Muzsikás

2. 1. 2009 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop

O spikleneckých cestách do Transylvánie s Dánielem Hamarem, basistou Muzsikáse, a producentem Joe Boydem.

Zatímco v ostatních zemích východní Evropy měl za totality folklor pachuť ideologicky zmanipulované hudby, v Maďarsku se naopak stal prostředkem revolty. Celá generace hudebníků vyjížděla z Panonské nížiny do maďarských komunit na území Rumunska hledat kořeny své vlastní kultury.

Tato doslova undergroundová činnost přinesla v posledním čtvrtstoletí cenné plody. Obroda lidového muzicírování je v Maďarsku stejně vitální jako ve Skandinávii, Bretani či Skotsku, místní hráči disponují kvalitou, která má v tradiční hudbě cenu zlata, a tou je pravdivost a syrovost. Přesvědčivý důkaz přinesl letošní veletrh Womex v Seville, mezinárodní setkání několika tisíc promotérů a organizátorů, zabývajících se world music. Womex udílí každoročně cenu za celoživotní přínos, v uplynulých letech ji získali hudebníci jako Nusrat Fateh Ali Khan z Pákistánu či Buena Vista Social Club z Kuby. Letos poprvé putovala cena Womexu do východní Evropy, a to za skupinou Muszikás, čtveřicí hudebníků z Maďarska, kteří proslavili verbuňky z karpatských hor po celém světě. Skupině v tom velkou měrou pomohl rockerům dobře známý americký producent Joe Boyd, který stál v 60. letech u počátků tak významných hudebníků jako Eric Clapton, Pink Floyd či Nick Drake – ale o dvacet let později obrátil svoji pozornost k východní Evropě. Jeho zájem tehdy vzbudila maďarská zpěvačka Márta Sebestyén, což byl ale jen počátek cesty, která ho pak dovedla k dalším objevům. Letos v září se Boyd do Budapešti vrátil, a to na hudební konferenci Región (regionconference.com), zaměřenou na východní Evropu. Součástí programu byl i Womexem oceněný Muszikás, skupina přišla neohlášeně a neformálně zahrát na uvítacím večírku. Právě zde se tedy naskytla unikátní příležitost muzikanty i jejich zámořského kolegu vyzpovídat. Jak tedy došlo k tomu, že v době železné opony, kdy kulturní kontakty mezi Východem a Západem Evropy prakticky neexistovaly, objevil věhlasný americký producent neznámou zpěvačku z Maďarska?

Joe Boyd: “Márta Sebestyén vystupovala v Anglii na festivalu, v rámci takové podivné smíšené skupiny, v níž hráli Irové a Holanďané, a mě to nebavilo, tak jsem si po třech písničkách šel dát pivo. Zrovna když jsem odcházel, hudebníci přestali hrát a zpívala jen Márta Sebestyén, bez doprovodu, acapella, lidovou píseň z Bulharska, a její hlas mě učaroval. Tak jsem za ní zašel do zákulisí, a ona mi řekla: ‘Když se ti tak líbila ta moje bulharská písnička, přijeď příští léto, všichni jedeme do Bulharska na festival.'”

A příští rok Boyd skutečně do Bulharska vyjel, objevil tam klarinetistu Ivu Papasova, a jeho nahrávky pak ve Velké Británii vydával souběžně se zpěvačkami Trio Bulgarka, skupinou Muszikás a Mártou Sebestyén. Pro Východní Evropu byly ale tehdy ale daleko typičtější folklorní megaansámbly zřizované podle sovětského vzoru. Jak se tedy v této velmi nesvobodné době zrodila maďarská folková revolta?

