Lila Downs, písně o tequile i životní rovnováze

26. 5. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop

Je to kuriozní, ale ve filmu Fado, který loni o hudbě portugalsky mluvícího světa natočil španělský režisér Carlos Saura a letos jej uvedl Febiofest, výrazně zazářila zpěvačka, která s Portugalskem nemá nic společného: Lila Downs z Mexika.

Ve filmu sice zpívá portugalsky, ale namísto portugalské kytary ji doprovází akordeon a harfa, a její životem překypující hlas účinně kontrastuje s písněmi fado, bolestně svíraných nejistotou a melancholií. Na svých řadových albech Lila Downs čerpá z indiánských tradic Mixtéků i z mexického venkovského žánru ranchera. Vystudovala antropologii i zpěv, a v bohatém latinskoamerickém hudebním spektru představuje unikát. Fado nebyla její první filmová role: roku 2002 se objevila v u nás dobře známém filmu Frida, o životě mexické malířky Fridy Kahlo.

Antropologie a zpěv, to není zrovna obvyklá kombinace. Vy mezi oběma disciplínami cítíte souvislost?

Když jsem jako dítě začala zpívat, šlo mi to strašně lehce, ale později se to zvrtlo. Tolik jsem toho světu chtěla říct, ale hudbou, kterou jsem zatím ovládala, se mi to nedařilo. Teď třeba zpívám písně o lásce, zklamání, pití a tequile. V mládí jsem s tématy dospělého světa neměla zkušenosti, a právě antropologie mi otevřela oči, osvětlila mi souvislosti z dějin a života. Hlavně to, jak se na život díváme my ženy. Jsme velmi otevřené, ale nepříliš organizované. Všechno je jinak. Antropologie mě přivedla k mému vlastnímu hudebnímu jazyku.

To je ale věda s širokými mantinely. Na co jste se specializovala?

Na tkaní a symboliku textilních látek. A učila jsem se zpívat belcanto, moje oblíbená role je Carmen od Bizeta. Ale operní zpěv jsem už dlouho nepraktikovala.

Velký zájem o Mexiko vzbudily knížky antropologa Carlose Castanedy o jeho setkáních s indiánským čarodějem Juanem Matusem. Udržely se v Mexiku šamanské praktiky i dnes, 40 let poté, kdy Castaneda vydal svůj první rukopis? Vy přece máte indiánskou maminku, tak asi budete mít zprávy od zdroje?

Samozřejmě, lidé v Mexiku stále jedí kaktusy peyote či houby, a s jejich pomocí se vydávají na spirituální výlety. Cestujete ve společnosti “průvodce”, který se naopak drží reality a nic nekonzumuje. To je trvalá součást našeho duchovního života. Nejedná se o nějakou masovou záležitost, ale mezi námi muzikanty jsou takové rituály hodně rozšířené.

Halucinogeny představovaly silnou inspiraci v 60. letech pro skupiny jako Pink Floyd či Grateful Dead. Ale vy přece děláte úplně jinou hudbu?

Já si hlavně myslím, že v životě je potřeba udržet rovnováhu. S pitím ani s kouřením marihuany to není dobré přehánět. S těmi látkami je nutno pracovat jako se vzácným kořením.
V Mexiku jsou možná ty látky tolerovány víc než jinde?

U nás jsou bohužel stejně ilegální jako v jiných zemích. Příčinou je ignorantství. Někdy stačí jen maličko svobody, která přinese do života velké štěstí. Ve Spojených státech řada lidí umírá a trpí, protože ty látky jsou zakázané. Já tomu říkám pokrytectví.

Myslíte si, že proti pokrytectví se dá bojovat hudbou?

Hudba nezmění zákony, ale můžete ovlivnit názory posluchačů.

Tématem vašeho předposledního alba La Linea jsou osudy ilegálních mexických imigrantů, kteří zahynuli na americko-mexické hranici. Myslíte, že to album mělo nějaký politický vliv?

Docela mě překvapilo, že jsme za něj získali Grammy, to jsem nečekala. Takže, asi přece ho jen někteří lidé poslouchali.

