Nick Drake: Po stopách plachého génia

27. 9. 2006 | Rubriky: Články, UNI, 2006

Obecně přijímaný mýtus, že 60. léta byla érou nekonvenčních individualistů, kteří by se v jiné době neprosadili, není tak úplně přesný. Kvalitní hudba od Beatles či Boba Dylana tehdy sice snáze pronikala do hitparád než v pozdějších dekádách, ale stejně jako dnes i v 60. letech existovali neprávem opomíjení umělci, z nichž mnohé veřejnost objevila o celou generaci později. Jedním z nich byl Nick Drake. Žánrově patřil mezi písničkáře s kytarou, byl současníkem Boba Dylana i Donovana, a podobně jako Jim Morrison či Jimi Hendrix zemřel v ranném věku - ale jako autor stál mimo kategorie. V jeho tvorbě dominují tři faktory: noblesa, melancholie a ledabylá virtuozita na hmatníku kytary. Od svých slavnějších kolegů se lišil ve dvou věcech: jeho alba se neprodávala a odmítal jezdit na turné. Tichý a plachý Drake představoval opak divokých radikálů 60. let. Nebyl to ani suverén navyklý na folkové hospody, kde musíte bojovat o každou vteřinu pozornosti. Navíc podléhal depresím, které se stupňovaly. 26. listopadu 1974 zemřel v bytě svých rodičů na předávkování antidepresivními léky.

NEJOBSKURNĚJŠÍ Z BOOTLEGŮ ELTONA JOHNA


Během svého života stačil natočit tři alba, jeho skladby ožívají v překvapivých coververzích. Natočili je Walkabouts, jamajská zpěvačka Millie Small a jazzový pianista Brad Mehldau má v repertoáru dokonce několik Drakeových skladeb v instrumentální verzi. Vůbec první nahrávky Drakeových písní pořídil roku 1968 tehdy ještě neznámý Elton John na demoalbum, jehož kopie dnes kolují jako bootlegy.

Nick Drake se narodil v Rangoonu, hlavním městě Barmy, kde jeho otec pracoval v dřevařském průmyslu. Když byly Nickovi 4 roky, jeho rodina se přestěhovala do anglické vesnice Tanworth-in-Arden, nepříliš vzdálené od Shakespearova rodiště Stratfordu. Jako student Drake objevil americký folk rock, poslouchal Boba Dylana i Phila Ochse. Během studií na univerzitě v Cambridgi začal vystupovat v místních klubech. Tam ho objevil Ashley Hutchings, baskytarista folk-rockové skupiny Fairport Convention. Hutchings se o Drakeovi zmínil producentovi Joe Boydovi, Američanovi žijícím v Londýně, který byl jedním z hlavních aktérů londýnské psychedelické scény. Natáčel Pink Floyd, Erica Claptona i Fairport Convention, řídil klub UFO, a dodnes zůstal spíš producentem s dobrým čichem nežli finančně úspěšným impresáriem. Nick Drake se nemohl ocitnout v lepších rukou.

Boyd ve své knize White Bicycles vzpomíná: “Zvedl jsem telefon. Hlas na druhém konci byl hluboký a sametový, téměř rozpačitý. Během následujících let jsem si zvykl na způsob, jakým Nick Drake odpovídal na hovory: jako kdyby předtím nikdy netelefonoval. Když jsem mu řekl, proč s ním chci mluvit, překvapilo ho to. Následující den přišel do mé kanceláře v černém vlněném kabátě znečistěném cigaretovým popelem. Byl vysoký a pohledný a měl omluvný pohled. Buď mu nedocházelo, jaký je hezoun, anebo ho ta skutečnost uváděla do rozpaků. Podal mi cívku s páskem a odešel. Když jsem měl jedno další odpoledne chvíli klidu, dal jsem pásek do cívkového magnetofonu. Ta první píseň nebyla z jeho nejlepších: I was Made to Love Magic, Zrozen k tomu milovat kouzla. Sentimentální akord v úvodu refrénu patřil k atypickým momentům Drakeových písní, který mě trochu rušil. Ale při prvním poslechu mě ta skladba vtáhla: byla to ostatně vůbec první Drakeova písnička, kterou jsem v životě slyšel.”


