Písně tažené parní lokomotivou

5. 5. 2008 | Rubriky: Články, UNI, 2007

Mean Ol’ Frisco. Midnight Special. Love in Vain. Rock Island Line. To všechno jsou slavné písničky z bluesové i rockové historie, které na první pohled jakoby nesouvisejí. Pocházejí od různých autorů a z různých dob. Jedno ale mají společné. I když z názvu, a někdy ani z textu to není zřejmé, inspirovaly je americké vlaky.

Jak se tedy vlastně stalo, že vlak, ikona průmyslové revoluce, se stal poetickým symbolem hudby amerických černochů? Železnice hrála v jejich životě významnou roli už v době otroctví. Na americkém Jihu železnice nejenže užívaly otrockou práci, ale otroky někdy dokonce vlastnily. Řada pracovních písni vznikla v rytmu kladiv, která zatloukají do pražců hřeby. Vlaky projíždějící kolem otroky obdělávaných plantáží ale naopak symbolizovaly svobodu. Bělochům, kteří se snažili úděl otroků zmírnit a pomáhali jim utéct na Sever a někdy až do Kanady, se přezdívalo “průvodčí”, síti převaděčů se říkalo “podzemní železnice”. Ještě dlouho po zrušení otroctví železnice symbolizovala svobodu. Jazzový skladatel W. C. Handy, označovaný za otce blues, vzpomíná, že blues slyšel poprvé na nádraží v Mississippi. “Hubený černoch s nápadně pohyblivýma rukama a nohama brnkal na kytaru, když jsem se já snažil spát. Ten dojem byl nezapomenutelný.”

Vlak jako prostředek k útěku či osvobození je v blues častým tématem. Nejednalo se jen o útěk z bídy, ale také z dosahu zákona anebo nevydařeného partnerského vztahu. “Když dolehne blues na ženu, schová se ve svém pokoji, když dopadne na muže, počká si na nákladní vlak a odjede,” zpívá Trixie Smithová v Blues nákladního vlaku.

Vlak nesymbolizuje jen svobodu, ale i ztrátu, a to v případě, když pasažérem odjíždějícího vlaku je osoba vám blízká. Ve skladbě Mean Ol’ Frisco bluesman Big Boy Crudup lamentuje nad vlakem, jímž odjela jeho partnerka do San Franciska. Celkem tři z jeho písni si na počátku své kariéry vypůjčil Elvis Presley, a odborníci poukazují na to, že právě Crudupovy skladby pomohly Presleymu v 50. letech nastartovat rock and rollovou hudební lavinu.

Jezdit načerno nákladním vlakem bylo pro černošské i bělošské tuláky tím nejběžnějším způsobem cestování. Nejen kvůli penězům. I kdyby tulák peníze měl, koupit si lístek představovalo riziko: tuláci často utíkali před věřiteli nebo trestem, nádražní pokladny byly sledovány. Dálkový vlak ale tuláka odvezl do jiného státu, čímž unikl z dosahu místních autorit. Jízda načerno někdy hraničila s kaskadérstvím: pod vagony byla natažená brzdová táhla a další záchytné opory, na nichž se mohl tulák velmi nepohodlně usadit, anebo pomocí kusu prkna vytvořit improvizované lůžko. Zde byli černí pasažéři v bezpečí před železničními kontrolami, ale zato museli čelit mrazivému větru či udušení v koncentrovanému kouři při jízdě tunelem.

Pro ty, jimž se uniknout nepodařilo a skončili ve vězení, měly vlaky ještě hlubší symbolickou roli. Černošský písničkář Huddie Ledbetter známý jako Leadbelly složil Midnight Special když si odpykával trest v texaské věznici. Z Houstonu tehdy vyjížděl každou noc vlak do Kalifornie, jeho světla dopadala na vězeňské budovy, a jejich obyvatelé věřili, že pokud je světla ozáří, brzy budou propuštěni.

