Kalevala, inspirace pro Tolkiena i skupinu Värttinä

1. 6. 2015 | Rubriky: Články, UNI, 2015

Finský národní epos Kalevala se letos dočkal nového vydání v nakladatelství Academia. Úctyhodná publikace o 1100 stranách u nás poprvé vychází s původními finskými ilustracemi, text doplňují detailní a zasvěcené poznámky i řada studií, které Kalevalu zasazují do širšího kontextu. Pro laické čtenáře je možná překvapením, že nakladatel použil 120 let starý český překlad Kalevaly od Josefa Holečka (1853-1929). Důvodem není žádné staromilství, ale fakt, že Holečkův překlad je stále nejlepší a dodnes živý, i když “některá slůvka už nejsou běžně srozumitelná”, jak v úvodu jemně upřesňuje spisovatelka Markéta Hejkalová, která lichotivou nabídku vytvořit nový překlad s grácií odmítla. Ta lehce archaická slůvka, o nichž se zmiňuje, jakoby textu dodávala autentickou patinu, tedy kvalitu, která ke starý eposům zkrátka patří. Kalevala přitom ale nepředstavuje žádné suchopárné čtení: nalistujte kteroukoli stránku a rytmus jazyka i spád děje vás okamžitě vtahne. Slova ubíhají v čase jak údery perkusí, Kalevalu proto nelze doporučit jako uklidňující četbu před spaním.

První vydání Kalevaly vyšlo ve Finsku roku 1835. Z tradičních zpěvů ji sestavil a vytvořil Elias Lönnrot (1802 - 1884), který se jako lékař podílel na boji proti choleře, úplavici i alkoholismu, a jako etnograf podnikal expedice do Karélie, řídce obydlené oblasti, která byla trvalým jablkem sváru mezi Finskem a Ruskem. Východiskem pro jeho cesty bylo město Kajaani, které leží stopadesát kilometrů západně od nynější finsko-ruské hranice. Lönnrot zde ve svých 31 letech nastoupil jako okresní lékař.

Karélie je historický region, táhnoucí se od severu k jihu po obou stranách rusko-finské hranice. Na severu sahá téměř k polárnímu kruhu, na jihu Finové o část Karélie přišli, když Sovětský svaz v době 2. světové války anektoval zhruba 10 % celkové rozlohy Finska s 400 tisíci obyvateli, kteří se pak uchýlili na finské území. Karelština je finštině velmi blízká, hranice tedy neměla charakter kulturní bariéry. Finsko bylo navíc po dlouhou část svých dějin součástí Ruska, a když tedy Elias Lönnrot v 19. století cestoval do východní Karelie sbírat lidové zpěvy, nemusel vlastně na rozdíl od dnešních Finů překračovat státní hranice.

Kalevala a J. R. R. Tolkien

Čím je tedy Kalevala pro Finy, stejně jako pro jejich jižnější sousedy, dodnes aktuální? Její efekt lze přirovnat k balvanu hozeném do jezera: vlny budí odezvu v různých časových pásmech a na různých místech. Vnímavý čtenář se v nedávných letech s těmito odezvami setkával v hudbě nejslavnějších finských skupin. Tak například, repertoár u nás velmi známých Värttinä je prošpikován postavami i epizodami z Kalevaly, elegantně přenesenými do současného výrazového slovníku. Na poli literatury se podobný kousek podařil autorovi Hobita a Pána Prstenů, J. R. R. Tolkienovi, který se jako student naučil finsky, aby si Kalevalu mohl přečíst v originále. Syrové příběhy, nedotčené křesťanským pohledem na svět, udělaly na budoucího spisovatele hluboký dojem: “Bylo to jako objevit vinný sklep plný lahví úžasného vína, jaké jsem ještě nikdy neochutnal. Tyto mytologické balady jsou plné onoho velmi primitivního podrostu, který evropská literatura po staletí systematicky osekávala a redukovala.” Když o 90 let později vznikala filmová verze Pána prstenů, její autoři se vydali pro inspiraci do městečka Kuhmo, které leží sto kilometrů východně od Lönnrotova působiště Kajaani, kousek před finsko-ruskou hranicí. Na jeho okraji, kde začínají rekreační chatičky, stojí impozantní dřevený dům, který byl jejich cílem: informační centrum Kalevaly a kultury Karélie, nadace zvaná Juminkeko. V Kalevale je toto jméno součástí hádanky: “Můžete obejít měsíc i den, ale nedokážete obejít Juminkeko.” Znalci se přou, jestli se jedná o Polárku či jiné nebeské těleso, a zároveň se shodnou, že podobně nezodpověditelné otázky jsou jen obrazem lidské duše, a tedy součástí eposů i mýtů. Nadaci Juminkeko vede Markku Nieminen se svojí ženou Sirpou - a ta má jiné vysvětlení: “Jumin je archaické božstvo, a keko je kopec. Juminkeko je tedy pilíř, pevný bod, podobně jako Sampo,” což je další magický artefakt, v Kalevale popisovaný jako mlýnek, který přináší štěstí a bohatství. V případě jeho ztráty přijdou tak těžké časy, že je nutno vyslat expedici a získat Sampo zpět. Zatímco Tolkien tuto myšlenku rozvinul do kouzelných prstenů, ve Finsku je dnes Sampo součástí každodenního života, jako název jedné z největších finských bank.

