Madagaskar, svět mimo čas. Hudba z ráje se po 20 letech vrací.

25. 10. 2010 | Rubriky: 2010,Články,UNI

Pokud by někdo udělal statistiku, kolik hudebníků v přepočtu na počet obyvatel dané země se prosadilo v cizině, bezpochyby by vedly Kapverdské ostrovy s půlmilionovou populací a desítkami umělců včetně globální hvězdy Cesarie Evory. V těsném závěsu by skončil třináctimilionový pouštní stát Mali s Ali Farkou Tourem, Salifem Keitou a Habibem Koite. A další africkou zemí, která by s velkou pravděpodobností pronikla do první desítky, by byl Madagaskar, čtvrtý největší ostrov na světě s pouhými 21 miliony obyvatel. Přestože zeměpisně patří k Africe, hudebně i biologicky představuje zemi zcela jedinečnou.

V průběhu geologické historie naší planety se Madagaskar od ostatních kontinentů se oddělil relativně brzy, flora i fauna se tu vyvíjela nezávisle, a tak na ostrově najdeme podobně unikátní zvířata a rostliny jako třeba v Austrálii. Na rozdíl od Austrálie zůstal ale dlouho neobydlen. I když existují teorie, že kdysi tu žili příbuzní afrických Pygmejů, antropologové se shodují, že první lidé sem připluli zhruba před dvěma tisíci lety, a to nikoli z Afriky, ale z Tichomoří, z dnešní Indonésie a Malajsie. Potvrzuje to spřízněnost jazyků i tělesné stavby: obyvatelé Madagaskaru jsou drobnější než Afričané. Teorii čtyři tisíce kilometrů dlouhé zaoceánské migrace dokazuje i námořní expertíza: starověkým plavcům pomáhaly jak pasátní větry, tak i rovníkový proud tekoucí z východu na západ, a cestu absolvovali v tichomořských katamaranech, tedy oceánských kanoích s postraním stabilizačním plovákem. Po osadnících z Pacifiku jako první cizinci připlouvali na Madagaskar někdy v sedmém století Afričané a Arabové, od 16. století se ostrov stal cílem Evropanů. V letech 1896 až 1958 byl Madagaskar francouzskou kolonií, a díky tomu jsou dnes úředními jazyky francouzština i místní jazyk malagaština. Přídavným jménem malagašský se označuje vše, co se na ostrově nachází, tedy i hudba.

Co tedy hraje národ, který prožil velkou část své existence v izolaci od jiných kultur, obývá jeden z nechudších států světa, a žije na ostrově, který je dle mnoha evropských turistů pozemským rájem?

Hudbu z Madagaskaru lze charakterizovat stručně: nemá žádné paralely. Není tu žádné “pouštní blues”, ani vyvinuté místní formy salsy či jazzu. Evropské nástroje se na ostrov dostaly relativně pozdě, a výlučnost místní hudby se tím mimoděk potvrdila. V posledních dekádách do světa například pronikl akordeonista Régis Gizavo či kytarista D’Gary, oba dva stylově samorostlí individualisté. D’Gary ve srovnání se západními kytaristy nepůsobí, jako kdyby přišel z nějaké pozemské kultury, ale z Marsu. Sílu Gizavova talentu popisuje příhoda z jeho dětství, která se prý odehrála ve vnitrozemí ostrova před třiceti lety: “Skupina mladíků, ozbrojena po domácku vyrobenými hudebními nástroji, hraje americké či francouzské písničky, které odposlouchala z rádia. V sousední chatrči se nachází žena, která se právě dostala do transu: zlí i dobří duchové svádějí v jejím těle urputný boj. Když žena zaslechne zvenčí zvuk akordeonu, vzchopí se. Příbuzní, kteří se v chatrči shromáždili, hráče ihned zavlečou dovnitř. Je to dvanáctiletý kluk. Jakmile uvidí pološílenou ženu, snaží se utéci, ale příbuzní ho násilím přinutí, aby hrál dál. Nakonec se mu podaří zlé duchy zahnat a pomatenou ženu uzdravit.”

Hudba z Madagaskaru získala na Západě i jisté kultovní rénomé, k čemuž přispěla výprava dvou kalifornských kytaristů, Davida Lindleyho a Henryho Kaisera. Ti na ostrov odcestovali na podzim roku 1991, nahrávali tam místní lidové hudebníky i malagašský pop, a výsledek pak použili jak na svých vlastních albech, tak na třídílné CD sérii A World Out of Time.

