Písně o Malé Straně s kalabrijským přízvukem

26. 9. 2011 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2011

V nejjižnější části pevninské Itálie leží Kalabrie, region v minulosti proslulý chudobou, silnou emigrací a mafií, známou jako ‘Ndrangheta, která sice není tak medialně známá jako sicilská Cosa Nostra, ale svojí mocí ji dle znalců začíná konkurovat. Právě odtud pochází písničkář Peppe Voltarelli, dnes patrně nejčastěji vystupující Ital v Česku. Během studií v Bologni založil jedenáctičlennou sestavu Il Parto Delle Nuvole Pesanti, která hrála směs punku a jihoitalské tarantelly. Navzdory úspěchům od ní ale Voltarelli před 5 lety odešel, aby jako sólový umělec získal větší možnost koncertovat v cizině a věnovat se mezinárodním projektům.

Vaše poslední album se jmenuje Ultima Notte a Malá Strana, Poslední noc na Malé Straně, proč?

Protože v Praze začalo mé mimoitalské dobrodružství. Konkrétně, na dnes už neexistujícím festivalu hudebních filmů MOFFOM, kde se promítal film Doichlanda o mé hudbě a kalabrijských emigrantech v Německu. Ale na rozdíl od Německa a dalších zemí u vás neexistuje rozvinutá italská komunita, takže Praha pro mě byl neznámý terén vhodný k prozkoumání. Navázal jsem tu kontakt s kosmopolitní komunitou, často a rád se sem vracím. Ta zmíněná písnička je spojená s barem, který leží na opačném břehu Vltavy než Malá strana, jmenuje se Duende, chodí tam hodně muzikantů. V nahrávce je hlas Ester Kočičkové, která mi k té písni napsala kus textu, a já se také snažím učit se česky a zpívat.

Česko-italské vášně

Na letošních koncertech v Česku jste vystupoval s bubeníkem Petrem Vizinou. To je vaše pravidlo, že v cizině najímáte lokální muzikanty?

Já mám rád konfrontaci stylů z různých míst, míchání odlišných hudebních jazyků, a hrát s Petrem, to je velmi emocionální, sdílíme stejné vášně, je to spojení feelingu italského šansoniéra s energickými českými perkusemi. Třeba bychom toho mohli spolu udělat víc, a podobné to je i v dalších zemích, mám přátele s nimiž hraju v Argentině, Německu, v Kanadě v Montrealu, ty kontrasty mezi kulturami jen zvyšují motivaci a výsledek je pak daleko silnější.

Máte nějakou domovskou scénu v Kalabrii?

Já už tam dvacet let nežiju. Od studentských let jsem zůstal v Bologni, ale můj vztah ke Kalabrii to nijak nezmenšilo. Kalabrii beru jako myšlenku, ideu, nehmotnou sílu.

Tedy Kalabrie jako stav mysli? Podobně jako New York State of Mind, jak zpíval Billy Joel v písničce, která se stala symbolem města?

Ano, když zpívám s kalabrijským přízvukem mimo Kalabrii, tak všichni vědí, co přesně reprezentuju. Kouzlo toho kraje. Publikum vytuší, že lidé odtamtud jsou na svůj původ hrdí - a to je uvede do pohybu: začnou se o Kalabrii zajímat blíže.

Během koncertu, když jste ohlašoval pauzu, jste se zmínil, že je čas na skleničku anebo i na jointa. I to má nějaký vztah ke Kalabrii?

Vlastně ano, protože pro tamní ekonomii je důležitá mafie a obchod s drogami. Ale jinak jsem to myslel jako vtip. Vyrůstal jsem v 60. letech, joint se tehdy stal generačním pojítkem, a můžu potvrdit, že konopí co roste u nás na jihu je hodně kvalitní. Na jihu je vedro, a díky tomu máme dobré zemědělské produkty.

Mafie jako životní styl

Jaký má kalabrijská mafie, tedy obávaná ‘Ndrangheta, vliv na každodenní život muzikantů?

Má celoplošný vliv na mentalitu, jako jedna z mnoha věcí, typických pro oblast s dlouhou historií dominace, násilí. V systému má velkou ekonomickou sílu, a i když muzikanti jsou uvnitř toho systému, zároveň ukazují perspektivu. Tak třeba festivaly představují pro místní publikum spojení se světem, a hudba tedy může sehrát roli v tom, že ‘Ndrangheta není pro Kalabrii jediným a daným životním stylem. Jako muzikant se stýkám s místními lidmi, podávám jim zprávu o životě v Kanadě či Česku, a to má svůj význam.

Ale nemůže hudba fungovat jako opozice vůči mafii nějakou přímější cestou? Jako třeba protestsongy proti válce?

To není tak jednoduché, má to několik úrovní. Tak třeba existuje kompilace nahrávek o mytologii mafie. Jev, který je ve skutečnosti kriminální, se stává součástí folkloru a tématem písní, které můžou být kritikou i komentářem. Ale protože mafie má velkou sílu, vůbec to s ní nepohne, když o ní někdo zpívá nelichotivé písničky. Naopak, třeba sponzoruje festival, kde se hrají písně mafii kritizující. Máte průmysl, který znečišťuje prostředí, máte ekologická hnutí, která jsou proti. Proti mafii tenhle přímočarý protest nefunguje. Lze ale bojovat tím, že jdete příkladem, a snažíte se být dobrým příkladem. To je moje cesta. Chci předat mladé generaci poselství: vytvářejte si nezávislý názor.

Hudební esej o populismu

Tématem jedné z vašich písní, Alban Togliatti, je italský komunistický vůdce, po němž kdysi v Sovětském svazu pojmenovali automobilku Žiguli, vyrábějící mimochodem trochu pokřivené kopie italských Fiatů. Pro člověka který nerozumí textu může být ale píseň zavádějící. Co jste skutečně chtěl říci?

Tu písničku napsal Claudio Lolli, to je velká postava mezi italskými písničkáři-zpívajícími básníky, my jsme s ním spolupracovali na albu Ho visto anche degli zingari felici roku 1997, tématem bylo protestní hnutí v 70. letech, a Claudio napsal písničku o jednom dni v Bologni, kdy komunistická strana vyhrála volby, získala 35 % hlasů a všichni oslavovali. Na bolognské náměstí Piazza Maggiore přijel člověk s typicky italskou nákladní tříkolkou, přivezl spousty vína Albana a na oslavu ho rozdával lidem. Populistické gesto. Togliatti byl komunista stalinistické éry, zastánce totality, a pokud tehdy komunistická strana ve volbách vyhrála, každý soudný člověk předvídal totalitní převrat, a ta píseň je velmi poetické svědectvím to té době, Claudio je vynikající autor. Pak jsme s ním udělali velké turné.

Psáno pro Rock & Pop, 2011/3


Rubriky

Poslední články