Další ze slavných Leadbellyho písní, Rock Island Line, je o stejnojmenné dráze, která vznikala za značně dobrodružných okolností. Obyvatelé Iowa City, v obavě aby je železnice neminula, nabídli bonus 50 000 dolarů za podmínky, že první vlak k nim dojede před koncem roku. Ještě na Silvestra zbývalo položit posledních 300 m kolejí ve 30 stupňovém mrazu, což se podařilo, ale zamrzlou lokomotivu museli dělníci na konec trati dotlačit. Železnice Rock Island Line konkurovala lodní dopravě, a po kolizi parníku s odklápěcím železničním mostem došlo k soudnímu sporu, do kterého se dokonce vmísil Abraham Lincoln. Během následujících sta let přežila Rock Island Line dva bankroty, ale ten třetí skončil tragicky: roku 1980 soud nařídil dráhu Rock Island Line zlikvidovat, což byla největší likvidace svého druhu v dějinách USA.

Jedním z nejpopulárnějších železničních songů není černošské blues, ale epická balada o hrdinném strojvůdci Casey Jonesovi, který zahynul roku 1900 na trati mezi Chicagem a New Orleansem, když zaskakoval za svého nemocného kolegu. Z Memphisu sice vyjel s 95 minutovým zpožděním, ale díky rychlé jízdě je brzy vyrovnal. Dojet včas bylo pro strojvůdce otázkou stavovské cti, a součástí vlaku byl navíc poštovní vagon. Trať ovšem měla jen jednu kolej, a s protijedoucím vlakem bylo možné se bezpečně vyhnout jen na určených místech. Ten ale měl závadu a na trati uvízlo několik utržených vagonů. Casey Jones jel prý rychlostí 70 mil, tedy 120 km/h. Když utržené vagony uviděl a zjistil, že srážka je nevyhnutelná, poručil svému topiči, ať vyskočí, ale sám v lokomotivě setrval. Tvrdí se, že právě díky tomu že do posledního okamžiku brzdil, zachránil cestující, z nichž všichni přežili, a Casey Jones se stal jedinou obětí srážky. Legenda tvrdí, že když Jonese z lokomotivy vyprošťovali, jeho ruce stále svíraly brzdu.
Píseň natočily stovky umělců, velmi osobitou verzi hráli v 60. letech Grateful Dead, kteří ovšem rychlou jízdu použili jako alegorii pro kokainové opojení. U nás píseň zdomácněla nejprve jako Strojvůdce Příhoda s Janem Werichem, později s Greenhorns a textem Jana Vyčítala jako Casey Jones.

Faustovské blues Roberta Johnsona

Provázel jsem ji na nádraží
Kufřík v ruce
Je tak těžké vyprávět o zmařené lásce.

Když vlak odjel, na konci měl dvě světýlka
To modré bylo moje blues, a to červené moje mysl.

Toto černošské blues o vlaku, podobně jako desítky jiných amerických písní, si našlo v 60. letech cestu do repertoáru britské skupiny Rolling Stones. Skladbu Love in Vain, Zmařená láska napsal ve třicátých letech bluesman Robert Johnson. Říci o něm že je legendární, zdaleka nevystihuje jeho skutečný význam. Odkaz Roberta Johnsona, který byl inspirací nejen pro Rolling Stones, ale i Erica Claptona a členy Led Zeppelin, přerostl v mýtus opředený legendami i tajemstvím a inspiroval několik filmů. Jeho osudy i záhadná smrt svádí k odvážným interpretacím, které jsou syntézou reality a fikce. Jedna z nich dokonce pochází od amerického autora knih o strašidlech Trenta Brandona.