K prvnímu významnějšímu setkání evropské veřejnosti s hudbou Madagaskaru došlo v Berlíně roku 1992, na hudebním veletrhu Berlin Independence Days, známého spíš pod zkratkou BID, který ve svém předposledním ročníku vyhradil jednu programovou sekci tehdy ještě neznámému fenoménu: world music. Historický průlom se odehrál v sále barokního paláce Podewil, který byl v předchozích dekádách za Německé demokratické republiky dějištěm festivalů politické písně. Rodící se world music tu ztělesňovali Oumou Sangare, Zap Mama, Yat-Kha, Värttinä a Tarika Sammy z Madagaskaru. O dva roky později na tuto iniciativu navázal skromně začínající veletrh Womex, což je dnes prvořadá mezinárodní akce s návštěvností dva a půl tisíce. Jeho první ročník byl ale spíše spikleneckým setkáním zhruba dvou set delegátů. Dost možná to byly stejné dvě stovky diváků, kteří se v říjnu 1992, tísnily v Podewilu na koncertech BID. Ostatně, jak uvidíme, lidské osudy některých aktérů hudební infrastruktury jsou s hudbou Madagaskaru docela těsně propojeny.

Dav v barokním paláci poslouchal se zatajeným dechem a intelektuálním soustředěním, nevzpomínám si že by někdo tančil, ale dobře si pamatuji jak skepse postupně přecházela v rezervovaný údiv. To co Tarika Sammy, čtyřčlenná sestava se dvěma zpěvačkami hrála, se od relativně známějších skupin z afrického kontinentu podstatně lišilo. Ve skladbách převládalo rychlé tempo, vysoko posazené hlasy i doprovod strunných nástrojů, které navíc přebírají rytmickou úlohu. Jednalo se především o citery nejrůznějších tvarů a konstrukcí.

Na vrcholu hierarchie stojí bambusová valiha, která připomíná zvukem africkou koru a tvarem rovné didgeridoo, potažené strunami. Virtuozně ji ovládá jeden z nejznámějších malagašských hudebníků, Rajery, který na ni navíc hraje jen levou rukou, o pravou přišel v útlém dětství. Struny se dříve vyráběly z vláken z vnitřní strany bambusu, později začali místní nástrojáři rozmotávat brzdové bowdeny z bicyklů a Sammy Andriamalalaharijaona, který Tarika Sammy založil, na bambus natahuje struny určené pro kytaru nebo pro klavír. K největším místním nástrojům patří obrovitá citera marovany, asi metrová skříňka, potažená po obou stranách strunami. Hrál na ni například Rakotazafy, první hudebník, který natáčel pro malagašský rozhlas. Ten si své marovany vyrobil z velké dřevěné truhly.

Když Sammy v 80. letech založil skupinu Tarika, nikdo z místních ho nebral vážně, protože hudba je na Madagaskaru – jako v každé tradiční společnosti – každodenní samozřejmostí. Hanitra, pozdější zpěvačka a tanečnice Tariky, to upřesňuje: “U nás nebereme muziku jako něco, za co dostanete zaplaceno, co se hraje na nějakém zvláštním místě a co se snímá mikrofonem. To na Madagaskaru neexistuje. Není tam ani koncertní hala. Na Madagaskaru to funguje úplně jinak než v Evropě, protože hudba tam patří k životu a není něčím odděleným. Na Madagaskaru si hudbou nikdo nikdy nevydělával. My jsme první.”

Skupinu v jejím domovském prostředí natočila poprvé roku 1986 anglická firma Globestyle s producentem Benem Mandelsonem (pozdějším spoluzakladatelem Womexu). V 90. letech došlo k personálním změnám, novou členkou se stala Hanitra, která tehdy pracovala jako tlumočnice na konzulátě v Londýně. Tam také vzniklo první samostatné album skupiny, Fanafody, s rytmikou skupiny 3 Mustaphas 3, v níž zmíněný Ben Mandelson vystupoval pod pseudonymem Hijaz Mustapha jako mandolinista. Na slide-kytaru hrál Ian Anderson, který je dnes daleko známější jako šéfredaktor hudebního měsíčníku fRoots. Ten se stal na nějakou dobu manželem Hanitry.