Cesty přes Železnou oponu

Markku Nieminen se narodil ve východní Karélii, která dnes patří Rusku, jeho otec tam byl knězem, později ve Finsku studoval sociologii. V době Sovětského svazu se finsko-ruská hranice neprodyšně uzavřela. “Ještě před padesáti lety byla finská Karélie zemí hladu,” vzpomíná Nieminen. “Děti do školy dojížděly na pramici nebo na lyžích.” Zatímco ve finské Karélii se stavěly silnice, na ruské straně se čas nejen zastavil, ale řada vesnic zpustla: obyvatelé byli z exponovaného pohraničí za války deportování. Nieminenovi se podařilo navštívit svůj bývalý domov ještě v době studené války před Gorbačovem, i když velmi složitě: nejprve na jih do tehdejšího Leningradu, kde byl hraniční přechod, a pak zpět na sever, k čemuž bylo nutné získat velmi exkluzivní povolení do zakázané hraniční zóny. “Pro mě to byl úžasný objev. Předkové lidí, s nimiž jsme se tam setkali, byli bardové, epičtí pěvci, kteří zpívali pro Lönnrota. O čem jsme četli v knihách, se najednou stalo realitou.” Jednalo ovšem o realitu na pokraji zániku.

Nadace Juminkeko se hned po otevření hranic zaměřila na revitalizaci regionu, zdevastovaného érou sovětských kolchozů, deportací a násilné industrializace. Dnes je ruská i finská Karelie díky neporušené přírodě atraktivní destinací pro turisty. Kuhmo se stalo prosperujícím kulturním centrem, hostí jeden z nejzajímavějších evropských festivalů komorní hudby, v lesích jsou turistické základny, v nichž můžete pozorovat medvědy a vlky. V centru města, uprostřed tržiště, se majestátně tyčí socha, která kupodivu neztvárňuje autora Kalevaly, ale potulného obchodníka. Karélie byla po staletí izolovaným regionem bez silnic či dokonce cest, a jediné spojení se světem tedy představovali trhovci, cestující od samoty k samotě s nůší. Tito kočovní obchodníci pomáhali ještě před Lönnrotem šířit epické zpěvy, ve finštině označované jako “runolaulo” a překládáné jako “písně runo”. Runo je archaické označení pro báseň, Kalevala se skládá z 50 básní, tedy kapitol či příběhů.

Lönnrot cestoval pěšky, na koni, na lyžích, na lodích i na saních. Na rozloze odpovídající čtvrtině Česka žilo v 19 století zhruba 10 000 obyvatel. Lönnrot neměl mapy, řídil se jen radami místních, kteří znali nejbližší okolí. Když se tedy dostal do další vesnice, zeptal se znovu. Velká část Kalevaly pochází z poměrně malého území. Jedná se severní část ruské Karélie, které Finové říkají podle místní řeky Viena Karelia. Finská literární společnost Lönnrotovi poskytla stipendium, takže měl ruble a zpěvákům platil. To bylo důležité - když žijete na venkově, je pořád co dělat. Pokud se tedy Lönnrot zeptal, máte čas mi zpívat, dozvěděl se jak dlouho a co za to.

