Nejen tango, ale i metal hrají Finové po svém

8. 10. 2018 | Rubriky: Články, Rock & All, 2018

Severský metal proniká do mainstreamového vědomí, i když nenápadně. Když před několika lety hostil prezident Obama ve Washingtonu severský summit, rozbouřil sociální sítě výrokem: “Finsko má nejspíš nejvíc metalových kapel na počet obyvatel, a také patří k zemím s nejlepším politickým systémem. Netuším jestli je mezitím nějaká spojitost.” Ať tak či onak - skandinávský metal představuje osobitou hudební kapitolu.

Podle průzkumu na portále Reddit.com má Finsko má 53 heavymetalových kapel na 100 000 obyvatel, Švédsko 37 a Norsko 27, což jsou úctyhodné počty. A navíc to svádí k historickým paralelám: když do Evropy proniklo ve 20. století tango z Argentiny, právě ve Finsku našlo zcela novou tvář - a podobnou cestou jde i metal. K nejzajímavějším postavám finské scény patří baskytarista Lauri Porra: po 4 albech s metalovou skupinou Stratovarius letos vydal sólové album Entropia, které je žánrovou odbočkou směrem ke klasice. Titulní skladba vznikla jako “concerto pro baskytaru a orchestr” roku 2015. Album otevírá dvacetiminutová orchestrální skladba s hostujícím finským rapperem Paperi T, následuje třídílná suita Domino. I když inklinace ke klasice a symfonickému zvuku jsou mezi skandinávskými metalovými osobnostmi časté, Porra k tomu má i genetické vlohy. Jeho prapradědečkem byl totiž velikán finské vážné hudby, skladatel Jean Sibelius - a Lauri hrál od dětství na cello a studoval hudbu. Jeho profesionální dráha začala v kapele finského kytaristy Bena Granfelta na společném turné s Lynyrd Skynyrd a Thin Lizzy, později dostal nabídku od finské skupiny Sinergy, u jejíhož zrodu stála americká zpěvačka Kimberly Goss - a od roku 2005 je členem jedné z nejúspěšnějších metalových kapel evropské pevniny, Stratovarius. Vedle toho má ale Porra i úctyhodnou řádku dalších projektů, k posledním patří spolupráce s finskou skupinou Apocalyptica u příležitosti stého výročí finské nezávislosti loni v prosinci, pilotní videoklip najdete na You Tube.

Původně argentinské tango se ve Finsku stalo součástí místní kultury, díky Värttinä i dalším skupinám prochází silným revivalem finská tradiční hudba. Získal typicky finské rysy i heavy metal?

Jedná se o podobný vývoj jako v dalších zemích Skandinávie: nordický metal je hodně odlišný od anglosaského, prošel několika vlnami, na konci 90. let to byl death i black metal a spousta podžánrů: typicky skandinávským stylem je symfonický power metal.

Což pak zanechalo stopu i v zemích mimo Skandinávii?

Ano, spousta finských skupin ovlivnila zbytek světa. To je ale součást širšího vztahu mezi hudbou a kulturní pamětí: Black Sabbath, po nich Iron Maiden, sanfranciské kapely i evropské, a nakonec i ty severské mají hodně společného se starou, pohanskou spiritualitou, a ta je na severu stále hodně živá, důkazem je epos Kalevala či odkaz Vikingů.

Kalevalou se inspirovali jak Värttinä, tak i Tolkien v eposu Pán prstenů. Ale u metalu je to přece jen překvapivé.

Silnou roli tu hraje kulturní historie. Třeba finská kapela Amorphis se inspiruje Kalevalou i tradiční hudou Karelie. Jedná se vlastně o pokračování lidových tradic metalovými prostředky. Finové byli přitom jiní než Vikingové, jejich kouzla a magie byla spojena s přírodou, lesem, oblohou. Na mém prvním albu je třeba píseň Akka. To je ještě starší příběh než Kalevala. Akka byla bohyně podzemí, a Ukko byl ve finské mytologii bohem oblohy, počasí, úrody i hromu. Pokud jste tedy ve Finsku obdělávali pole, museli jste s oběma božstvy komunikovat. V celé Skandinávii sílí hnutí, které se vrací ke starým pohanským kultům.

Jean Sibelius byl váš pradědeček, cítíte to jako nějaké privilegium?

V každé generaci naší rodiny byli hudebníci. Můj dědeček byl dirigent a jeden ze zakladatelů Finské národní opery, moje matka i moje sestra hráli v jeho orchestru, pro nás byla hudba přirozenou volbou. Pokud člověk studuje klasickou hudbu, Sibeliovi se nevyhne.

Ale vedle toho máte ještě další úvazek, jako poradce multižánrového Helsinki Festivalu, a z této pozice jste dokonce loni v létě vyjel k nám na festival Colours of Ostrava. Co přesně v této profesi děláte?

Vymýšlím projekty, dávám tipy které hudebníky či umělce propojit, někdy jsou to i tvůrci z jiných disciplin: výtvarné umění, instalace. Pro mě to začalo před léty, když jsem chtěl napsat skladbu pro symfonický orchestr a rappera: festival nabídku přijal a měl zájem na další spolupráci.

Na trase Helsinki-Ostrava

Ale selský rozum přece říká, pokud festival zaměstná hudebníka, který je ve svém žánru celebritou, tak ho to stojí spousty peněz, protože čas takové celebrity je hodně drahý. Jak je to ekonomicky udržitelné?

Víte, já zrovna tohle nedělám pro peníze, ale protože je to pro mě zajímavé. Spoustu se přitom naučím. Jsem tvůrčí umělec, a je pro mě důležité být u zdroje. Vědět, kam se umění pohybuje. Pracovat v takovémhle festivalu je ta nejlepší pozice, jak sledoval scénu. Třeba do Ostravy bych se jinak dostal jen jako účinkující, na jeden den, ale když mě sem vyšle Helsinki Festival, tak tu zůstanu 4 dny a mám spoustu času. Připravil jsem si dlouhý seznam kapel, které chci vidět.

To má logiku, ale stejně si nedovedu představit Ritchie Blackmora či Lemmy Kilmistera v roli festivalového poradce, to přece není součástí jejich image?

Ano, každý hrajeme metal, ale trochu jinak, já se pohybuji i v řadě dalších žánrů, což platí i o Helsinki Festivalu: v roce 2005 byl jeho uměleckým šéfem Esa-Pekka Salonen - jeden z nejslavnějších světových dirigentů.

Vy jste loni hrál v na festivalu Masters Of Rock ve Vizovicích, ale předpokládám že vystupujete i na akcích zaměřených na jiné žánry?

Ano, dost často dělám přesahy a tak někdy hraju i na klasických či jazzových festivalech.

Psáno pro Rock & All, 2018/04


Rubriky

Poslední články