Petr Dorůžka - World Music » Orient Express, který jede až do Ameriky

Orient Express, který jede až do Ameriky

28. 1. 1992 | Rubriky: Články, Vykopávky, World Music

Dáma z amerického Středozápadu vzpomíná na svoji první cestu do New Yorku. Po ulici kráčel muž chasidského vyznání. “Podívejte co má na sobě, vypadá jak komediant. To musí být jeden z těch newyorských cvoků.” Za chvíli si na protějším rohu všimla postavy ve stejném bláznivém oděvu. “Zřejmě jsem potkala v New Yorku jednoho člověka dvakrát. To by se přece správně nemělo nikdy stát.” Za dalším rohem viděla podobných postaviček stovky. Chasidé tu měli sněm. Dáma zjistila, že vstoupila do odlišné kultury.

Po hudební stránce může znamenat podobné střetnutí koncert skupiny Klezmatics z New Yorku. Trasa jejího evropského turné se Praze přiblížila nejvíc v Drážďanech. Spolu s fotografem jsme tam vyjeli a udělali následující reportáž. Stojící publikum zaplnilo sál Scheune (Kůlna, dříve: Klub der Jugend und Sportler) do posledního místa a bavilo se, jako kdyby tuhle hudbu poslouchalo od malička.

UPROSTŘED JE DÍRA. “Vždyť vy tu nemáte nic uprostřed. Na jedné straně je Madonna a třeba vaše domácí rockové hvězdy, na druhé pak vyhraněná tvorba pro velmi úzké obecenstvo. Ale mezi tím existuje všude ve světě široká paleta hudby, která je stravitelná pro masové publikum, ale není ještě zas tak úplně zprofanovaná, jako to drahé zboží z hitparády,” říkal mi Strýček Patrel Mustapha, když byl nedávno v Praze. Tento člověk, známý i pod dalšími přezdívkami, prošel tvrdou školou anglických punkrockových kapel (Mekons), později založil se svými pěti “synovci” kuriozní sestavu 3 Mustaphas 3, a teď působí v Berlíně jako organizační všeuměl ve společnosti Piranha. K nejsilnějším koním jejího katalogu patří třeba hudba egyptských tancovaček, která kombinuje nenaladitelné lidové nástroje s ostrou rockovou rytmikou, anebo právě Klezmatics. Obojí se nalézá na Mustaphově škále kdesi uprostřed, tedy v oblasti, kterou u nás zatím zaplňuje hudební vakuum.

ŽIDOVSKÝ PROTESTSONG Z UKRAJINY. “Tato píseň je o městečku, které se jmenuje Dzhankoye. Vznikla ve dvacátých letech na Krymu, kde Židi směli po revoluci poprvé - jen na krátký čas, samozřejmě - vlastnit půdu. V písničce se říká: ‘Jestli si myslíš, že Židi jsou jen pouliční obchodníci co jedí tučnou polévku, tak jsi náš nepřítel a my ti napliveme do tváře!…’ Těmito slovy uváděl zpěvák Lorin Sklamberg jedno z čísel repertoáru Klezmatics na drážďanském koncertě. Klezmer znamená v jidiš hudebníka, především ovšem hráče v lidové kapele. Tradice této hudby trvá několik staletí; hudební skupiny cestovaly po Evropě a blízkém Východě a přijímali vlivy místních stylů. Ve východním Rumunsku a na Ukrajině se staly židovské kapely hlavními nositeli domácích lidových tradic. Černobyl byl tehdy znám pouze jako sídlo slavné chasidské dynastie, která vynikala přepychem a vlastnila vyhlášenou kapelu klezmer.

NEW YORK, 1916. Americkou tradici klezmer music vytvořili přistěhovalci z Evropy počátkem tohoto století. Jedním z nich byl Joseph Moskowitz (původně: Muscovici) z Rumunska. “V New Yorku mu patřil vinný sklep, dlouhá úzká místnost, od stropu visely plynové lampy, u zdi byl rošt s jehněčím, na nízkém stupínku cymbál a u něj Moskowitz. Hrál skladby rumunské, maďarské, ukrajinské, ruské, turecké, jidiš i americký ragtime, nad hlavou mu visel věnec červených paprik, a po jeho boku byl připraven džbán s vínem. Po každé písni se mohutně napil a hlava mu přitom poklesávala stále níž a níž nad cymbál.

