Petr Dorůžka - World Music » Maraca, devatero hudebních řemesel Petra Filáka

Maraca, devatero hudebních řemesel Petra Filáka

13. 8. 2007 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2007

Že by se opakovala, to Marace určitě nehrozí. Po moravsko-slovensky inspirovaném debutu Krvavé balady (na němž se podílela dvojice Zimbova) a portugalském Longe vydala skupina třetí album The body is too slow for me, které vzbudilo nejen nadšené recenze, ale zvídavým posluchačům otevřelo dveře do neznámého světa sufijské poezie, indické mystiky i hudby z Maroka.

Což se nevylučuje s tím, že řada z nahrávek navazuje na progresivní rock Roberta Frippa a King Crimson. V čele Maracy stojí kytarista Petr Filák a zpěvačka a houslistka Gabriela Vermelho, zvláštním hostem na koncertech i posledním albu je dlouholetý spoluhráč Joe Zawinula, v Kalkatě narozený Amit Chatterjee, který se mimochodem před několika lety usadil v Česku.

Jak jste se vlastně s Amitem seznámili?

Petr Filák: Na jedné ze svých cest do USA jsem v New Yorku bydlel u Amitovy české přítelkyně. Dlouho jsme si říkali, že něco uděláme společně. Naše CD vznikají většinou zcela spontánně a docela narychlo, Amit byl zrovna v Čechách, a nic nám tedy nemohlo zabránit společně natáčet. Jen mě mrzí, že nestihl víc duetů s Gábinou.

Předpokládám, že hrát s v kapele s muzikantem jeho formátu musí být silná zkušenost?

V tom, jak hraje, je velký klid a spousta nadhledu. On je ucelená osobnost, všemu otevřený muzikant, hudbu nerozděluje, ale pořád ji někam posouvá, což samozřejmě vede spoluhráče, aby zvyšovali své schopnosti, víc se soustředili.

K Amitovým oblíbeným inspiracím patří básně indického mystika Kabira, který usiloval o sblížení mezi Muslimy a Hindy. Na vašem posledním albu Amit dokonce zpívá jeden z Kabirových textů. Jak ta skladba vznikla?

On i tu melodii napsal na základě starých indických motivů, a skladbu zpíval dokonce už na koncertech se Zawinulem.

Dalším odkazem na Orient je tajemná a silně hypnotická Mwashah. Její melodie ale zní všem rockovým pamětníkům velmi povědomě, kde jste ji objevili?

To je původně lidová Maroka, která posloužila Rolling Stones jako předloha k jejich hitu Paint it Black. Také ji ale natočil jeden ze světově nejproslulejších hráčů na arabskou loutnu oud, Hamza el Din, a ten nás inspiroval k té naší verzi.

Tím nejsilnějším východním vlivem vašeho posledního alba je osm set let stará poezie perského autora Rumiho. Zatímco ve světě je Rumi takřka módou, Češi ho prakticky neznají. Jak jste ho objevil vy?

Když jsem žil v New Yorku, komponoval jsem hudbu pro indickou zpěvačku a filmařku Manoshi Chitra Neogy. Ta například spolupracovala s Bobem Marleym během posledního roku jeho života, a o 20 let později jsem pro ni spolu s bubeníkem Janem Čambalem psali skladby pro CD které jsme pak natáčeli v Praze u Faust Records. A ona mě přivedla na Rumiho, vzala mě v New Yorku na melodramatické představení s jeho poezií. Mimochodem, název alba The body is too slow for me je přímo refrén jedné Rumiho básně. Je těžké od něj vybrat něco kratšího, jeho texty by člověk zpíval tak dvacet minut.

Proč jste raději nesahl po českých překladech Josefa Hiršala?

Já měl ty anglické texty z první ruky, autorem toho melodramatu byl Peršan který o sufijích přednáší v perštině i angličtině v New Yorku, sám Rumiho texty překládá, takže má tu nejvyšší důvěru.

V čele Maracy stojíte spolu s Gabrielou Vermelho, její vklad je spíš textový nebo i hudební?

Já vymýšlím harmonie, mám představu jak by to mělo znít, a ona to svým hlasem dotvoří, povýší, vykreslí, posune to jinam, oba to bereme jako společnou práci, bez ní by ta hudba vyzněla úplně jinak. Když jsme začínali, byla zamilovaná do Ivy Bittové, ale přitom se jí vůbec nechtěla podobat. To srovnání bylo logické, protože hrála na housle a občas vydala nějaký výkřik. Gábina ale pochází z úplně jiného zázemí: na housle hrála ve zlínské filharmonii, jako zpěvačka inklinovala k jazzu, v 16 letech dokonce zpívala s bigbandem Gustava Broma. Když jsem se pak vrátil z USA a přivezl si oud, jí to moc nebralo, chtěla dál zpívat jazz.

Vaším prvním nástrojem byla ale klasická kytara. Jak k tomu došlo?

Moje sestra chodila s varhaníkem, který byl původně klasický kytarista, a on mě doporučil učiteli, který se mě na první hodině zeptal, jestli znám Segoviu, Django Reinhardta a Colloseum. Mě bylo čtrnáct neznal jsem nikoho z nich, tak jsem si jejich nahrávky musel sehnat.

Jaká tedy byla vaše cesta od klasické kytary k Marace?

Dlouhá. Roku 1992 jsem ještě žil ve Zlíně, ale potřeboval jsem změnit prostředí a začít nový život. Autem Žiguli jsem odjel do Českého Krumlova, měl jsem totiž romantické vzpomínky na sjíždění Vltavy. Asi měsíc jsem tam hrál na zámku v jednom průchodu pro turisty z Česka i ciziny, klasický repertoár na kytaru, vydělával jsem si jako pouliční muzikant.

Kolik?

Tak třeba 800 za den, či lépe řečeno za tříhodinovou směnu, na tu dobu zcela neskutečné peníze. Český Krumlov byl zlatý důl, ale teď už tam hraní prý zakázali. Strávil jsem tam měsíc, spal jsem v autě, a pak mě tam odchytila Hana Blochová ze středověké skupiny Kvinterna, s níž jsem pak natočil čtyři alba. Roku 1995 jsem opět potřeboval změnit prostředí, a tak jsem odjel do Spojených států, jako že tam budu učit kytaru. Kamarád, který tam žil, mi zavolal že v Austinu v Texasu na mě čeká 20 žáků, ať si hned koupím letenku. Ti žáci byli ve skutečnosti 2, a já jsem se ocitl bez prostředků, takže jsme s kamarádem založil firmu na porážení stromů, a tím jsme se živili.

Zabýváte se jenom hudbou, anebo máte i další profese?

Jendu chvíli jsem zkoušel rozjet vegetariánskou restauraci v Krumlově, ale většinou jsem se živil jen muzikou. Psal jsem scénickou hudbu pro divadlo v Ostravě, Ústí nad Labem, i pro televizi. Živé hraní teď v Česku stagnuje, což je škoda, protože kapela je v prvotřídní formě, konečně už ty písně hrajeme tak jak jsem si je vždycky představoval.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2007/8


Rubriky

Poslední články