Návrat Tara Fuki

22. 12. 2008 | Rubriky: Články, UNI, 2008

Violoncellové duo Tara Fuki hlásilo na svém webu v létě 2008 mateřskou dovolenou. Andrea Konstankiewicz, která žije ve Francii, měla druhé miminko, Dorota Barová mezitím koncertovala s Vertigem a podílela se i na jeho druhém albu (Vertigo Quintet and Dorota Barová, Animal Music 2008), na němž - podobně jako s Tara Fuki - zpívá v polštině. V příštích měsících se Tara Fuki vracejí zpět na scénu, jak mezinárodní tak i českou. V prosinci hrají v Budapešti, v březnu ve Francii, v červenci v Česku.

To, že zpíváte polsky, má svoji logiku: vyrůstaly jste na moravsko-polském pomezí. Nevyčítají vám ale vaši čeští posluchači, že před nimi něco skrýváte?

D: Ti, co jsou ze severu Moravy, nám docela rozumí. Není v tom žádný cílený záměr, ale prostě jsme zjistily, že ta polština se krásně pojí se zvukem violoncella.

A: Dorotčina maminka je Polka, já mám zas polské příjmení, obě jsme z kraje, kde polštinu denně slýcháte, a nám ten jazyk poskytuje větší svobodu výrazu.

D: Moje polská maminka mluvila na mě i mého bratra polsky, tatínek česky, a díky tomu jsme my dva sourozenci bilinguální. Byla to náhoda, že moje matka měla v knihovně poesii od Krzysztofa Kamila Baczynského, to byl meziválečný básník, a já tu knížku našla zrovna když jsme s Andrejkou začaly hrát - a tak jsme jeho texty zhudebnily. I když zpíváme také francouzsky i česky, polština dominuje.

Není ten jazyk tedy něco jako ochranný krunýř?

D: Trochu ano. Když jsem psala naše první texty, byla jsem docela ráda, že polštině v Čechách lidé tolik nerozumí. Předlohou každé té písničky je nějaký můj osobní příběh, a když ho prožijete a pak ho zpíváte, je to jako nést vlastní kůži na trh. Ale ten zásadní důvod je, že já mám v polštině jiný hlas. Polština je zkrátka měkčí. Nás to do českých textů netáhne. Líbí se mi slovenština, jazyky z východu, ale třeba i portugalština, protože je podobně šišlavá.

Cítíte spíš polskou či českou identitu?

D: Já to nikdy neřešila, ale můj bratr ano. Jednou se mi svěřoval, že vlastně neví kam patří.

Když jste před rokem vystupovaly na hudebním veletrhu Womex v Seville, tak jsem tam dokonce od publika slyšel, že čím jsou ty vaše texty abstraktnější, tím lépe. A vůbec nejlepší je, když text nemá žádný verbální význam. Co si o tom myslíte?

D: Tak to mě docela mrzí, protože když už nějaká slova zpíváme, tak si myslíme že jsou docela důležitá. Ale ta slova jsou také velmi propojená s hudbou. Takže, i když člověk textu nerozumí, tak vnímá hudbu, a ví o čem to je, text je s hudbou propojený v náladě i emocích. Ale je pravda, že čím méně je konkrétních slov v textu, tím silněji to působí.

Womex je také vysoce exkluzivní příležitost, vy jste tam hráli jako jedna ze 40 kapel, které byly vybrány z celkem 700 uchazečů. Můžete teď s ročním odstupem říct, co vám to přineslo?

D: Určitě novou zkušenost a setkání s hudbou odlišných kultur, taky nové kontakty na promotéry a festivaly, které se kvůli mateřství posunuly o rok. Tak teď doufáme, že na nás nezapomněli.

Vy často říkáte, že nehrajete žádný přesný styl, ale přitom máte podobnou metodu, jako muzikanti a kapely z úplně odlišných míst či kultur: ten zážitek zkrátka posluchače odnese kamsi, odkud se pak musí vrátit. Máte podobné zkušenosti i jako posluchačky?

