmoniky s trubkou či megafonem.

Na ten nástroj také hrajete, anebo se jedná jen o atrapu?

Wade Schuman (foukací harmonika, zpěv): Dnes je to historický exponát, vyráběl se někdy v roce 1924. Jako harmonika je to šmejd, ale senzačně vypadá. My jsme si ho vybrali jako znak kapely, protože nás jako excentrický hybrid v určitém směru reprezentuje. Harmoniky jsem sbíral, takže o nich něco vím. Zlaté éra foukacích harmonik nastala ve dvacátých letech minulého století, člověk narazil na nejrůznější kuriozity. Výrobci tehdy zkoušeli všechno možné, třeba kombinaci několika korpusů. To bylo ještě před tím, než se jednotlivé nástroje unifikovaly, takže existovala spousta kříženců, úchylek, instrumentálních zrůd. Všechno bylo potřeba vyzkoušet, érou bezbřehé rozmanitosti procházely i další nástrojové rodiny. Právě tehdy se například rozšířil sarusofon, bas saxofon či dokonce kontrabas saxofon.

S jakou hudbou jste vyrůstali?

Wade: U nás v kapele máme každý trochu jiné zázemí, ale já jsem vyrůstal s předválečným blues a hudbou 20. a 30. let. Můj bratr byl o 7 let starší a hrál na piano, a já jsem tedy od školních let poslouchal boogie woogie a stride piano, později jsem hrál tradiční hudbu východní Evropy a také klasický rock 60. a 70. let.

Randy Weinstein (foukací harmonika): První hudba, která mě doopravdy zajímala, byl moderní jazz, tedy počínaje be-bopem, a když jsem začal studovat v Chicagu, tak mě pohltilo chicagské blues - na rozdíl od Wada který se zajímá o ty dřívější podoby. Dostal jsem se k několika vynikajícím hráčům, kteří navazovali na klasického harmonikáře Little Waltera a další staré mistry, z nichž každý měl vlastní rukopis. Mezi bluesmany měl Litle Walter podobně epochální vliv jako třeba Charlie Parker mezi jazzmany. On definoval pravidla, a muzikanti kteří přišli po něm je přijali.

Není to trochu odvážné srovnání? Někdo by možná řekl, geniálního jazzmana nemůžete stavět vedle nějakého harmonikáře z bluesovývh barů.

Randy: Mezi oběma hudebníky jsou i hlubší souvislosti, Little Waltera totiž ovlivnili právě saxofonisté, a to jak jazzoví, tak i rhythm & bluesoví. To co hrál někdy od roku 1958, bylo po stránce rytmu a frázování ovlivněné be-bopem. Little Walter byl o deset let mladší než Charlie Parker, ale oba zemřeli v ranném věku kolem 35 let. Ještě před tím, než začal hrát blues, byl Little Walter hodně všestranný, dokázal zahrát cokoli na jakýkoli nástroj. A navíc dokázal udržet krok s jakýmkoli jazzmanem, hrál neuvěřitelně dlouhé linky. Blues bylo v té době v Chicagu tak populární, že v bluesbandech hledali obživu jazzmani. Mezi chicagskými bluesmany byla tedy spousta muzikantů, kteří původně hráli jazz.

A Walter také ovlivnil celou generaci bělošských hráčů, patřil k nim Paul Butterfield, Charlie Musselwhite.

Wade: Butterfield byl první, kdo měl v kapele bělochy i černochy a pronikl před širší publikum, tehdy ho považovali za radikála.

Ve vaší sestavě je i tuba, pro blues velmi atypický nástroj. Jak se vlastně člověk stane bluesovým tubistou?

Joseph Daley (tuba): Vyrůstal jsem v New Yorku, moji rodiče zpívali v kostele, takže jsem získal téměř klasickou hudební průpravu, a ve škole jsem poslouchal americké dechové orchestry, například Johna Philipa Sousu. Když jsem později získal stipendium na Manhattan School of Music, pohyboval jsem se mezi klasikou, jazzem a latinskou hudbou, hrál jsem doprovod na tubu a sóla na trombon, což je ideální nástroj do latinské hudby. Když jsem se setkal s Howardem Johnsonem, to je fenomenální americký hráč na tubu, viděl mě jak oba nástroje střídám a vysvětlil mi, že i na tubu se dají hrál krásná sóla. Ukázal mi že to je možné a jak se to dělá, protože improvizovat na tubu, to vyžaduje zcela specifickou přípravu. Howard mě seznámil s jazzmany, a spolu s ním jsem hrál s Taj Mahalem, to byla skvělá průprava.

Natočili jste s Taj Mahalem nějaká alba?

Joseph: Ano, v době kdy měl slavnou sestavu se čtyřmi tubami, live album The Real Thing v roce 1971.

Pro zvuk vašich harmonik je těžké hledat paralelu - snad s jedinou výjimkou, a tou je švédská skupina Urban Turban, která vznikla před patnácti lety. Skandinávská bluesová scéna byla v minulosti vůbec plná překvapení - dostali jste se někdy do kontaktu?

Joseph: Když jsem v 1973 přijel poprvé do Evropy, zdejší kapely zněly hodně odlišně, ale teď už je svět daleko menší, lokální styly jsou víc propojené. Ale některé rozdíly zůstávají, třeba nejlepší bubeníci z Afriky jsou ti, kteří se usadili v Evropě.

Z článku v UNI, 2008/10


Rubriky

Poslední články