Ve sklepě bylo namačkáno asi sto Židů; vzduch, hustý jak mořská mlha, byl plný cigaretového kouře. Někteří hosté měli plnovous, někteří byli mladí a hluční, někteří byli hnědí jak vlašské ořechy. Tlusté ženy spokojeně posedávaly kolem a pohlavkovaly děti. Moskowitz hrál smutnou a krásnou pasteveckou baladu. Drobný človíček s tučnými tvářemi a červenými fousy tloukl sklenicí do stolu, plakal a zpíval. Všichni se postupně přidali.”

Tato hudba později ovlivnila jazz, vaudeville, pronikla na Broadway, její ozvěny můžeme slyšet i v kompozicích Gustava Mahlera a jiných skladatelů.

BERKELEY, KALIFORNIE, 1971. “Moje pátrání po tradici klezmer music začalo ve chvíli, kdy jsem zjistil, že existuje jediný spojovací článek mezi zdánlivě nesouvisejícími směry: ruskou a rumunskou lidovou hudbou, hudbou ke groteskám z doby hospodářské krize a některými skladbami George Gershwina, Kurta Weilla a Sergeje Prokofjeva. I když hudební literatura o tomto tématu mlčí, o improvizované hudbě židovských obyvatel Evropy se píše v knihách Antona Čechova a Isaaca Bashevise Singera. Další pátrání mě pak zavedlo ke starým nahrávkám z let 1910-1927,” tvrdí Lev Liberman, jeden z hudebníků, kteří zapomenutý styl klezmer zrestaurovali. Takhle vypadá historie jeho skupiny Klezmorim, která patří k hlavním konkurentům Klezmatics: “Začali jsme jako členové dvou znepřátelených kapel na ulicích města Minsk roku 1805. Policie nás zatkla pro podezření z hudby, odebrala nám naše umělecká oprávnění, a my jsme našli ochranu v budově opery, kde jsme zavraždili klasiky a znovu jsme se tak octli na útěku před zákonem. Podařilo se nám nastoupit do tajuplného Orient Expressu, kde jsme se dostali do hrozivého konfliktu s bulharskou královskou rodinou. Z vlaku jsme vystoupili až v New York City, kde nám píchli koňskou dávku harlemského jazzu. Všechno si to pamatuju jako kdyby se to stalo doopravdy… ”

ČIM SE VYZNAČUJE HUDBA, KTERÁ JE “UPROSTŘED”? Žádné baterie synťáků, automatické bicí, hudební formule, reklamní kampaně ani hity v Top 40. Klezmatics natočili své druhé album (nedávno získalo Cenu německé gramofonové kritiky) za čtyři dny, ani fenik nepřišel nazmar.

V minulosti byly nahrávky klezmer méně populární než kantorské, sentimentální a komediální písně v jazyce jidiš, ale teď se situce začíná obracet. To, co Klezmatics hrají, je v zásadě svatební hudba. Na podiu drážďanské Kůlny ovšem zněli zároveň jako nějaký hodně temperamentní balkánský bigbeat z New Yorku hnaný dopředu energickou trumpetou Franka Londona, který tvrdí, že jeho oblíbený rock je thrash metal. V první linii stojí vedle něj další tři hráči: zpěvák a akordeonista Lorin Sklamberg, klarinetista Matt Darriau a Alicia Svigalsová, která hraje na housle s výdrží řecko-židovského Paganiniho. Ostré tempo a pikantní balkánské melodie se prolínají s psychedelií: občas dochází k nepředvídatelným zlomům.

