Oumou Sangare: Nebojácná Afričanka se slabostí pro housle

2. 6. 2008 | Rubriky: Články, UNI, 2003-4

K hlavním atrakcím letošního festivalu Respect patří malijská zpěvačka Oumou Sangare, vystoupí v sobotu 28. června na pražské Štvanici.

Hudba z Mali patří k těm nejžádanějším africkým exportům - a dost často bývá moderním pokračováním starodávné tradice griotů, tedy kastovních muzikantů-kronikářů-vypravěčů. Jednou z výjimek je zpěvačka Oumou Sangare, která sice vyrůstala v malijském hlavním městě Bamaku, ale čerpá z odlehlého kraje Wasulu, odkud se přistěhovali její rodiče. Není tedy divu, že její styl se od Salifa Keity, Habiba Koiteho či dalších slavných Malijců dost podstatně liší. Wasulu je zalesněná divočina, země lovců, kouzel i rituální hudby, nedotčená griotskou tradicí. Jejím klíčovým nástrojem je lovecká harfa. Ta vypadá na první pohled podobně jako kora, od níž se ovšem liší menším počtem strun a hlubším zvukem. Pro lovce byla rituálním nástrojem, který chránil jejich životy a přinášel jim štěstí v lovu. Její moderní verze, kamale-ngoni, vznikla v 70. letech, když hudba z Wasulu prožívala konjunkturu. S migrací venkovského obyvatelstva do měst nabrala na hlasitosti a proměnila se v sugestivní taneční styl, jehož rytmiku pohánějí akustické perkuse spolu s hutnými tóny zmíněné lovecké harfy.

Oumou Sangare natočila své první album v roce 1989, když jí bylo pouhých 21 let. V původní verzi vyšlo na nejrozšířenějším africkém nosiči, tedy na kazetě, a po celé západní Africe se prodávalo či pirátsky kopírovalo v milionových nákladech. Její hudba má druhou, pro cizince zpočátku skrytou vrstvu. Ve svých textech se ostře vyjadřuje k tématům, které byly v Africe dosud tabu - k polygamii, vynuceným sňatkům. Západní publikum ji vnímá jako vynikající zpěvačku s vybroušeným vkusem, která se nenechá dotlačit ke kompromisům. Oumou Sangare je totiž na rozdíl od mnoha svých afrických kolegů muzikantka s jasnou hudební představou: velmi citlivě dokáže kombinovat evropské i africké nástroje, včetně těch hodně tradičních. Svá další alba natáčela u prominentní londýnské značky World Circuit, která například pro světové publikum objevila Ali Farku Toureho či Buena Vista Social Club. Na rozdíl od nich ale Oumou Sangare dodnes zůstala spíš kultovní zpěvačkou než hvězdou, která láme rekordy. Její nové dvojalbum Oumou vychází po sedmileté odmlce, a přináší jak výběr dřívějších tak i nové skladby. Následující rozhovor probíhal e-mailem mezi Prahou a Paříží.

Na nahrávkách i koncertech používáte jeden důležitý ne-africký nástroj - a tím jsou housle. Máte pro to nějaký zvláštní důvod?

Housle mám moc ráda, jejich zvuk se mě osobně dotýká, pomáhá mi dostat ze sebe smutek, vyzpívat ho ven. Obě moje první alba jsou ve skutečnosti trochu smutná - protože jsem potřebovala ten smutek uvnitř nějak ventilovat. Zvukem houslí dokážu promluvit lidem do duše. Upřímně řečeno, když slyším housle, dodá mi to sílu.

Vaše koncerty jsou magické i po vizuální stránce - třeba když sboristky vyhazují nad hlavu perkusivní mísy s mušličkami, a dobu kdy dopadnou mají přesně načasovanou do rytmu. Máte na to nějakého choreografa anebo si všechno děláte sama?

Všechno řídím sama, protože jsem začínala u divadla a tance.

Mali má sice bohatou hudební tradici, ale po hospodářské stránce patří k nejchudším zemím světa. Pokud by jste si mohla vybrat jedno splněné přání pro vaši zemi, co by to bylo?

Aby se vyvinula, a přitom si zachovala původní rysy a tradiční hodnoty, jako třeba v Japonsku, což je také země silně vázaná tradicí.

Vy se ve vašich skladbách snažíte udělat z Afriky příjemnější místo pro její ženské obyvatelky. Myslíte si, že hudbou se dá něco změnit, a pokud ano, máte nějaké příklady?

V Mali došlo k mnoha změnám, ženy se už nebojí přebírat zodpovědnost. Některé třeba ani nevychodily žádnou školu a pouštějí se do podnikání, zřizují malé podniky na výrobu mýdla či barviv, dokážou vydělat peníze. Také máme spoustu žen ve vládě. Věřím že jsem ženám pomohla, například co se týče vynucených sňatků. Dostávám spoustu dopisů od děvčat které mi děkují, že jsem jim svými písněmi pomohla říct NE.

Naučila jste se jako Afričanka něco od západních žen? A co by se naopak mohly od malijských žen naučit Evropanky?

Západní ženy jsou hodně samostatné. Chtěla bych, aby toho africké ženy dosáhly také. I když africké ženy projevují velkou odvahu, nezávislost jim zatím chybí. Na druhou stranu bych si přála, aby západní ženy objevily naše pojetí pohostinnosti a solidarity. V africké domácnosti je žena skutečným vládcem, uvnitř rodiny vládne silné pouto a soucítění, a to se přenáší i do okolí.

Když skládáte, co je první, text či melodie? Evropané komponují zpravidla s klavírem. S jakým nástrojem skládáte vy?

Slova jsou vždycky první. Pak pozvu svého hráče na kamale-ngoni a další muzikanty a vymýšlíme melodii a dáváme dohromady můj zpěv s nástroji.

Máte nějakou oblíbenou hudbu, která není z Afriky?

Obdivuji velké jazzové zpěvačky, jako Billie Holiday, Ellu Fitzgerald.

Z článku v UNI, 2003/11


Rubriky

Poslední články