Legenda o ďáblovi na křižovatce

Robert Johnson (1911-1938) se narodil v rodině pachtýře, tedy farmáře, který platí nájem půdy podílem z úrody. Brandon píše, že Johnson byl původně mizerný kytarista, a že když se zamiloval a oženil, na hudbu zapomněl a připravoval se na rodinný život. Jeho šestnáctiletá manželka ale při porodu zemřela společně s dítětem. Robert opustil farmu, s sebou si vzal jen kytaru. Když se vrátil o devět měsíců později, všichni kdo si pamatovali jeho rozpačité hudební pokusy, byli omráčeni. Brandon cituje legendu, podle níž se Johnson po smrti své rodiny propadl absolutnímu zoufalství a v noci se s kytarou dostavil na křižovatku na schůzku s ďáblem.

“Přesně o půlnoci se ze stínu vynořil černě oblečený muž s kytarou a nabídl Robertovi obchod: za hudební nadání zaplatí svojí duší. Robert souhlasil a oba muži si vyměnili kytary.” Robert legendu nepopíral, naopak ji ještě posiloval svými skladbami jako Crossroads Blues, Hell Hound on My Trail, a především Me and the Devil Blues: “Časně z rána slyším klepání na dveře. Odpovím: ‘Nazdar Satane, vidím, že je čas dát se na cestu.’”

Legendy o začarovaných křižovatkách najdeme ve většině světových náboženství, rozcestí a křižovatky jsou tradičně spojovány s předsudky a pověrami. V minulosti, kdy lidé cestovali pěšky nebo na koních a byli daleko zranitelnější, viděli nebezpečí v každém křoví. Největší riziko hrozilo právě na křižovatkách: po setmění tam přicházeli tajemní jezdci i zlí duchové. V africké mytologii černošských otroků střeží křižovatky božstvo Esu. Ale konverzí na křesťanství se někteří pohanští bohové změnili v ďábly, a tak není divu, že černošský kytarista se na křižovatce setkává s ďáblem, který mu výměnou za duši poskytl talent i zázračnou kytaru.

Newbell Miles Puckett v knize Folk Beliefs of the Southern Negro (Patterson Smith, 1968) píše: “Pokud chcete udělat pakt s ďáblem, vezměte kost z černého kocoura a kytaru a běžte o půlnoci na osamělou křižovatku. Posaďte se a hrajte svůj nejlepší kousek, a přitom si přejte aby ďábel přišel. Postupně uslyšíte hudbu, zpočátku nezřetelnou, ale postupně bude sílit. Ve chvíli, kdy ucítíte, že cosi tahá za váš nástroj, nechejte ďábla ať si ho odnese, ale svými prsty brnkejte dál do vzduchu, jako byste pořád drželi svoji kytaru. Pak vám ďábel podá svůj nástroj a bude vás doprovázet na vaši kytaru. Poté vás uchopí za prsty a upraví vám nehty až začnou krvácet, a nakonec si svoji kytaru vezme zpět a vrátí vám vaši. Hrajte dál, nerozhlížejte se. S tím jak se vzdaluje bude jeho hudba slábnout. Na kytaru pak zahrajete cokoli si budete chtít, v životě se vám podaří vše co si přejete, ale svoji duši jste prodali ďáblu a navždy patříte do jeho říše.” (tento úryvek byl otištěn v průvodci Lonely Planet po Louisianě a americkém Jihu).

Podle Johnsonova životopisce Stephena C. LaVere nepřispěl k zázračné proměně kytaristy ďábel, ale koncert klasika amerického blues Sona House, s jehož syrovostí a intenzitou se tehdy nikdo nemohl měřit. Son House natolik Roberta okouzlil, že sledoval jeho koncerty v širokém okolí. Robert Johnson se nakonec propracoval ke stylu který byl natolik vybroušený, efektní a vynalézavý, že sváděl ostatní kytaristy ke kopírování. Johnson se ale bál, aby mu jeho mistrovství někdo neukradl. Když se mu někdo příliš dlouho díval pod prsty, raději si prý našel záminku a přerušil koncert.