Při druhé polovině koncertu panuje silně elektrická nálada. Druhý přídavek: Balada “Parakhod Titanik” z Oděsy z roku 1912 v jidiš. Třetí přídavek: houslistka uvede skladbu “Doina”. Znalci folkloru vědí, že půjde o tklivou píseň rumunského původu. Za chvíli se k sólovým houslím přidá cymbál (tentokrát nasamplovaný), pak klarinet, tempo začne prudce stoupat a sentimentální téma z úvodu se s přispěním basy a bicích změní v divokou balkánskou jízdu.

ALICIA: Už jsme v Československu jednou byli, udělali jsme si výlet z Vídně a zaplatili jsme tehdy těžký prachy za víza. Najednou vidíme, jak po silnici pochoduje dechovka, to člověk skutečně jen tak nevidí. Byli to strašně príma lidi, my jsme vytáhli nástroje a oni nám hned nalili slivovici. Vesnice o čtyřech staveních a uprostřed marching band - to je fascinující.

(Pro Američana je takovýchle marching band stejně exotický, jako pro našince mašírující jazz band někde v New Orleansu. Relativita a exotika se nyní plete do hudby dosti často. Z čím větší dálky hudba přichází, tím může být zajímavější. Fenomén world music ovšem nepředstavuje žánr, protože nemá definici. Každý považuje za world music něco jiného, podle toho, z které části světa sám pochází.)

FRANK: Hrajeme spolu asi šest let, většina z nás ovšem hrála jidiš hudbu už předtím, a právě tak jsme hráli jiné druhy hudby. Před třemi lety jsme přijeli do Berlína na festival Heimatklange. Určitě to nebylo porvé, co sem kapela tohoto druhu přicestovala z Ameriky - ale do té doby to byla vždycky spíš záležitost židovské komunity, kdežto my jsme vystupovali v Berlíně v trošku širším kontextu. Po koncertě nám řekli: “Teď vás vezmeme do nahrávacího studia a když to půjde dobře, natočíme desku.”

Co vlastně bylo mezi těmi starými nahrávkami klezmer z 20. let, a dneškem, kdy tuhle tradici vlastně znovuvynalézáte? Jak došlo k jejímu přerušení?

LORIN: Když se tahle hudba dostala do Spojených států, začala se postupně měnit. Také byla čím dál tím méně funkční. Lidé do ní přidávali typicky americké prvky, a to probíhalo tak dlouho, až někdy v padesátých letech ta hudba odumřela. Aranžmá byla čím dál tím víc stylizovaná a rafinovaná a to znamenalo konec jedné éry, umíráček klezmer music.

Zkrátka, rozplynula se do dalších stylů…

FRANK: A když teď klezmer vystupuje znovu do popředí, tak vzniká trochu paradox: tahleta módní vlna je vlastně dobře vyvařený styl z dávné minulosti. Úspěšný recept, který ovšem nikdo nedokázal stanovit předem.

Lidé u nás znají New York z filmů, tamní židovskou komunitu od Woodyho Allena, ale hudbu, která se hraje v New Yorku na židovských svatbách, tu většinou neznají vůbec. Jak byste tedy popsali židovské prostředí v New Yorku osobě naprosto nezasvěcené?

FRANK: Odpovědí je víc, protože každá židovská komunita je jiná. Pojďme to vzít jako dvě obecnější otázky. Jedna se bude týkat funkce hudby v jakékoli židovské společnosti, a pak budeme mluvit o tom, jak naši hudbu prezentujeme my.

LORIN: Možná, že máme něco společného s těmi, kdo hráli klezmer music počátkem století. Hrajeme, co si naše publikum přeje. Kapela musí udržet stálou úroveň veselí a musí tedy ovládat hudbu židovské tradice i všechno ostatní.

Jak daleko byste šli? Hráli byste třeba rhythm and blues?

FRANK: Ano.

Beatles? “I Want to Hold Your Hand?”

FRANK Ano.