Karélie a kulturní turistika

V červenci, uprostřed finského léta, kdy slunce téměř nezapadá, probíhá v Kuhmu festival Sommelo, zaměřený jak na Kalevalu, tak na historicky spřízněné eposy. Jeho první část se odehrává na finském území a druhou část tvoří návštěvy posledních zachovalých či nově zrekonstruovaných vesniček ve východní Karélii. Před třemi lety bylo cílovou destinací městečko Uhtua, ruskou správou přejmenované na Kalevala.

Cesta na východ začíná celkem čtyřmi checkpointy: nejprve finská a pak značně drsnější ruská pasová kontrola, další závory i ostnaté dráty následují v ruském hraničním pásmu. Z asfaltky je brzy nutno odbočit na sever: úmorná jízda autobusem po 150 km dlouhé lesní cestě, kterou k těžbě dřeva vybudoval švédský koncern Ikea trvá celý den. První zastávka je na malebném břehu jezera Venehjärvi, kde stojí několik dřevěných domků se záhonky se zeleninou. Vedoucím výpravy je zkušený Markku Nieminen z nadace Juminkeko. Turisty vede k dřevěnému kostelíku: odmyká, po krkolomném žebříku stoupá vzhůru do věže a začne hrát na zvony. Ze zvonice je nádherný výhled na jezero - ale když po žebříku vyšplhá kolegyně z finského rozhlasu, Markku udělá prudký odmítavý posunek: dle místních zvyků sem smějí vstupovat jen muži. Zdejší babičky jsou naopak těmi posledními, kdo ještě znají staré písně.

Další zastávka je u zaniklé vesnice nad dalším jezerem. Cesty na druhý břeh se účastní jen ti nejodvážnější, prodírají se po ramena vysokou travou a nasedají na člun. V lese stojí obrovský balvan, památník barda jménem Vassila Kieleväinen, který vytvořil finský architekt Martti Aiha. Kámen symbolizuje pevnost i pohyb, leží totiž ve svahu, a jen silný strom mu brání, aby se neskutálel do jezera. Vassila byl jedním ze tří nejplodnějších zdrojů Kalevaly, Lönnrotovi přezpíval desítky stran veršů, jejichž tématem byly hrdinské činy Väinämöinena, který se později prý stal předlohou Gandalfa z Pána prstenů.

Putování po ruské Karélii vrcholí výletem do opuštěné samoty Haikola, kde je plánován vznik skanzenu. Za vesnicí, na kraji lesa, je pohřben Ortjo Stepanov, nejváženější karelský spisovatel 20. století, jehož předkové byli pěvci epických příběhů. Markku Nieminen vysvětluje, že ruské příjmení nepřijali pod nějakým nátlakem kolonizátorů - ale naopak. Všichni obyvatelé vesničky původně patřili k rodu s finským jménem Kalaska, ale protože z daňových důvodů bylo výhodné vytvořit další rodovou strukturu, opili ruského berního úředníka, a ten zanesl nové, vymyšlené jméno do listin. Pravoslavný kříž, který je na zdejších hřbitovech nejčastějším znakem, se ale na Stepanově hrobě prý ocitl omylem. Velký spisovatel byl totiž pohan, podobně jako jeho předkové i potomci. Misionáři a kněží přicházeli do Karélie z Ruska a místní lidé jim nerozuměli - což je důvod, proč se právě tam udržely nejdéle příběhy, z nichž vznikla Kalevala.

