Miqueu Montanaro: S písněmi trubadurů v českém undergroundu

16. 10. 2017 | Rubriky: Články, Rock & All, 2017

Koncerty provencálského písničkáře Montanara u nás za totality probíhaly podobně, jako dnes daleko častěji připomínané vystoupení Nico v roce 1985. Za spikleneckých podmínek, s riskantní pomocí místních aktivistů či hudebníků, často pod kamufláží nějaké nehudební akce a někdy i v bytech. Díky vazbám na místní scénu u nás po pádu železné opony Montanaro natočil několik CD - a letos se k nám po odmlce vrátil - a představil nové album Ki, které natočil se svým synem, houslistou Baltazarem.

Následující rozhovor vznikl v Montanarově domovské vesnici Correns nedaleko Marseille, na jednom ze dvou místních zámků. První z nich, Miraval, vstoupil do historie hned několikrát, poprvé roku 1979, kdy tam Pink Floyd natočili část alba The Wall. Později nemovitost koupil Brad Pitt a zámek si vybral i jako místo svatby s Angelinou Jolie. Zdejší vinice jsou známé čistě organickými víny, místní rosé se prodává pod značkou Cuvée Pink Floyd. Miraval zůstává díky majiteli pro veřejnost uzavřený, druhý zámek má naopak brány dokořán. Je sídlem hudebních asociací včetně Compagnie Montanaro, konají se tu workshopy i festivaly. Letos se sem chystá 40 kapel, počet obyvatel se z tisícovky v době festivalů zvýší o další 3 tisíce. Navíc to je prý jediná vesnice v celém departmentu, kde lidé nevolí nacionalistku Marine Le Pen.

Na francouzské scéně jsou nejzajímavější lokální příchutě: hudba Bretaně, polyfonie z Korsiky. Vy čerpáte z jižní Francie - a navíc z historické éry, kdy se tu ještě nemluvilo francouzsky, ale oksitánsky, což byl jazyk trubadůrů. Oksitánie se táhla od Atlantiku až po italskou hranici, má tak rozlehlá oblast nějaký jednotící prvek?

Naše oksitánská identita není něco přesně popsatelného, ale spíš koláč s mnoha příchutěmi. To je dáno historií jižní Francie, poezií středověkých trubadůrů i námořními cestami napříč Středozemním mořem. Každý ten kousek koláče má zkrátka jinou příchuť, a v mojí skupině se synem Baltazarem je zastoupen i maďarský vliv. Moje manželka a Baltazarova matka je z Maďarska. Identita je zkrátka jako omáčka s mnoha kořeními a příchutěmi. Člověk si říká, je v tom origano, je v tom pepř? Stejné to je s naší hudbou. Naše hudba není komplikovaná, je to mix mnoha identit. Opak toho, co propagují nacionalisti.

Výlety za Železnou oponu

Jak vlastně začala Baltazarova hudební dráha? On je příkladem hráče, jemuž jsou vlastní oba hudební světy - maďarský a oksitánský.

Na housle hraje od dětství, jako teenager chtěl zkusit kytaru, pak se ale k houslím vrátil. Měl dobrého učitele, který dokázal přijmout jeho styl na hranicích žánrů, často jezdil do Maďarska, hrál tam s nejlepšími muzikanty.

Vraťme se teď na počátek 90. let, kdy jste pro nově vzniklou československou značku Bonton natočil album Collage. To vám pak otevřelo dveře k dalším projektům s českými hudebníky?

Nejčastěji jsem hrál s bubeníkem Alanem Vitoušem, v Československu i v cizině, on byl navíc členem mé mezinárodní skupiny Vents d’Est, v jeho studiu jsem natáčel i své vlastní projekty. Seznámili jsme ve studiu Budíkov u Prahy při natáčení Collage - což bylo moje vůbec první CD, a tehdy jsem objevil, jak snadné je sednout do auta a vyjet do českého studia.

To vše by se ale nestalo, kdybyste před tím nejezdíval přes Prahu do Maďarska. Jak k tomu došlo?

Za mlada jsem hrával ve folkařské kapele, když mi bylo 16, dostali jsme pozvání do Maďarska. Později, už jako profesionální hudebník, jsem často jezdil díky Francouzskému institutu do Budapešti, a oni byli v kontaktu s Francouzským institutem v Praze. Na jednom pražském vystoupení za mnou přišla překladatelka Dana Hábová, že by bylo dobré zařídit další koncerty, ale v roce 1986 zůstávaly jedinou možností utajené undergroundové akce. Hodně mi tehdy pomáhal Jiří Dědeček. s ním jsme vystupovali v soukromých bytech, řada písničkářů včetně něj byla tehdy zakázaná. Abychom zákaz obešli, oficiálně jsme pořádali přednášku či besedu, ve skutečnosti se jednalo o undergroundový koncert. Atmosféra kulturního odboje byla pro mě zajímavá zkušenost. Ve Francii byl tehdy folk okrajovou záležitostí, kdežto v Československu či Maďarsku byl hlasem vzdoru. Teď je všechno jinak, celá Evropa znovuobjevuje své hudební kořeny. Ale tehdy jsem se od Čechů naučil, jak najít cestu, když všechno zakážou.

Nikdy nebyla žádná konfrontace s policií?

Ne, vždy to bylo promyšleně připravené. Jednou jsme hráli bytě pro 40 lidí včetně Jiřího Stivína.

George Brassens v hlášení StB

Pokoušel jste se někdy své undergroundové hraní zlegalizovat?

Na jeden pokus si dobře pamatuji. Když jsem koncem roku 1989 hrál v Redutě, stavil jsem se předtím na Pragokoncertu, což byla do té doby oficiální hudební agentura plně pod kontrolou komunistů a StB. Úředník, který měl na starosti Francii mi řekl: “Dnes hrajete v Redutě, a máte plnou svobodu říkat co chcete.” Já mu odpověděl: “Ale to dělám celý svůj život.” O rok předtím jsem měl trochu jiný koncert. Havel byl ve vězení, já zpíval v oksitánštině - a jeden z posluchačů se zdvořile ptá, že umí jen francouzsky, jestli bych něco nezazpíval i v tomhle jazyce. Bleskově mě napadla píseň George Brassense, která je o policii a vězni. Končí tím, že vězně se zastane jediný člověk na ulici. Lidé aplaudovali, velmi dobře poznali, proč jsem si vybral právě tuhle píseň, a mě bylo jasné, že v místnosti je někdo, kdo o tom podá zprávu na patřičná místa.

video

Psáno pro Rock & All, 2017/5


Rubriky

Poslední články