Lenka Lichtenberg: Ze Semaforu do Kanady a zpět

19. 2. 2018 | Rubriky: 2017,Články,Rock & All

Návrat k česko-moravským kořenům probíhá na široké bázi. Vedle brněnské skupiny Ponk a jazzmana Jiřího Slavíka do něj výrazně zasahují i ženy: Marta Töpferová, Jitka Šuranská, a v Kanadě žijící česká zpěvačka Lenka Lichtenberg, která 16. listopadu v divadle Semafor pokřtí své album Masaryk, natočené v českém studiu 3bees i v Torontu.

Pro pamětníky to byla jedna ze zázračných dětských zpěvaček divadla Semafor, zatímco pozdější generace ji znají z žánrově rozmanitých a na world music navazujících projektů. I když v těch posledních převládaly židovské vlivy, Masaryk je zásadním obratem. Přináší totiž české a moravské lidové písně ze zpěvníku, který vyšel poprvé roku 1948 a ihned poté byl celý náklad komunisty zničen. Autorem této útlé knížky byl totiž právě Jan Masaryk.

Jak jste se vlastně stala zpěvačkou?

V jednom svém rozhlasovém programu se kdysi Jiří Suchý zmínil, že ta původní dětská zpěvačka Zuzana Vrbová – která s ním zpívala dodnes slavnou písničku Sluníčko sluníčko – už trochu vyrostla a že tedy potřebuje novou a mladší. Maminka to slyšela, a on pak všechny uchazečky pozval na konkurs. Nakonec jsme zbyly tři, asi ve věku 9 let. Já, Magda Křížková a Zuzana Stirská. To byl rok 1965. Z divadla jsem odešla, studovala jsem zpěv na konzervatoři, ale později jsem se tam vrátila. Byla to unikátní zkušenost – dětství i dospívání jsem strávila v divadle Semafor.

Písničky Suchého a Šlitra čerpaly z jazzu a z rock and rollu. Když jste přišla domů, nebyla ani kapka naděje že byste tuhle hudbu slyšela z radia – u nás byla naprosto nedostupná. Anebo jste měla nějaké soukromé zdroje?

Jako každý jiný – přes známé, kamarády v zahraničí, kteří vozily desky. Mě tehdy ovlivnil Bob Dylan či Joan Baez, nazpaměť jsem se naučila tři její alba. Když jsem pak odešla do ciziny, její repertoár jsem zpívala v kavárnách, to bylo tak roku 1975.

To jste musela projít táborem pro uprchlíky?

Podařilo se mi docela rychle se usadit v Dánsku a hned od prvního dne jsem zpívala v restauraci, kde hosté jedli to, co já si nemohla dovolit. Zpívala jsem asi dvanácti jazyky, jiddiš a hebrejsky, italsky, portugalsky i maďarsky. Nakonec jsem se přihlásila do soutěže. Měla jsem krásnou představu, že když jsem z Prahy, všichni mě budou vítat jako zpěvačku. Realita byla tvrdší. Prošla jsem několika koly a dozvěděla se krutou pravdu. Mám přízvuk, a to je zásadní překážka. Pokračovala jsem tedy v cestách a dostala se až do Kanady do Vancouveru. Tam měli přízvuk všichni – jakoby se nikdo z obyvatel Vancouveru nenarodil v Kanadě, která se stala mým novým domovem.

Problém s přízvukem se tím vyřešil?

Nejprve jsem zpívala v hotelových barech, později na turistických lodích v Karibském moři, všechny bouře jsem přežila ve zdraví. Na lodi jsem vystupovala se svým boyfriendem, on hrál na piano a já zpívala. A když se pak rozhodl, že dokončí školu, zapsala jsem se na universitu a pak jsme se rozešli. Mě se líbila etnomuzikologie, netušila jsem, že něco takového existuje. Poprvé jsem slyšela hudbu s Indie a Číny. Studium se mi zalíbilo a seznámila jsem se s mým nynějším manželem.

Od něj jste získala nové příjmení?

Jeho příjmení, Cohen, mám zapsáno v pase – vedle svého stávajícího.

Což je ale v Kanadě docela časté příjmení – že?

Zvláště v židovské komunitě. Řekla bych že aspoň 5% jsou Cohenové. Já se ale toho příjmení dobrovolně vzdala, přišlo mi to jako nechtěná podobnost, mnohým by Lenka Cohen znělo podobně jako Leonard Cohen – a s ním jsem se v žádném případě nechtěla srovnávat. Když jsem se přestěhovala do Toronta a dostudovala, začala jsem učit na univerzitě hudbu. A přesto, že jsem v Praze vystudovala konzervatoř, jsem se to musela všechno znova naučit. Na konci těch sedmi let, kdy děti vyrůstaly, jsem pak znovu začala aktivní muzikantský život.

Kdy jste objevila svoji židovskou identitu?

Ten zlom nastal ještě ve Vancouveru, když skončilo moje zpívání na lodích. Najednou se mi chtělo vyjet do Izraele, cestovala jsem tam jako turista, a když jsem vystoupila na horu Masada, pocítila jsem neznámé mrazení. Po návratu mě to začalo táhnout k židovské hudbě.

Ale pokud jste zpívala v jiddiš, tak to byl jazyk užívaný spíše mimo stát Izrael. Ve spektru izraelské hudby představuje docela úzký proužek, podporovaný hrstkou výjimečných umělců jako je Chava Alberstein. Měla jste na tomhle poli nějaký vzor?

Ano – právě ona, a pak Adrienne Cooper, velká hvězda jiddiš scény v New Yorku. Jiddiš písně ale nejsou přesně totéž co klezmer, což je žánr spíše taneční a instrumentální. Znalci dbají o stylovou čistotu, kdežto umělci jako já si vše nejraději upravují dle svého vkusu.

Vaše album Masaryk doprovází fascinující video, zřejmě s tanečníky ze Slovenska z podtatranského městečka Východná, které je přes 60 let dějištěm folklorního festivalu.

To je jinak – ti tanečníci žijí v Torontu, a podle té Východné se jen jmenuje jejich spolek. V Kanadě drží Slováci a Češi stále pohromadě. K tradici se hlásí i mladí, i když třeba už slovensky nemluví.

Je zajímavé, jak ten moravský revival posilují umělci z exilu. Vedle vás třeba Julia Ulehla z Vancouveru nebo Marta Töpferová, která žila léta v USA. Všichni tomu dávají nový pohled, který konzervativním folkloristům chyběl.

Asi je něco ve vzduchu. Já tu sbírku národních písní Jana Masaryka dostala k narozeninám v roce 1968, kdy znovu vyšla. A loni, po 7 CD v angličtině, jiddiš a hebrejštině, jsem dostala nutkání nahrát album českých písní, které mne provázely celý život. Můj modrý, teď už trošku rozpadlý sborníček byl dokonalým podkladem. Své nové CD vnímám i jako poctěni památky Jana Masaryka, o kterém mnozí nevědí, že byl vynikající hudebník.

Psáno pro Rock & All, 2017/11