ALICIA: NE!
FRANK: Tak abyste rozuměli, má to dvě stránky. Zaprvé, když hrajete na svatbě, musíte se tím uživit, je to vaše zaměstnání, a pak, židovské svatby mají základní pravidlo. Všichni tam musí být šťastní a spokojení. Když vás pozvou na svatbu jako hosta, tak je vaší povinností se dobře bavit a postarat se, aby ženich i nevěsta byli šťastní. A k tomu patří i hudebníci. To, co hraju na svatbě, bych třeba nikdy nehrál na koncertě. Když na téhle svatbě budou chtít poslouchat “I Want to Hold Your Hand) a další staré hity od Beatles, najmeme si elektrického kytaristu a zahrajeme to. Když hrajeme na koncertě, kam přijdou lidé poslouchat, musíme na to jít jinak.

Jak tedy vypadá váš typický koncert v New Yorku?

FRANK: Máme my vůbec nějaké typické koncerty? My děláme samé netypické. Tak třeba svátek Purim, v tom největším brazilském nočním klubu v New Yorku, všichni jsme byli v kostýmech, Lorin v dámských šatech, Alicia zase jako superman - je tohle dost typické? Pak jsme hráli v klubu v Greenwich Village improvizovanou hudbu, v Centrálním parku před obrovským davem, koncerty v synagoze a skladby od Johna Zorna v klubu Knitting Factory.

Počkej, John Zorn ale přece skládá úplně jinou hudbu, podle mě tak napůl cesty mezi Johnem Cagem a avantgardním jazzem, a to má k vaší klezmer music hodně daleko.

FRANK: To se jen zdá. Právě s ním pracujeme na třech skladbách, a jedna z nich je velmi jednoduchá, jmenuje se Cobra, možná že jsi o tom už slyšel. Zorn v ní užívá ansámbly z odlišných hudebních tradic, takže ten výsledek je pokaždé taky trochu jiný.

To se hraje podle partitury nebo podle nějakých instrukcí?

FRANK: Kombinace obojího, má to podobnou strukturu, jako společenská hra s přesnými pravidly a instrukcemi - třeba máte zahrát nějakou melodii, kterou dobře znáte z vlastní zkušenosti.

Co všechno máte v hudbě za sebou? Jazz, klasiku?

ALICIA: Každý něco jiného, studovala jsem vážnou hudbu a pak jsem se specializovala na řeckou lidovou hudbu, tu z ostrovů, ne z pevniny. Je velmi exotická a poskytuje spoustu prostoru pro improvizaci.

FRANK: Já jsem hrál jazz s Lesterem Bowiem, rock a rap s Davidem Byrnem a s lidmi jako je LL Cool J.

A co je potom tvůj oblíbený rock and rollový styl?

FRANK: Něco, v čem já si nikdy nezahraju, protože se tam nepoužívá trumpeta. Hard core thrash, to, co míří do temných hlubin, jako třeba skupina Axe. David Licht, náš bubeník, hraje s psychedelickou rockovou kapelou. Lorin a Paul Morrissett (basista) hrají východoevropskou lidovou hudbu, Paul hraje na gadulku, což jsou bulharské housle, a na devatenáct dalších nástrojů,

Vaše skladba “Fun Tashlikh” je taky hodně psychedelická. To éterické pokřikování v tiché pasáži to zní jak zhudebněná halucinace z Kalifornie v 60. letech.

ALICIA: My jsme všichni zažili psychedelické dětství.

FRANK: Já bych řek, že v 70. letech jste tam v Praze asi neměli mnoho příležitostí zkoušet LSD.

Skutečně ne moc často. Já si vzpomínám, že jen jednou. Není těžké si představit, že takováhle hudba se fantasticky poslouchá, když je člověk na tripu, ale asi nebude lehké v tomto pozměněném psychickém stavu hrát, tedy hrát tak, aby to mělo hlavu a patu.

FRANK: No já se přiznám, že jsem to taky nikdy neuměl, ale znám pár lidí, kteří to dokážou. Vezmou si LSD a jdou odehrát kšeft. Já bych v té situaci jen seděl a čuměl na zeď.

Jak reagují na vaše koncerty lidé v Evropě?

LORIN: Na různých místech různě. Na východě je silná hudební vazba a v Německu zas obecenstvo vnímá jazykovou příbuznost. Jidiš se hemží všemi těmi podivnými slovy, která pocházejí z němčiny.