Nick Drake si ale konečnou podobu zmíněné písně představoval jinak: bez sentimentálních kytarových akordů, se smyčcovým doprovodem. Smyčce tehdy pronikaly rockových aranžmá díky nahrávkám jako Yesterday od Beatles či první album Leonarda Cohena. Nickovi psal smyčcová aranžmá jeho spolužák z Cambridge.

“Hrál jsem ten pásek znova a znova,” pokračuje Boyd. “Ta průzračnost jeho talentu byla úžasná. Nickova hudba se ale od jeho současníků lišila, jakoby zůstávala uvnitř, aniž by se snažila přitáhnout posluchačovu pozornost. Jeho kytarová technika byla tak vybroušená, že člověku chvíli trvalo aby pochopil, jak je komplikovaná. Nick přišel další den a poslouchal moje plány. Přikyvoval, a pak se zeptal, jestli si může zapálit. Já jsem do té doby pracoval hlavně se skupinami a natáčel jsem tedy jejich hotový repertoár. Ale Nickovy skladby přímo volaly po aranžérovi. Inspirovalo mě, jak producent John Simon zaranžoval první album Leonarda Cohena. Přidal ke skladbám sbory, smyčce, které zarámovaly Cohenův hlas, aniž by ho přehlušily. Nick to album neslyšel, ale se smyčci souhlasil. Popisoval, jak se smyčcovým kvartetem vystoupil univerzitě v Cambridgi, a to bylo v našem hovoru poprvé, kdy ožil.”

Drake byl příliš rezervovaný na to, aby Boyda upozornil, že v Cambridgi už má svého člověka, který píše smyčcová aranžmá - a Boyd tedy hledal aranžéra v Londýně. Ideálem byl George Martin, ale ten už pracoval pro Beatles. Joe Boyd tedy našel autora, jehož aranžmá byla sice profesionální, ale průměrná. Když se pak přiznal, že tenhle plán se nepovedl, Nick si s úlevou oddechl. Po chvíli ticha řekl: “Znám někoho v Cambridge kdo by to dokázal. Už pro mě pár aranžmá napsal a vůbec nebyla špatná.”

Boyd v té chvíli znejistěl. Jeho cílem bylo album se světovými parametry a objednávat aranžmá u nějakého spolužáka mu nepřišlo jako to nejlepší. Ale pokud Drake, známý svoji pečlivostí, někoho doporučil, udělalo to na něj dojem. O týden později odjel Boyd do Cambridge, kde mu Drake představil Roberta Kirbyho. Ten zaranžoval 4 z písní jeho debutového alba, a o smyčcová aranžmá obohatil i posmrtně vydané Drakeovy nahrávky.

JAKO HOST V ROYAL FESTIVAL HALL

K názvu Drakeova debutového alba Five Leaves Left, Posledních pět lístků, ho prý inspiroval tenčící se balíček cigaretových papírků. Vydání koncem léta 1969 doprovázely povzbudivé recenze, nikoli však koncerty. O několik týdnů později zažila londýnská Royal Festival Hall výjimečné představení. Skupina Faiport Convention, která kombinovala anglické lidové písničky s elektrickými kytarami, vydala jedno z nejlepších alb své kariéry, Liege and Lief. Pro všechny zúčastněné to byl významný večer, Fairport Convention se tehdy vrátili před publikum po traumatické pauze, způsobené autonehodou, při níž zahynul bubeník skupiny. A protože Fairport Convention i Nick Drake měli stejného producenta, Drake na koncertě hrál jako host.

Joe Boyd píše: “Nikdy předtím jsem ho neviděl hrát před publikem, byl jsem trochu nervozní. Obecenstvo bylo velmi pozorné, tiše poslouchali a pak vybuchli v potlesku. Nick bez jediného slova přeladil kytaru pro následující písničku. Nakonec musel přidávat a já se opájel smělými plány: Nick pojede na turné. Vůbec nevadí, že nedokáže mluvit k publiku, to se naučí. Příští ráno jsme turné začali plánovat. Když mi pak po třetím koncertě volal, jeho hlas zvěstoval prohru: ‘Já to turné nezvládnu, je mi to moc líto.’ V pauzách, kdy Nick mezi skladbami přelaďoval, se lidé začali bavit. Zvuk sklenic nakonec přehlušil jeho hudbu. Já jsem se na Nicka rozzlobil: Copak nemůže aspoň něco říct? Proč se nedokáže chovat jako profesionál?”