Další alba Tariky vznikala v letech, jimž bychom dnes mohli říkat “zlatá éra world music.” Lidé ještě CD kupovali a nevypalovali, hudební trh z dnešního hlediska prosperoval a tak bylo možné pouštět se i do náročnějších projektů, která si na sebe vydělají i v relativně okrajovém a nekomerčním žánru: jedním z příkladů je Buena Vista Social Club, který svým nečekaným úspěchem očekávání producentů daleko překonal. Častým scénářem bylo propojování hudebních stylů z oblastí, které mají historické, kulturní, anebo zcela fiktivní vazby. Tarika se vydala nahrávat do domnělé domoviny svých předků, do Djakarty a Bandungu v Indonésii: na albu Soul Makassar (2000) se malagašské citery spojily s bambusovými flétnami z Tichomoří. Tématem jiného z alb je bolestivé místo dějin: nejpotupnějším momentem francouzské kolonizace Madagaskaru byl vynucený odchod tehdejší (a poslední) královny ostrova do exilu. Roku 1947, při padesátiletém výročí historického traumatu, se obyvatelstvo bouří. Francouzi k potlačení revolty povolali zvláštní oddíly z jiné ze svých kolonií, ze Senegalu. Střetnutí s urostlými černochy ze západní Afriky bylo pro drobné ostrovany horrorem, krvavé represe obyvatele trvale poznamenaly. Na Madagaskaru dodnes rodiče straší své děti, že když nebudou poslouchat, přijdou Senegalci a uvaří si je k obědu. Ale o dalších padesát let později je už situace zcela jiná, obě země překonávají koloniální minulost a jsou defakto na jedné lodi: hudebníci z Madagaskaru i Senegalu vystupují na stejných festivalech. Na albu Son Egal (1997) hostovala kapela senegalského zpěváka Baabay Maala. Hanitra dodává, že senegalské téma bylo na Madagaskaru dlouho tabu díky vlivným Malagšcům kteří s kolonizátory kolaborovali, což dodalo trpkou pachuť i boji za nezávislost.

Na propagaci malagašské hudby v Evropě měl velké zásluhy Christian Mousset, hudební producent a ředitel francouzského festivalu Musiques Métisses. Ten byl ale nedávno nucen kvůli krizi hudebních nosičů produkci své kdysi velmi aktivní značky Marabi omezit, a díky souběhu dalších faktorů hudebníci z Madagaskaru v posledních letech z evropských podií téměř zmizeli. Ale letos na jaře přichází optimistický signál: Sammy, zakladatel Tarika Sammy se vrací s novým albem a sestavou, která se jmenuje opět podle svého vedoucího, tentokrát ale s jedním M: Samy Izy. Malagašského veterána znovuobjevil a album produkoval Birger Gesthuisen, hlavní profesí spolupracovník stanice West Deutscher Runfunk. Následující rozhovor s Gesthuisenem vznikl při osobním setkání letos v létě v Norsku na festivalu v městečku Forde. V průběhu konverzace se ukázalo, že právě Gesthuisen byl producentem průkopnických alb Davida Lindleyho a Henryho Kaisera před dvaceti lety.

Vy jste byl u toho, když došlé k té první konjunktuře hudby z Madagaskaru v 90. letech. Jak jste k ní přispěl?

První album, které jsem na Madagaskaru pořídil, vyšlo roku 1989 a dorazilo až do Kalifornie. Natolik tehdy okouzlilo Henry Kaisera, že se mě zeptal, jestli jemu a Davidu Lindleymu pomůžu vymyslet plán, s kým na Madagaskaru natáčet. Nakonec jsme jeli na Madagaskar společně, oni jako muzikanti, já jako producent. Tehdy se k nám chtěl připojit i Ry Cooder, dávno před tím, než natáčel s Buena Vista Social Clubem. Jenže on zrovna začal koncertovat se skupinou Little Village, to byl velmi ambiciozní plán, všichni doufali že ta skupina bude komerčně velmi úspěšná, ale nevyšlo to.

Výsledkem naší cesty na Madagaskar byla série tři alb A World Out of Time a velká příležitost pro Sammyho. Tehdy začala jeho světová kariéra, vyjel na dlouhé turné v USA. Za druhý díl jsme získali nominaci Grammy, jeho obal si každý pamatoval, byla na něm vesničanka a na hlavě nesla v košíku kachnu.

Jak vlastně došlo k tomu, že Sammy odešel ze skupiny, kterou sám založil?

On byl mozkem za kapelou, multiinstrumentalistou a autorem. Tarika znamená skupina, a na Madagaskaru se obvykle každá skupina jmenuje podle kapelníka. Hodně koncertovali, jezdili na dlouhá turné, to vždycky vytváří tlak a generuje konflikty. Někdy v té době změnili obsazení a pokračovali bez Sammyho, jen jako Tarika. Novou sestavu vedla tanečnice a zpěvačka Hanitra. Ta byla skvělá na podiu, ale o jejím hlase mám pochybnosti.

Takže, tím skončila Sammyho mezinárodní kariéra?