Polednice po mexicku

V jedné starší písničce, Malinche, zpíváte o setkání indiánské dívky s conquistadorem Cortézem. Překvapivé je, Cortéz musel být v očích Indiánů surovým hrdlořezem, ale ta dívka je vůči němu naopak přátelská.

Je to takhle: moje maminka je Indiánka a vzala si bílého muže. Já v sobě tedy mám obojí, a navíc jsem se vdala za bělocha. Ta píseň je o lásce, o pozitivních věcech obou světů které se můžou spojit. V očích normálního Mexičana je ta dívka zrádce, ale podle mě se naopak stala první ženou-diplomatkou balancující na hranici kultur. Ta dívka je mírotvorce.

Španělská kultura má mnoho velikánů, máte k někom zvláštní úctu?

Třeba k flamencovému zpěvákovi Diego El Cigalovi. A považuji za čest, že jsem pracovala s Carlosem Saurou na filmu o hudbě Portugalska.

Když jste točila Fridu, váš předešlý film, byla pro vás jeho hrdinka, malířka Frida Kahlo, podobnou kulturní autoritou?

Frida žila v první polovině 20. století, a mexická veřejnost ji vzala na vědomí až opožděně. Frida byla totiž žena a mexická společnost je naopak hodně macho. Když jsem Fridu objevila jako studentka, byla pro mě inpirací. Viděla jsem: ona se obléká jako ženy u nás, v mexickém státě Oaxaca. Začala jsem se zajímat o její život, identifikovala jsem se s ní, protože ona reprezentovala Indiány, i když je původem Evropanka.

Patrně tou nejsilnější osobností mexické hudby je 89letá zpěvačka Chavela Vargas, která ve filmu Frida hraje spolu s vámi.

Ta má unikátní dar: když zpívá, věříte jí každé slovo. Tvrdá ženská, která po celý svůj život překračovala pravidla, hlásila se k homosexualitě dávno předtím, než to společnost začala tolerovat. V mnohém byla vlastně podobná hrdince toho filmu, malířce Fridě.

Nejznámější skladbu jejího repertoáru, La Llorona, zpíváte i vy. Ta píseň zní jako velmi rozhořčená lamentace. O čem vlastně je?

La Lorona znamená v překladu Plačka. U nás v Mexiku tu píseň zná každý od dětství.

Takže, je to ukolébavka?

Naopak, ta píseň je docela drsná, možná až strašidelná. “Jestli nepřestaneš křičet, přijde La Llorona a odnese si tě,” říkají matky svým dětem. Legendu inspiroval je tragický příběh mexické Indiánky, matky dvou dětí. Když se její muž oženil se španělskou ženou, propadla zoufalství, ve zlosti své děti zabila, po své smrti se vrací jako duch, a pláče, kvůli svému neštěstí i neštěstí nás všech. Ale ten příběh má spoustu místních verzí, které žijí dál. Když třeba přijdu do své rodné vesnice, tak slyším: La Llorona se opět ukázala v horách, narazil na ni nějaký mladík a totálně z toho zešílel.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2008/5



1 Comment

  • 1. Petr Dorůžka - World Mu&hellip  |  2. 1. 2013 | 19:16

    […] U nás je Chavela Vargas známá hrstce zasvěcenců, kteří ji viděli ve filmu Frida. Zpěvačku by dobře charakterizoval termín diva terrible, ve svém žánru je to skutečná diva, která si ale nebere servítky a média ji označují za enfant terrible. O dvě generaci mladší Lila Downs o ní v interview pro Rock & Pop řekla: “Má unikátní dar, když zpívá, věříte jí každé slovo. Tvrdá ženská, která po celý svůj život překračovala pravidla, hlásila se k homosexualitě dávno předtím, než to společnost začala tolerovat. V mnohém byla podobná hrdince filmu, malířce Fridě.” Ve své autobiografii Chavela Vargas vzpomíná, že poprvé se s Fridou Kahlo i jejím manželem, výtvarníkem Diego Riverou setkala na party v jejich domě, což nakonec skončilo tím, že se k nim na několik let nastěhovala. […]


Rubriky

Poslední články