Joe Boyd: “V Maďarsku měli také obrovský státní folklorní ansámbl, ale někdy koncem 60. let, tedy po krvavě potlačeném protikomunistickém povstání, tam přece jen došlo k jistému uvolnění. V jednom regionálním a méně známém orchestru, který se jmenoval Bartókův lidový ansámbl, dostali radikální nápad. Místo aby hudbu spojili s tou vyumělkovanou a vylhanou choreografií, naučili se jak se skutečně tancuje na vesnici. Ty jejich tance byly tedy autentické. Z toho oficiálního ansámblu se na ně dívali hodně přezíravě, jako že dělají něco zcela neprofesionálního. Ale publiku se to líbilo, a tak padlo další radikální rozhodnutí: otestujeme to. Někdy v roce 1970 svolali publikum a udělali společné představení. Bartókův ansámbl zvítězil, kdežto ten státní byl vypískán. Diváci chtěli také tancovat tím venkovským stylem, a vedoucí obecenstvu řekl: Přijďte zase příští týden, ale něco dříve, a začneme se učit.

Tento zásadní zlom ve vkusu maďarské veřejnosti dokresluje úžasný příběh, který mi vyprávěl Dániel Hamar, jeden ze zakládajících členů Muzsikáse. On hrál ve škole na basu v orchestru, o folklorních ansámblech měl špatné mínění. Přesto se ale dobrovolně přihlásil do orchestru, který doprovázel taneční soubor, protože to pro něj byla jediná cesta jak vyjet do ciziny na turné – konkrétně na mládežnické festivaly v západní Evropě. Nejvíce jich bylo v Itálii, kde je organizovala komunistická strana, a Dániel se díky tomu dostal na Sicílii do Taorminy, a tam viděl ansámbl z Argentiny. Nehráli tango, ale venkovské tance, a ty byly na rozdíl od socialistického folklóru autentické, jemu to přišlo úžasně svobodné a sexy úplně to změnilo jeho priority.”

Laik by řekl, že pro symfonického hráče na kontrabas jsou lidové tance něčím naprosto snadným – ale opak je pravdou. V úvahu musíme vzít i fakt, že maďarská tradiční hudba se uchovala především mimo území dnešního Maďarska, mezi maďarskými menšinami v hornaté Transylvánii, která je součástí dnešního Rumunska.

Dániel Hamar: “Já tu hudbu znal z nahrávek, byl to pro mě stejný zážitek, jako když jsem jako dítě slyšel poprvé Beatles. Tohle je přece co úplně jiného než co se hrálo v budapešťských vinárnách, ta hudba jde přímo do srdce. Ale nemohl jsem přijít na to, jak dokázali z basy vyloudit takové hlasité zvuky. Jak to ten člověk dělá? A tak jsem se vydal do Transylvánie, a tam jsem zjistil, že musím zapomenout všechno, co jsem se jako klasicky vzdělaný hráč naučil, a musím začít znovu. V zásadě jde o to, jak hrát účinné a hlasité tóny tak, aby to člověka nevyčerpalo, když je v akci 20 hodin v jednom tahu. To jsou věci které řeší hráč na svatbě, nikoli v symfonickém orchestru. K trikům těch venkovských basistů patří třeba krátký smyčec a rychlé pohyby. Do Transylvánie jsem začal pravidelně jezdit od 70. let a učil se od místních hráčů. V Rumunsku ale tehdy vládl i na totalitní poměry zvláště represivní režim. Útlak stoupal a v roce 1974 bylo například pro cizince zakázáno bydlet v soukromí u přátel. Když jsem tedy přišel do nějaké opuštěné vesnice, musel jsem se ubytovat v hotelu, který byl velmi daleko. Ale každá diktatura dělá chyby a má skulinky, a já jsem tedy spal ve dne, a v noci jsem chodil na svatební tancovačky. Největší problém s návštěvami muzikantů z Maďarska měli místní lidé, dost často je policie zbila, a také bylo riskantní přes hranice převážet magnetofony a nahrávky. Jako dary jsme vozili do Rumunska nejprve muzikantské potřeby, struny, kalafunu. Když jsme se jich ale o dva roku později zeptali, co máme přivést, tak říkali: olej, cukr, běžné potřeby. V Rumunsku tehdy začínala bída.”

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2008/12