Jeden z očitých svědků turné vzpomíná: “Když Nick přišel na podium, zřízenci v sále uklízeli židle. Nick bez jediného slova zahájil svůj koncert pro publikum deseti až patnácti lidí, kteří se shromáždili pod podiem, zatímco ve zbývající části sálu zřízenci dál harašili nábytkem. Po šesti písničkách sbalil Nick svoji kytaru a odešel.”

Sofistikované Drakeovy kytarové party zdlouhavé přelaďování vyžadovaly, což ovšem devastovalo pozornost posluchačů. Joe Boyd jeho precizní techniku obdivoval: “Jeden večer mi Nick přezpíval všechny své skladby s kytarou. Dobře jsem znal tehdejší špičkové kytaristy - třeba Johna Martyna, Berta Jansche - a jejich zpola zamlžené tóny patřily k běžně tolerovaným chybám. Nick Drake měl úžasnou sílu v prstech, a každý z jeho tónů zazněl nahlas, naplno a jasně.”

MLČENLIVÉ SETKÁNÍ V PAŘÍŽI

I když Nick Drake během svého života prakticky nevystupoval, jeho pověst překročila hranice Velké Británie. Nebýt jazykové bariéry, Drakeovy vybroušené romantické písně by nepochybně zabraly u francouzského publika - a není tedy divu, že první reakce přišla právě z této země. O spolupráci projevila zájem Fracoise Hardy, dlouhovlasá zpěvačka, která vládla francouzským žebříčkům. Joe Boyd si s ní vyměnil pár dopisů a naplánovali setkání: “Vyjeli jsem s Nickem do Paříže, vyšplhali do podkroví do jejího bytu v Ile-St Louis. Nick během naší návštěvy téměř nepromluvil slovo. Myslím, že jí to přišlo trochu divné a už se neozvala.”

Jaký byl vlastně Nick Drake v soukromí? Tichý, introvertní typ, pověstný jednoslabičnými odpověďmi. Joe Boyd píše: “Mnozí spekulovali o Nickově sexualitě. Jeho hudba v sobě má panenskou kvalitu a já ho nikdy neviděl jednat v sexuálním smyslu, ani s ženou ani s mužem. Zpěvačka Linda Thompson se jednou pokusila Nicka svést, ale on pořád seděl oblečený na opačném konci postele a pozoroval svoje ruce. Ve svých písních zastává roli pozorovatele, který z povzdálí sleduje dívky a prosí je o trochu pozornosti. Jeho písně jsou úžasně smyslné: jemný šepot hlasu, romantické melodie, jemně smutné texty a spletitý pohyb jeho prstů na kytaře - to vše fascinovalo ženskou část publika.”

Nick žil uvnitř paradoxu. Stýkal se s úzkým kruhem lidí, kteří byli přesvědčeni o výjimečnosti jeho talentu. Prodej jeho alb se ale blížil nule. Drake popsal svůj osud na periferii pop music v písničce Hanging On a Star: “Proč mě necháváš zavěšeného na hvězdě, když o mě máš tak dobré mínění? A proč mě posíláš za moře, když mě tak jasně slyšíš?”

TERAPIE NAHRÁVACÍM STUDIEM

O Drakeově traumatu píše i Joe Boyd: “Vzpomínám si na ten strašný večer počátkem roku 1974, kdy mě Nick navštívil. Vypadal mnohem hůř než jak jsem ho kdy předtím viděl. Vlasy měl umaštěné, ruce špinavé, oblečení potrhané. A co mě nejvíc vyvedlo z rovnováhy: zlobil se. Říkával jsem mu, že je genius, a že to tvrdí i ostatní. ‘Proč tedy nejsem slavný?’ dožadoval se Nick. Tenhle vztek musel bublat pod jeho nehybným zevnějškem po leta. Přiznávám se, že i já jsem ztratil iluze - doufal jsem, že dobrá deska mu otevře všechny dveře. Vyšlo pár dobrých kritik, několikrát to zahrál John Peel, ale bez koncertů to nestačilo.


Navrhnul jsem, že natočíme nové album. To byla jediná terapie, jakou jsem znal. Ve studiu se mu ale nedařilo zpívat a hrát najednou. Natočili jsme tedy kytaru a zpěv přidali později. S technikem jsme si vyměnili sklíčené pohledy: tenhle člověk kdysi natáčel zpěv a kytaru naživo i s orchestrem.”