Whisky se strychninem

Roku 1938 hrál Johnson o weekendech v baru jménem 3 Forks, který byl na křižovatce dvou dálkových silnic, Highway 82 a 49E. O sobotní noci, která se pro Johnsona stala osudnou, vystupoval jako zvláštní host i harmonikář Sonny Boy Williamson. Johnson, milovník whisky a žen, věnoval až příliš pozornosti mladé dámě, s níž se vídal i v předešlých dnech. Možná netušil, že to byla manželka majitele podniku. Sonny Boy byl starší, zkušenější, a uvědomoval si výbušnost situace. Stephen C. LaVere píše: “V pauze mezi hraním kdosi nabídl Robertovi čtvrtlitrovou lahev whisky s porušenou pečetí. Sonny Boy, který stál vedle něj, mu ji vyrazil z ruky, pádem na zem se lahev rozbila. Sonny Roberta varoval: ‘Hele, nikdy nepij z nabídnuté lahve, kterou předtím někdo otevřel. Nevíš, co může být uvnitř.’ A Robert naježeně odpověděl: ‘A ty mi nikdy nevyrážej whisky z ruky.’ Když Johnsonovi nabídli druhou otevřenou lahev, Sonnymu nezbývalo než se dívat a doufat.” Whisky byla údajně otrávená strychninem, Johnson zemřel o tři dny později. Podle jiných pramenů mohlo být příčinou smrti bodnutí nožem, syfilis, anebo zmíněný pakt s ďáblem. O několik měsíců později se Johnsona vydal hledat impresário a lovec talentů John Hammond, aby mu nabídl účinkování na koncertě “Spirituals to Swing” v Carnegie Hall. Když zjistil, že Johnson už není naživu, pozval místo něj Big Bill Broonzyho.

Johnsonovo jméno se vrací do popředí zájmu až o třicet let později, v souvislosti s vlnou britského blues. Johnsonova skladba Crossroads patřila k vrcholným číslům repertoáru Eric Claptona, a to jak v době kdy hrál s Johnem Mayallem, tak i později v éře The Cream. Když ale roku 1969 vyšla reedice Johnsonových nahrávek na vinylovém LP, na obálce alba byl Johnsonův fiktivní portrét. Dodnes jediné dvě známé autentické fotografie Roberta Johnsonova se totiž podařilo vypátrat až později, obě se poprvé objevily roku 1990 v bookletu CD vydání jeho kompletní tvorby.

Johnsonův příběh se stal roku 1986 podkladem pro film Crossroads, v témže roce byl Johnson uveden do Rock a Rollové Síně Slávy, roku 1994 byla na jeho počet vydána poštovní známka. Na Johnsonově posmrtném comebacku má podstatný vliv již zmíněný bluesový historik Stephen C. LaVere, který s archeologickou důkladností nejen zrekonstruoval jeho životopis, ale zasloužil se také o to, aby jeho písním, které se hrály jako “tradicionály”, bylo přiznáno Johnsonovo autorství. Eric Clapton prý ochotně souhlasil, a La Verre získal pro Johnsonovy dědice více než milion dolarů v tantiémách.

Canned Heat
Texty amerických blues jsou nejen studnicí lidové moudrosti a syrové reality - ale také zdrojem hádanek. Tak například, odkud vzala svůj název kalifornská skupina Canned Heat? Zcela evidentně z nějakého starého blues, Tommy Johnson roku 1929 zpíval: Canned heat mě zabíjí. Ale co pod tím záhadným označením “konzervovaný žár” myslel? Canned heat je lidové označení pro jednu z nejvražednějších alkoholických tekutin: Sterno. Jedná se o rosolovitou směs ethyl a methyl alkoholu, která se užívala jako palivo do přenosných vařičů. Sterno často sloužilo jako poslední útěcha tuláků a bezdomovců, kteří zahřátím a filtrací získali z rosolu alkoholickou tekutinu. Ale velký obsah methyl alkoholu může být příčinou smrti či oslepnutí, a navíc chutná a páchne tak příšerně, že to řadu konzumentů přimělo přeškolit se na jiné omamné látky.

Z článku v UNI, 2007/1




Rubriky

Poslední články