Petr Dorůžka - World Music » Na skok v Náměšti, Hladce a obrace v Kremži na Dunaji

Na skok v Náměšti, Hladce a obrace v Kremži na Dunaji

8. 10. 2007 | Rubriky: Články, UNI, 2007

Zatímco jiné festivaly probíhají o weekendových dnech, Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou trvají od soboty do soboty, a už řadu let nabízejí vzácnou rovnováhu relaxovanosti a neformálnosti s prvotřídní muzikou. Někdy stačí přijet na dva dny a načerpáte inspiraci na celý půlrok dopředu, ta nejzajímavější hudba tu vzniká dost často v zákulisí.

K favoritům letošního programu patřila Zuzana Novak, v Anglii žijící Češka, jejímž nástrojem je drnkátko mbira ze Zimbabwe. Zuzana nástroj studovala v Londýně, zdokonalila se v Zimbabwe, a když zavřete oči a nedíváte se na její bílou pleť, uvěříte že zpívá a hraje autentická Afričanka. V době, kdy na hlavní scéně zpíval Michal Prokop, podařilo se jí v zákulisí rozjet fenomenální jam session, které by si zasloužila zvěčnění na YouTube. Účastnili se houslista Stano Palúch, Jiří Plocek, Jitka Šuranská, a bylo až dojemné sledovat, jak se v duši česko-anglické muzikantky propojují moravské kořeny s intuitivní Afrikou.

Dalším vrcholem mé rychlíkové návštěvy byla skupina Nidi D’Arac, pocházející z míst, kde ještě před padesáti lety léčili uštknutí tarantulí hudebním rituálem. Jihoitalský styl zvaný pizzica se mezitím měnil z muzikoterapie ve zdroj kulturní identity i antiglobalizační platformu, s čímž je paradoxně spojená komercionalizace i jev, který bychom mohli označit jako “kulturní inflaci”. Desítky konjunkturálních skupin zní, jakoby hrály stále stejnou písničku, ale Nidi D’Arac vás vedou oklikami plnými dobrodružství; v sestavě přitom snad záměrně chybí nejtypičtější nástroj stylu, akordeon. Pizzica je hudba se skutečně omamným rytmem, který se ale brzy přejí, a Nidi D’Arac se naopak soustřeďují na jemné detaily, ozdobou skupiny je zpěv Very di Lecce v řeckém dialektu griko, který na jihu Itálie přežívá od dob antiky.

Pokud bychom moravsko-rakouskou hranici proměnili v osu souměrnosti, zrcadlovým obrazem Náměšti bude malebné městečko Kremže, tradičně známé hořčicí a vynikajícími bílými víny, a v posledních letech navíc festivalem Glatt und Verkehrt. Poněkud komplikované sousloví znamená v překladu “hladce a obrace”, tedy pojem spojený spíš s pletením svetrů než s hudbou. Dle vyjádření programového ředitele Jo Aichingera to ale vystihuje základní myšlenku festivalu, tedy využití hudebních kontrastů a propojování lokálních tradic se světovým kontextem. Příkladem byl společný koncert v Čechách žijícího indického kytaristy Amita Chatterjee s rakouskými Broadlahn, kteří mají v repertoáru i alpské jódlování - což je nápad jehož historie sahá až do let, kdy byl Amit stálým členem skupiny Syndicate rakousko-amerického jazzmana Joe Zawinula.

Anebo si zkuste představit “hlasový bermudský trojúhelník” se třemi zcela kontrastujícími hudebními kulturami: nalevo stojí sámijská joikující zpěvačka Inga Juuso, uprostřed rakouské trio z podhůří Dachsteinu, vedené zpěvačkou a vypravěčkou Gretl Steiner s vizáží dobrotivé pohádkové babičky. Pravou část podia obsadily tři dámy v absolutně úžasných jakutských kožešinových kostýmech s lesklými plechovými čelenkami, vybavené dvěma nejpopulárnějšími sibiřskými nástroji - tedy šamanským bubnem a brumlemi, kovovými podkůvkami které se drží mezi zuby. V Jakutsku se na ně nejen brnká, ale také se přes ně zpívá, což umožňuje zvuková kouzla hraničící s psychedelií. Skupina se jmenuje Ayarkhan, v repertoáru má spirituální animistické písně o koních. Očekáváte ze se tyto protichůdné živly na podiu spojí v nějakou monstrózní jam session? Jo Aicihinger zvolil citlivější metodu, těžiště programu leží ve vizuálním a zvukovém kontrastu střídajících kapel.

Napětí v sále, který je zastřešeným dvorem vinařské budovy, lze vytvořit i kontrastujícími styly téže kultury. Sbor Antchis Chati Choir z Gruzie se věnuje tradičnímu polyfonickému zpěvu krimanchuli, a protože se jedná o lidový a nikoli akademický ansámbl, akcentuje syrovost a rytmus, což je ve srovnání s uhlazeností dobře známých nahrávek sboru Rustavi příjemná změna. Z pijáckých písní čiší nevinnost a hravost, na kterou naváže bujará sestava The Shin, vytvářející všegruzínskou syntézu nejen pomocí tradičních nástrojů jako jsou dudy či šalmaj duduk, ale i téměř flamencovou kytarou.

Koncert kurdské zpěvačky Aynur působí naopak jako monolit, na ostatním programu zcela nezávislý. Na loňském Womexu v Seville zpívala Aynur s extrémním hlasovým nasazením jemuž konkurovala smršť perkusí, většina z jejích muzikantů totiž střídala melodický nástroj s nějakým bubínkem. Tentokrát byla tedy příležitost sledovat spíš ty subtilnější detaily, jako byla virtuozní hra houslistky Neriman Günes Akalin. Evropské housle držela pod bradou, neopírala je tedy o koleno, jak to někdy vidíme v Maroku, ale přitom zněla naprosto orientálně. V Istanbulu studovala tureckou vážnou hudbu osmanské éry, a vedle úvazků v klasických ansámblech hraje řadu let v jedné z nejzajímavějších tureckých multikulturních skupin, Karde­s Türküler.

Pro řadu návštěvníků - včetně šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky, který kvůli tomu do Kremže specielně přicestoval - byl vyvrcholením projekt Colombian-Austrian Encounter, vedený stejnou Lucíí Pulido, která má na svědomí v úvodu zmíněný zázrak v Rudolstadtu. V Kremži už před lety spívala, a organizátoři ji tentokrát nabídli pozici “artist in residence”. Po několik týdnů zkoušela a vystupovala s rakouskými muzikanty, jádro smíšená sestavy tvořil kolumbijský skladatel Iván Benavides, rakouský elektronický kouzelník Patrick Pulsinger a trumpetista Franz Hautzinger. Iván před několika lety spolupracoval na britsko-kolumbijském tanečním projektu Side Stepper a o rakouských elektronických muzikantech mluvil s uznáním: “Pracují na podiu v reálném čase, neomezují se tanečními styly, pokaždé to zní jinak takže předem víte jak to dopadne.”

Výsledek skutečně působil spíš jako projekt ve vývoji nežli dokončené dílo, a bylo zcela zřetelné, že muzikanti na podiu rozehrávají riskantní tahy, o nichž netuší, kam je dovedou. Kolumbijsko-rakouské dobrodružství bude pokračovat dál, jedná se totiž o výměnný projekt, jehož další kapitolou bude cesta rakouských muzikantů do Kolumbie.

Z článku v UNI, 2007/9




Rubriky

Poslední články