Ojos de Brujo

6. 2. 2012 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2011

Rebelové z Barcelony skončili

Málokterá skupina vystihla globalizační posuny v hudbě i hudebním podnikání lépe. Přesněji než dnes už zprofanovaný termín “nezávislý” vystihuje jejich postoj slovo “opoziční”.

Spojili flamenco s hip-hopem a odmítli se podřídit velkým vydavatelstvím, ve vlastních rukou si ponechali management. “Síly nadnárodního businessu používáme jen když se nám to hodí,” tvrdili po svém triumfálním koncertu v londýnské hale Barbican před 5 lety. Navzdory tomu, že Ojos patří k nejatraktivnějším skupinám španělsky mluvícího světa, preferuje dnes každý z členů své vlastní projekty, a skupina svoji desetiletou dráhu končí letošním turné. Následující rozhovor vznikl po jejich koncertu v Kremži v Rakousku, který byl jednou z posledních možností skupinu zažít na vlastní oči ve střední Evropě. Odpovídá hráč na perkuse Maxwell Moya Wright, který vyrůstal na ostrově Formentera poblíž Mallorcy. Hudbu Ghany i Indonézie studoval v Anglii, později se vrátil do Španělska poznávat flamenco, a vedle Ojos de Brujo působí v desítkách dalších projektů včetně filmů.

Když se ohlédnete zpět, na co jste nejvíc pyšní?

Pokud bychom mluvili o koncertech, těžko se to srovnává, každé místo má své kouzlo i emoce. Já osobně rád vzpomínám na Irsko, protože odtamtud jsou mí předkové. Pro všechny z nás byl nejsilnější zážitek hrát na Kubě.
Anarchisté v divadle Karla Marxe

Na Kubě? Muzikanti ale cestují spíš opačným směrem. Výlet na Kubu za výdělkem může přijít docela draho.

My to dělali spíš se zvědavosti než kvůli penězům. Spousta naší hudby je inspirovaná rumbou, mezi kubánskými muzikanty i flamencem byla vždycky těsná vazba, styly po staletí cestovaly přes moře a zase se vracely. Kuba je Mekkou všech hráčů na latinskoamerické bicí. A navíc jsme hráli v divadle Karla Marxe! Zdůrazňuji, že nenávidíme diktátory, ale jsme levicově orientovaní, takže díky Marxovi měl ten koncert lehce pikantní příchuť.

Jaké jste tam měli obecenstvo? V zemích jako Kuba by člověk čekal spíše VIP papaláše nežli spontánní publikum.

Naopak, přišlo hodně mladých lidí, a taky hodně muzikantů. Až jsme z toho měli trému, připadali jsme si jako na zkoušce. Není divu, abyste na conga obstáli před Kubánci, musíte hrát nadoraz. Lidi to ale ocenili, pro ně je každý kontakt velmi cenný.

I v Barceloně přituhuje

Když jste začínali v Barceloně, byla to oáza pouličních hudebníků i anarchistů. Platí to ještě dnes?

I tam je to čím dál tím těžší, evropské zákony se v tomto směru neustále zpřísňují, zavírají se prostory pro hudbu, mění se pravidla pro pouliční produkce, ale přesto zůstává Barcelona velmi atraktivní pro muzikanty z celé Evropy, uchovává si před ostatními městy předstih. Lidé říkají že je liberálnější než Praha či Vídeň, což ale nemůžu srovnat.

Začínali jste jako parta hodně rozhněvaných mladíků, Ojos byli anarchistickou antikapitalistickou kulturní guerillou, jste pořád tolik naštvaní?

Jsme, i když ty hrany se obrušují. Naštvanost s postupujícím věkem mizí, ale zásady zůstávají, člověk bere věci s nadhledem, nejsou v tom už ty pankáčské vášně. Zásady jsou pak věcí každodenního života, žijete s nimi, ale už je tolik neventilujete. V mládí by člověk pořád kázal, revoltoval, později ví, že tímhle už prošel a stane se z toho jakýsi základ na němž dál rozvážně staví. V dospělosti se projevujete více činy než slovy.

Také jste vytvořili nový model v hudebním podnikání, bez vazby na velké firmy, myslíte si, že se vám podařilo změnit pravidla?

Měli jsme štěstí, že jsme přišli v době, kdy bylo možné to změnit. Končila jedna éra hudebního průmyslu a začínala jiná, a my se patřili k těm, kdo tuto přechodnou fázi urychlili, bylo to jako surfovat na vlně velkých změn. Přicházel Internet, nová media, a lidé na celém světě najednou poslouchali naši hudbu bez jakékoli distribuce závislé na kamenných firmách. Znali nás, aniž by si jeden člověk koupil naše album, a díky tomu jsme měli vyprodané koncerty, byl to úžasný impuls, který nás vystřelil do světa jako trampolína. Když se teď ohlédnu za poslední dekádou, tak tři čtvtě našich koncertů jsme odehráli mimo Španělsko, což je docela hodně. Lidé s naší hudbou objevovali, že z kořenů flamenca lze vytvořit show pro open air koncerty, k tanci v ulicích. Klasické flamenco, cante jondo, to je věc komorní a intimní, ale není to taneční party na způsob Ojos de Brujo.

Horké chvíle na stadionu

Mluvil jste o Kubě a Latinské Americe. V jaké zemi jste měli nejlepší přijetí?
Mnohokrát jsme hráli v Mexiku, Kuba byla úžasná, Brazílie skvělá, tam jsme dokonce měli šanci hrát na karnevalu, byli jsme vděční že jsme našli místo v zemi tak bohaté na vlastní hudbu. Ale před vůbec největším publikem jsme vystoupili za poněkud dramatických podmínek v Buenos Aires. Na stadion La Plata přišlo 60 tisíc lidí, to byl neuvěřitelný pohled. To je místo kde později koncertovali U2 či Guns n’Roses.

Těch 60 tisíc přišlo na Ojos de Brujo?

Právě v tom byl háček: hráli jsme jako předkapela dvou velkých domácích kapel, všichni čekali na ty rockové hvězdy, někteří tam tři dny tábořili, a vidina flamenca je docela znepokojovala, zahlédli naši tanečnici ve flamencových šatech a zhrozili se. Agent těch rockerů musel nakonec jít na podium a přemluvit diváky aby nám dali šanci. Házeli po nás lahve, pískali na nás, a my to už chtěli vzdát, ale nakonec se to všem moc líbilo, díky tomu koncertu jsme se dostali v Buenos Aires do médií.

Psáno pro Rock & Pop, 2011/12


Rubriky

Poslední články