Kalevala jako téma pro genderovou studii

V původním znění Kalevaly převládají muži. Ústředním hrdinou je již zmíněný Väinämöinen, který z čelisti štiky vyrobil finský národní nástroj, citeru kantele. Dnešní hudební generace, v níž ve Finsku naopak převažují ženy, Lönnrotovu perspektivu posouvá. Tak například, zpěvačka a houslistka Tellu Virkkala říká: “Když Lönnrot příběhy skládal dohromady, vybral spíš ty mužské, protože si to žádala doba. Tehdy bylo nemyslitelné, že by v eposu hrály ženy větší roli.” Spolu s hráčkou na kantele, Liisou Matveinen, natočila album Mateli, pojmenované podle bardské zpěvačky Mateli Kuivalatar, která zemřela před 170 lety - a jejíž písně ještě Elias Lönnrot stačil zachytit. “Lonrothovu práci respektuji, on to v té době musel udělat způsobem jakým to udělal. Aby to fungovalo a uspělo. ” říká Liisa Matveinen. “Ale my jsme zkoumaly ty původní básně a našly jsme v nich spoustu humoru, poesie, silnou ženskou stránku. Všechny ty ženy byly něčí dcery, manželky, milenky či matky nějakého chlapa, a vždycky se snažily vyřešit problémy, co ti chlapi vytvořili svým nezodpovědným chováním.” Zajímavým příkladem je příběh o dívce Anni, třídílná píseň jménem Tuonelaan, Smrt. V první části je Anni znásilněna, ve druhé spáchá sebevraždu, leží v rakvi a čeká až bude pohřbena. Přitom stále zpívá. A v té třetí písni se vdává. “Ty první dva texty jsou staré, třetí jsme si dopsaly, chtěly jsme skladbám dodat happyend.” Ale jak může být svatba mrtvé dívky happyendem? “My to ve Finsku vidíme jinak. Je to svatební píseň pro Anni, která se setkává se Smrtí, a bude se vdávat za jejího syna, který ji požádal o ruku. Ta píseň je o lidech, kteří po smrti žijí v podsvětí, což je šamanský, či chcete-li pohanský princip. Naše podsvětí je něco jiného než vaše peklo s čerty, což je křesťanský vynález. Vzpomeňte si na antiku. Řeka Hades. Bohyně Persefona, která vládne podsvětí. V říši mrtvých se lidé přece také vdávají.”

Kalevala v češtině

Nejnovější české vydání eposu má název Kalevala Eliase Lönnrota a Josefa Holečka v moderní kritické perspektivě. Poprvé se jedná o vydání komentované, které připravil docent Filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze a specialista na Kalevalu Jan Čermák. Autorem ilustrací je finský malíř Akseli Gallen-Kallela (1865 - 1931), který se do Východní Karélie kdysi vydal na svatební cestu. Maximální péče je věnována polygrafickému zpracování, text je vysázen specielním fontem Preissig Antiqua, jehož autorem je český výtvarník Vojtěch Preissig (1873-1944). Za zmínku stojí, že písmo bylo představeno na Světové výstavě dekorativních umění v Paříži roku 1925 slavnostním tiskem přednášky prezidenta T. G. Masaryka k otevření Ústavu slovanských studií a dosud se používalo hlavně pro bibliofilské tisky.

Stvoření světa dle zpěvu runo z Karelie, otištěné na obalu alba Ilmatar skupiny Värttinä.

“Ze samotného úsvitu Vzdušného živlu, zpod oblohy, přilétla orlice Kokko. Letěla vysoko nad mořem, hledala vhodné místo pro své hnízdo. Bohyně Vzduchu, překrásná Panna Ilmatar, vynořila nad mořskou hladinu své koleno. Orlice Kokko usedla na koleno Bohyně Panny a snesla šest zlatých vajec a jedno železné. Rozfoukal se prudký severní vítr Vihma, smetl vejce do moře. Připlul k nim mořský dravec Hauki a spolkl je. Kokko ho udeřila jednou, udeřila podruhé, rozťala Haukiho žaludek, vejce z něj vypadla a roztříštila se na střepiny. Ze dna skořápek vznikla Matka Země, která je z železa. Z vršku skořápek je obloha, ta je z mosazi. Ze žloutku vajec vzniklo Slunce, z bílku Měsíc, a ze střepin skořápek jsou hvězdy.”

Zápis z Lönnrothova deníku z jeho páté expedice

Z vesnice Tormua jsem poněkud obtížně cestoval do první osady 1na ruské straně, která se jmenuje Lonkka . Nebylo to víc než 7 km, ale cesta byla téměř celá zarostlá. Dorazil jsem tam těsně před večerem a navštívil barda jménem Martti, známým jako Matiska. Už z dřívějška jsem slyšel, že je skvělý zpěvák poesie. Netrpěl nedostatkem slov, ale je škoda, že je nedokázal lépe seřadit. Většinou přecházel z jedné básně do druhé, takže cokoli se mi podařilo zapsat, mi pomohlo zkompletovat texty které jsem zachytil dříve, ale nové básně v kompletním stavu jsem nezískal. Lahev rumu, kterou jsem přinesl - z níž často upíjel aby si, jak sám říkal, osvěžil paměť - jen dál zatemňovala jeho mysl. Zpíval pro mě po zbytek dne stejně jako celé dva dny následující.

Psáno pro UNI, 2015/xx


Rubriky

Poslední články