Jednou z nových Drakeových písní se jmenovala Black Eyed Dog:
Pes s černýma očima zaklepal u mých dveří
Pes s černýma očima zavolal že chce víc
Pes s černýma očima znal moje jméno…

“Tenhle pes byl strážce podsvětí Cerberus i pekelný ohař bluesmana Roberta Johnsona v jednom,” píše Boyd. Skladba vyšla posmrtně, a pokud bychom hledali její paralelu v bluesovém světě, tak leží spíš na tom horním konci hlasového rejstříku. Drake ji zpívá ve vysoké poloze a vytváří tak zajímavý kontrast vůči temnému textu.

“Byl jsem v Kalifornii, když jsem se dozvěděl, že Nick je mrtev. Podle soudního nálezu to byla sebevražda, čemuž jsem nevěřil. Antidepressiva která Nick bral byla úplně jiná než dnešní léky, dávkování bylo mnohem vyšší a vedlejší účinky nebyly ještě zdaleka prozkoumány. Nickovi rodiče říkali, že Nick byl dva týdny před svojí smrtí ve velmi dobrém rozpoložení, že se chtěl přestěhovat zpátky do Londýna a znovu začít hrát na kytaru. Léky na něj působily jako horská dráha. Pokud byl zrovna v pozitivnějším období, jak by se projevila náhlá krize? Nevzal si v jednu takovou děsivou noc raději o tabletku víc, aby si dodal optimismu? Texty jeho posledních písní sice podporují nález soudního znalce, ale já si Nicka představuji spíš jako člověka který zběsile touží po životě nežli jako někoho kdo plánovitě podlehne volání smrti,” píše Boyd ve svých memoárech White Bicycles, jejichž celá jedna kapitola je Drakovi věnována.

Joe Boyd prodal katalog své produkční firmy Witchseason značce Island a ve smlouvě prosadil, že i v následujících dekádách, kdy gramofonové firmy škrtaly a šetřily, Drakeovy nahrávky v katalogu zůstanou. To mělo nečekaný vedlejší účinek: roku 2000 použili v USA jeho skladbu ‘Pink Moon’ v televizní reklamě na vůz Volkswagen Cabrio.

REKLAMA VE SLUŽBÁCH HUDBY ?


Když amerického avantgardního skladatele Johna Cage volali z reklamní agentury s dotazem: “Pane Cage, byl byste ochoten svoji tvorbu prostituovat?”, odpověděl bez váhání: “Ano.” Ale když pak reklamní úředníci slyšeli jeho nahrávky, ze spolupráce sešlo: “Jste pro nás příliš dobrý. Přenecháme vás Robinsonovi Crusoe.”

Rockové písničky se uplatňují v reklamě způsobem, který u slabších povah budí rozpaky. Ty nejsilnější progresívní nahrávky 60. let pomáhaly například prodávat automobily dobrých značek. Eric Clapton, který umělecké kompromisy nemá v lásce, natočil reklamu na pivo Michelob. Veřejnost neviděla žádný paradox v tom, že bývalý rockový rebel prodává svůj talent průmyslu, reportér časopisu Rolling Stone se jen otázal, jak to jde dohromady s jeho svědomím bývalého alkoholika. Clapton odpověděl, že reklamu nahrál ještě coby aktivní alkoholik, a tak je vše v pořádku.

Reklama s hudbou významného umělce má dvojí účinek: na jedné straně výrobek propojí s výrazným umělcem (například automobil Mercedes s Dire Straits), ale přitom také oživí zájem o jeho hudbu. Reklama na Cabrio, výjimečná svou decentností, byla zaměřená na mladé dobrodružné publikum, tichá píseň s kytarou vytvářela soundtrack k noční jízdě za svitu měsíce.

Podobně jako v jiných případech, i tentokrát pomohla reklama oživit zájem o zapomenutého muzikanta. Minutová pasáž z Pink Moon spustila lavinu, Drakeovy písničky pronikly do celé řady televizních inscenací i celovečerních filmů. Podle Boyda Drakeova popularita i 30 let po jeho smrti pomalu stoupá: “Stačí aby ho člověk jednou slyšel, propadne mu na celý život a řekne o tom dalším. Okruh se rozšiřuje. Nedělali jsme žádnou kampaň, ale jeho alba se prodávají každým rokem lépe.”


Rubriky

Poslední články