Naštěstí ne, Sammy dostal svoji novou šanci díky jednomu krásnému projektu v Holandsku. Výtvarníci odjeli na Madagaskar, cestovali po vesnicích, vzali s sebou kreslící archy a barvy a nabídli dětem, ať namalují své přání, to co chtějí aby se jim v budoucnosti splnilo. Ten projekt se jmenoval Namaluj svou budoucnost. A tak děti malovaly fotbalové míče, domečky. Výtvarníci se pak vrátili do Holandska a z těch kreseb vytvořili moderní obrazy, jejichž základem byly ty dětské malůvky. Výsledky pak nabízeli svým zákazníkům a dali dohromady dost peněz na to, aby mohli znovu vyjet na Madagaskar a ty dětské sny proměnit v realitu. Sammy u toho byl jako hudebník. Doprovázel malíře, přispěl k propagaci. Jel do Holandska kde hrál na koncertech na místních školách pro děti,

Po tom prvním velkém opojení v 90. letech ale svět na hudbu z Madagaskaru pomalu zapomíná. Co vás přivedlo se tam po letech vrátit?

Vedle hudebních plánů to bylo i vyrovnání dluhů za tu třídílnou CD sérii A World Out of Time, kterou před dvaceti lety vydala americká značka Shanachie. Psal jsem jim, že jedu na Madagaskar, jestli nepotřebují něco zařídit, odpověděli že mají pro tamní hudebníky spoustu peněz: 40 tisíc dolarů. Těch tří alb se prodalo celkem asi sto tisíc, což je na world music velmi slušné číslo, ale není tak snadné dostat tantiémy z USA na Madagaskar a předat je muzikantům, šlo zhruba o 50 umělců. Když jsem je vyplatil, měli velkou radost, to je hodně peněz, protože za tisíc dolarů můžete na Madagaskaru žít celý rok, je to jedna z nejchudších zemí na světě. Zároveň jsem tam dostal spoustu doma dělaných nahrávek, asi tak šedesát alb, všechno na CD. Většina těch muzikantů stále čekala na nějakou nabídku zvenčí.

Copak mají v tak chudé zemi nahrávací studia a lisovny CD?

Ne, to byly demonahrávky na jeden mikrofon vypálené na počítači. Předal jsem je vydavatelstvím, která by mohla mít zájem, a dostal jsem odpověď: ze všech těch šedesáti tipů je nejlepší Sammy, uděláme mu nové album.

Což znamenalo, vymyslet nějakou originální strategii? Dát dohromady skupinu, jaká tu ještě nebyla?

Sammy se před 3 lety setkal s mladým muzikantem a vynikajícím zpěvákem, jmenuje se Bosco, je o generaci mladší, Sammy ho znal od jeho dětství, a zjistil, že to je ta správná kombinace, krásný mladý hlas a Sammyho zkušenosti. A navíc, jeho široké spektrum nástrojů, na které Sammy nejen hraje, ale také si je vyrábí: citery, flétny. I ty keramické bubny z Afriky, udu, si dělá sám. Bosco k tomu hraje na kytaru kabossy a hlavně zpívá. Nejdříve vystupovali jako duo, ale teď s ním hrají další 2 členové, perkuse, zpěvačka Amiziou, a na albu je spousta místních hostů: hodně drsně znějící dechová kapela Ambodirana z vnitrozemí, a gospelový sbor Tana, který má světové parametry. Gospel byl na Madagaskaru zpočátku inspirovaný americkými a jihoafrickými sbory, ale pak se víc orientovali na místní tradice, které na ostrově existují hlavně na jihu. Hostuje tam i flétnista Rageroge ze staré generace, jeden z posledních kteří ještě žijí, protože většina těch, s nimiž jsem roku 1989 nahrával, už zemřela. K těm nejslavnějším patřil Rakoto Frah, jeho portrét byl dokonce na bankovce.

Veškeré natáčení tedy proběhlo na domácí půdě?

Ano, oni před mým příjezdem vydatně zkoušeli, takže jsme mohli hned začít pracovat, bylo to ve velmi obtížné době, kdy na Madagaskaru panovalo bezvládí, v té době neměli žádného prezidenta, ta země je v chaosu. Nahrávali jsme hlavně s muzikanty mladé generace, zatímco Sammymu je kolem 50, v jeho kapele jsou všichni pod 30. Ale s projektem je spojená i tragedie, jedním z hostí byl akordeonista Medicis, vynikající hudebník, zralý na mezinárodní kariéru, a tři měsíce po natáčení ho na ulici přepadl a zabil bandita s nožem, takže tohle je jeho poslední nahrávka.

Z článku v UNI, 2010/9


Rubriky

Poslední články