Mezi Bretaní a Británií

5. 11. 2012 | Rubriky: Články, UNI, 2012

“Keltská hudba” je termín praktický a srozumitelný, ale muzikologové jej zavrhují. Keltská kultura je přece záležitostí historie a muzeálních exponátů. Ale přesto existují osobnosti, jejichž tvorba hranice mezi minulostí a přítomností, i mezi jazykovými regiony překlene. Zpěvačka Brigitte Koalreg se pohybuje v bretaňské i velšské hudbě, navíc ovládá angličtinu i francouzštinu. Následující rozhovor vznikl na finském festivalu Sommelo, kde Brigitte přednesla referát srovnávající bretaňský epos Barzaz Breiz s finskou Kalevalou.

Jak vlastně zpěváci balad gwerz v minulosti své písně publiku nabízeli, jako fikci nebo jako pravdivé příběhy?

Jako něco co se skutečně stalo, publikum i zpěvák obsahu zcela věřili, a ani neměli důvod jej považovat za fikci. Což se ale změnilo, když Hersart de la Villemarque zpěvy zachytil a publikoval ve sbírce Barzaz Breiz. Staly se terčem kritiky, která je označovala za autorskou fikci, a vše se urovnalo až v druhé polovině 20 století, když folklorista Donatien Laurent objevil Villemarqueovy zápisky a navíc potvrdil, že texty které Villemarque publikoval, se shodují s tím, co on sám zachytil u těch nejstarších zpěváků.

Jak dlouhé byly ty balady v původní formě?

Trvaly třeba hodinu, teď se ale zpívají jen úryvky, lidé nejsou zvyklí na tak dlouhé skladby. Gwerz je založen na opakování, a ta repetitivnost pomáhá si texty zapamatovat, což bylo důležité protože texty neměly tištěnou podobu. I když milostná témata byla častá, od dnešní reality se liší. Třeba moje příjmení Kloareg znamená osobu která dosáhla vzdělání, což byli nejčastěji kněží. Člověk tehdy musel udělat docela komplikovanou volbu, jestli půjde do kláštera nebo se ožení a obejde se tedy bez vzdělání.

Podařilo se někomu zachytit ty tradice ještě před La Villemarquem?

Velmi zajímavý rukopis vznikl ve Walesu v roce 1613. Sepsal ho harfeník Robert ap Huw, rozhodl se zaznamenat vše co znal, protože věděl, že později by se to už nepodařilo. Zachycený materiál pochází z let 1340 až 1500. Není to zpěvník v dnešním smyslu, ale spíš popis metody, jak za sebou řadit 24 jednotaktových motivů, což byl základ tehdejších hudebních struktur. Každý měl jméno, třeba “škrábat malíčkem na strunu”. Ta hudba byla postavena trochu jinak než dnes, na kontrastech a protichůdných elementech, které vytvářejí napětí a uvolnění, jako jedničky a nuly v digitální komunikaci. Rukopis je psaný latinkou ve velštině, ale graficky je značně komplikovaný, vypadá jako nějaký diagram, a dlouho nebylo jasné odkud se to čte a kterým směrem.

Harfa je patrně nejdůležitějším keltským hudebním symbolem. Dochovaly se melodie, které hrál irský harfeník Turlough O’Carolan, nástroj samotný je ale obklopen tajemstvím. Když irský skladatel Sean O’Riada zakládal roku 1961 skupinu, z níž později vznikli Chieftains, rozhodl se zvuk zaniklé harfy nahradit cembalem. Ale v téže době pracoval na rekonstrukci bretaňské harfy otec Alana Stivella.

Stivellova harfa je ovšem nový vynález, postavený moderním způsobem ve 20. století, na rozdíl od těch původních harf tedy není vydlabaná z jednoho kusu dřeva, což bylo dříve naopak zcela běžné. Ty staré nástroje můžete vidět třeba v Edinburku v muzeu. Na harfu z masivního kusu dřeva můžete natáhnout kovové struny, dřevěný rám to vydrží, a protože kovové struny dlouho doznívají, odlišná je i technika, hrajete nehty, struny po úderu utlumíte, čímž rozhodnete, které noty doznívají a které nikoli. O’Carolan hrál v 18. století už na modernější nástroj, adaptovaný pro pozdější hudbu, jeho harfa měla více strun.

Překvapivě široký sortiment harf se dodnes používá ve velšské hudbě, čím se liší?

Některé jsou z koňské kůže, takže jsou lehčí a snáze se s nimi cestovalo. Jiné mají u strun kovové plíšky, což zvuk zesiluje a způsobuje drnčivý tón. Triple harp má tři řady strun, je hodně těžké na ni hrát, ve Walesu to byl nástroj kočovníků. Ve středověku měl každý aristokrat básníka, harfeníka, i hráče na nástroj s kuriozním názvem crwth, což je archaická lyra, která se zachovala jen ve Walesu a Finsku. Existují záznamy o soutěžích hudebníků, ti měli cechovní hierarchii, a tomu jak se kdo umístil odpovídal honorář. To všechno zmizelo, když si keltské země podrobila Anglie.

Psáno pro Rock & Pop, 20012/4


Rubriky

Poslední články