Koktebel Jazz festival: České kapely dobývají Ukrajinu

14. 1. 2013 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2012

Současná muzikantská generace vnímá Ukrajinu jako lákavou, i když poněkud riskantní koncertní destinaci s vděčným publikem.

Pro Ukrajince má hudba z Česka příchuť západní kultury, která byla v éře Sovětského svazu zakázaným ovocem. Žánry u nás považované za menšinové na Ukrajině plní open air festivalovy. K prvním, kdo Ukrajinu pro Čechy objevili, patří zpěvačka a houslistka Gabriela Vermelho. Ta vystoupila s jedním ze svých projektů, skupinou Maraca, na dnes už legendárním festivalu Šešory před čtyřtisícovým publikem: “Byli to úžasní, nadšení lidé, kteří vám vrátí vydanou energii i s úroky. Na Ukrajinu jsme cestovali linkovým autobusem, s pračkami, krabicemi cukru, to všechno a mnoho dalšího si vezli Ukrajinci vracející se domů. Mnozí z naší partičky celou cestu stáli, nástroji jsme pokryli zadní část uličky a když řidič na zastávce otevřel dveře, všechny vypadly do bláta.”

O něco drsnější zkušenost za sebou má brněnská skupina Čankišou: “Jednou nás pozvali na festival, který se nekonal. Organizátoři přišli o sponzory, ale optimisticky očekávali, že přijde 15 tisíc lidí a náklady pokryjí ze vstupného. Trčeli jsme celý weekend v hotelu, zpáteční letenku jsme naštěstí měli, na rozdíl od zpěvačky z Kyrgyzstánu, která naopak vůbec nevěděla jak se dostane domů.”

Češi přinášejí západní kulturu

Vzácné nejsou ani průniky ukrajinské hudby na světovou scénu, nejviditelnějším příkladem je Eugene Hutz, u Kyjeva narozený zpěvák newyorské skupiny Gogol Bordello.

Ukrajinci se zajímají i o českou literaturu a filmy, České kulturní centrum v Kyjevě je v podpoře styků velmi aktivní a na loňském festivalu Jazz Koktebel ve stejnojmenném krymském letovisku zorganizovalo koncert celkem čtyř skupin. První z nich byl dvojčlenný Kuzmich Orchestra s Dorotou Barovou z Tara Fuki a Josefem Ostřanským, známým z celé série brněnských alternativních projektů. “Východ vždy vzhlížel k Západu jako k ekonomicky i kulturně pokročilejšímu sousedovi,” tvrdí Ostřanský. “Pro mnoho Čechů jsou Ukrajinci především gastarbeitři, ale já vidím, že místní lidé o české kultuře vědí víc než my sami.” Ostřanský má dobrodružné mimohudební zájmy, pracoval pro humanitární organizaci v Čečensku, teď žije v Kyjevě: “Vracím k hudbě, chystám nové projekty s místními muzikanty. Třeba se skupinou Po mordě, to znamená Přes držku, se zpěvákem Misko Barbarou. Ten má přečtené všechny ukrajinské básníky, píše krásné texty, zpívá a já ho doprovázím, jeho dřívější skupina je něco jako ukrajinská Garáž.”

Po Kuzmič Orchestra nastoupilo na Staropramen Open Stage - jak se české podium, umístěné přímo na pláži jmenovalo - Trio Vojtěcha Procházky. Jeho vedoucí patří k předním pianistům mladé jazzové generace, která na rozdíl od jejich otců pramálo dbá na žánrovou čistotu: “Jsem rád, když můžeme hrát jinde než před jazzovým publikem, naše hudba se mění a jazzu se vzdalujeme.” Skupina dorazila do Koktebelu po krátkém turné: “V Kyjevě jsme vystupovali ve vyložené putyce, museli jsme vyvinout velkou energii, abychom připoutali pozornost publika, které přišlo na pivo, v Doněcku jsme hráli v zakouřeném rockovém klubu a museli jsme hodně přitvrdit.” Podobně jako Soft Machine, King Crimson či další legendy rockové avantgardy kombinuje Procházka improvizaci s atypickými elektronickými barvami, a mezi hudebníky a posluchači vytváří spiklenecké partnerství. Koncertní podmínky mezi Ukrajinou a Západní Evropou se ale podstatně liší: “Je to úplně jiný svět, lidi si to nedokážou představit dokud sami nezažijí 900 kilometrové přesuny v autobusech, cesty v taxících čínské výroby. Muzikantské zážitky jsou ale skvělé. I když je to náročné, mě to baví.”

Ticho na pláži

Cestování není jediným rizikovým faktorem muzikantského života na Ukrajině. Když Procházkovo trio naplno zaujalo publikum relaxující na koktebelské pláži, došlo k úkazu v těchto končinách nepříliš vzácnému. Vypadl elektrický proud, což je ta nejbolestivější rána jak pro muzikanta na podiu tak pro diváka. Spikleneckou atmosféru to ale nenarušilo. Procházka v Koktebelu experimentoval i v marketingové rovině, nabízel hudbu svého tria na vlastnoručně natáčených kazetách, každá s jiným obalem: “Bohužel kazety se v malém koupit už nedají, takže jsem musel přehrát některé své oblíbené nahrávky. Už nechceme dělat CD, nikdo je nekupuje. Pokud nějaké medium, tak LP protože má velký obal, který se dá zpracovat výtvarně. Naše hudba je samozřejmě dostupná i na Soundcloud, na stránce “vojtechprochazkatrio”.

Program představil další špičkové jazzové kapely z Čech - Muff, Points, a vedle scén na pláži se hrálo i v tichém, komorním prostředí parku před muzeem, kde převažoval introvertní skandinávský jazz i ruské kapely inspirované lokálními tradicemi či Latinskou Amerikou. Právě zde se ale ukázalo, že kulturní deficit od Západu izolovaného publika přináší vedle pozitivní motivace i jisté pokřivení: na jedné platformě promíchá prvotřídní muzikanty s bezradnými amatéry a barovými revival bandy, zaměřenými na brazilskou bossa novu či repertoár, který je pro západního posluchače stokrát ohranou hudební vatou.

Pokud se z Koktebelu vydáte směrem do vnitrozemí, objevíte zcela odlišný svět: skalní města i architektonické památky dokumentující kulturu krymských Tatarů, a pokud máte obzvlášť velké štěstí, potkáte tatarskou svatbu, na níž nechybí živá kapela. Tatarská hudba má blízko ke stylům z Balkánu, a není tedy vůbec překvapivé, že kulminací Koktebel Jazz Festivalu byl Goran Bregović, jeden z nejúspěšnějších hudebníků bývalé Jugoslávie.

Psáno pro Rock & Pop, 2012/11




Rubriky

Poslední články