A v jidiš jsou vlastně všechny vaše písně.

FRANK: Ano.

V New Yorku se ten jazyk ještě skutečně používá?

FRANK: Mluví jím tam desítky, možná stovky tisíc lidí. Především ortodoxní, chasidské obyvatelstvo. Ti nejvíce nábožní.

Jak se židovské náboženství promítá do vaší hudby?

FRANK: Náboženství, to není jen chodit do synagogy, ale spousta zvyků, obřadů, a s nimi jsou spojené liturgické motivy, s kterými pak hudebníci dále pracují - jako třeba melodie, které se zpívají v sobotu u stolu. Píseň “Fun Tashlikh” zas vychází ze zvyku házet kamínky do řeky na svátek Roš hašana jakožto symbol toho, že se zbavujete hříchů. Melodie vznikla původně z liturgických základů, ale teď zní úplně jinak, má spoustu ozdob.

ALICIA: Náboženství nikdy nemůžete oddělit od kultury. Židovská víra - na rozdíl od křesťanství a možná i jiných nábožentsví - je zaměřena na činy, a moc se tam nemluví o tom, co si máte myslet. Musíte toho spoustu udělat, máte šet set třináct přikázání mitzva, a pak si můžete myslet co chcete. Podívejte, já jsem třeba ateista, ale přitom se cítím velmi židovsky. A to neznamená jen po kulturní stránce, ale i po náboženské, protože co je nakonec kultura? Toho náboženství se vlastně nikdy nezbavíte.

FRANK: S tím já naprosto souhlasím. A mohli bychom pokračovat dál a přijít třeba s teorií, že každý - od Karla Marxe, Sigmunda Freuda až po židovské anarchisty - všichni vlastně sledovali jeden záměr: vyléčit svět.

I když teď už to řada lidí vidí jinak…

ALICIA: Na tohle téma dokonce existuje knížka Židovská podstata Marxe, Freuda a Einsteina, která jde hodně hluboko do historie.

Vezměte si tradici černošského blues. Když někdo zpívá blues, je v tom také určitý léčivý záměr. Hledá cestu, jak se dostat nad věc.

FRANK: No jasně! Viděl jsi někdy TV show Simpsons? Holčička se tam učí hrát na saxofon a jde za starým černochem, bluesovým saxofonistou. Ona je šíleně smutná a hraje mu blues a nakonec říká: “Ale stejně se teď necítím o nic líp.” A on jí odpoví: “Tak já ti prozradím tajemství. Blues nehraješ proto, aby se tobě ulevilo, ale proto, aby se ostatním přitížilo.” To je sice dobrý vtip, ale teď zcela vážně, já bych se neodvážil říct, jaký je vnitřní význam blues. Je v tom něco velmi osobního, a když se o tom příliš mluví, dostáváš se ke stereotypům. Nemá smysl se pouštět do generalizací. Já třeba znám spoustu jazzmanů a každý je jiný. Někteří jsou alkoholici, někteří z nich vedou štastný a spořádaný rodinný život. Miles Davis byl strašně rozhněvaný a pořád se otáčel k lidem zády a říkal: “Co to melete že já jsem vyrůstal v ghettu? Moji rodiče byli zubaři a doktoři.” Když vyrůstal, měli doma služebnictvo.

Z jakého ghetta pocházíš ty?

FRANK: Z takového univerzálního, které najdeš všude na zeměkouli. Říká se mu suburbia, tedy periférie, a vyznačuje se tím, že tam nemáš ani kulturu velkoměsta, ale ani vztah k půdě jako na venkově. Takže ti toho zbývá skutečně velmi málo.

ALICIA: Jediné spojení s normálním světem pro mě tehdy znamenala hudba. Znám každé slovo ve všech písničkách Led Zeppelin. To byla kapela, která mě tehdy zachránila. Všude to bylo stejné, obchodní centra a jeden dům jako druhý.

FRANK: Bylo to strašné. Vždycky, když jsem se jako kluk opil, nemohl jsem trefit do těch správných dveří.

prosinec 1992. Reflex


Rubriky

Poslední články