A: To se nám mimochodem stalo zrovna když jsme loni hráli na Womexu, a zašly jsme tam na koncert Taksim Tria z Istanbulu. Ten zážitek, to byl výlet o tisíce mil dál než jsme se kdy dostaly s Tara Fuki. Jiná galaxie. Doporučuji celému lidstvu.

Je pravda, že oni byli mimořádní virtuozové a hráli s úžasnou lehkostí. Co vás na nich nejvíc fascinovalo?

D: To, že virtuozita nepřebíjela charakter hudby, to jak spolu krásně navzájem splynuli, a i při změnách tempa. Jak všichni tři souběžně zrychlovali či zpomalovali tok svého společného času. To děláme taky, a víme že ve dvou to máme jednodušší.

A: Bylo v tom obrovské srdce, absolutní krása. Měla jsem pocit, že všichni levitujeme.

Ale přitom to nebyla žádná tak zvaná transovní hudba postavená na opakování stereotypních figur, ale naopak docela složitá a téměř jazzová improvizace, až na to že oni měli turecké nástroje.

A: Ale my jsme byly v transu. Byla v tom úžasná souhra, kontakt, lidský faktor. Možná to bylo o to silnější, že jsme tehdy nevěděli na co jdeme.

Vaše spojení zpěvu se smyčcovým nástrojem nevyhnutelně evokuje Ivu Bittovou. Znamenala pro vás nějakou inspiraci?

D: Já jsem ji objevila až později, závidím jí že s houslemi může zpívat a chodit. Kdežto my jsme přikurtované k židli. Na cello se dá hrát i ve stoje, ale je to obtížné. V lidovkách, pokud hrajete jen umca umca, s nástrojem můžete i chodit. U těžších pasáží to ale nejde.

A můžete hrát i bez zesílení?

A: Zkoušely jsme to, ale protože nezpíváme tím silným a hlasitým operním stylem, ale používáme spíš škálu od tichého šepotu až po výkřiky, tak cella naše hlasy přehluší a publikum nám pak nerozumí. Takže to neděláme. Jednou jsme měly koncert ve Vrchlabí v kostele, tam jsme si jenom přizvučily zpěv.

Necítíte nějakou spřízněnost vůči Värttinä? I když ta sestava je větší, převažují v ní ženy.

D: Máme také rády liché rytmy, i když k tomu máme jiný důvod než Värttinä - a sice to, že vycházíme z brněnské alternativy. Možná významnější paralela je v ženské energii. Nejkrásnější okamžiky jsou, když po koncertě přijde posluchač se slzami v očích. Jedna posluchačka se nám svěřila, že na našem koncertě vyřešila své životní dilema, a že odchází domů očištěná. Pak víme že to celé má smysl.

Takže, ta terapie je oboustranná?

D: Pro mě určitě. Když jsem na podiu, jsem zároveň napojená na všechny ty lidi, kteří to se mnou prožívají, a to je absolutní zkušenost.

A myslíte tedy, že ta energie o níž se zmiňujete, je specificky ženská záležitost?

D: Nemyslím, je to zkrátka lidská energie, ale ty ženské emoce nelze zakrýt.

Když teď žijete každá jinde, jak se to promítá do vašich koncertů?

D: Stává se, že hrajeme častěji ve Francii než v Česku. Publikum reaguje všude podobně, pakliže je to publikum otevřené. Ale francouzské publikum je daleko zvídavější, lidé na nás přijdou i v místech, kde nás neznají.

Nevyzrála na to Andrea tím, že se do Francie přestěhovala?

D: Ona tvrdí že je doma všude, kdežto já jsem naopak zvyklá na Česko.

Od vašeho třetího alba Auris uplynuly už téměř dva roky, plánujete další?

D: Zvažovaly jsme že by mohlo být z koncertu, ale ten plán je zatím hodně abstraktní.

Z článku v UNI, 2008/11


Rubriky

Poslední články