Petr Dorůžka - World Music » Jouhikko zahraje to, co housle nedokážou

Jouhikko zahraje to, co housle nedokážou

12. 1. 2009 | Rubriky: Články, UNI, 2008

Revival prožívají nejen regionální a téměř zapomenuté styly, ale také kuriozní či archaické hudební nástroje. Potvrdil to letošní veletrh Womex (World Music Expo), který proběhl koncem října v Seville. Překvapením mezi porotou pečlivě vybranými účinkujících byl finský Jouhiorkesteri, se dvěma hráči a jednou hráčkou na nástroj jouhikko. Ten vypadá jako lyra, na kterou se většinou brnká, ale v oblasti Baltického moře se na lyru také hrálo smyčcem. V Estonsku a na východě Finska se jouhikko dochovalo až do počátku 20. století, a v posledních letech se vrací. Nástroj se vyučuje na Sibeliově akademii v Helsinkách souběžně s houslemi, ale hudebníci přiznávají, že jeho zvuk má daleko blíž k asijským nástrojům jako je třeba mongolský igil anebo indické sarangi. Podobně jako jiné archaické nástroje je jouhikko pověstné drásavým a syrovým zvukem, a když hrají tři jouhika dohromady, obsáhnou spektrum od husí kůže až po éterické balady. Odpovídá zpěvačka a houslistka Marianne Maans.
Jak vlastně vzniklo to zvláštní slovo, jouhikko?

Jouhi znamená koňské žíně, z nichž je smyčec a struny. Slovem jouhi se někdy navíc označuje přímo smyčec. Náš ansámbl se jmenuje Jouhiorkesteri, tedy žíněný orchestr.

Dnes se tyto archaické a muzeální nástroje vracejí, ale proč vlastně zmizely?

Často z náboženských důvodů, aby nesváděly k hříchu. Ještě počátkem minulého století se třeba pálily akordeony, a o sto padesát let dříve na ostrovech u Estonska zabavili a spálili všechna jouhikka, říkali jim ďáblovy nástroje.

Za národní finský nástroj je považována citera kantele, jejíž vůbec první exemplář vyrobil Väinämöinen, hrdina eposu Kalevala, z čelisti obrovité štiky. Zachycuje Kalevala i jouhikko?

Väinämöinen měl nadlidské schopnosti a tak určitě hrál na oba nástroje, a jouhikko vyrobil z vlasů mladé dívky.

Jak se na ně hraje?

Nemá hmatník, struny jsou napnuté přes rám, a vy tím rámem prostrčíte ruku, strunu lehce přitlaíte prstem a tím změníte výšku.

Je tradiční repertoár pro jouhikko stejně anarchistický a divoký jako to co hrajete vy?

V archivech jsou nahrávky, které jsou ještě rychlejší, ta hudba se hrála k tanci. A to že jouhikko postrádá jemné kvality houslí, je výhoda. Jouhikko má svérázný feeling a duši.

Odkud pochází repertoár?

Z Karélie, centrálního Finsko, a ostrovů u pobřeží Estonska.

Máte ještě nějaké další projekty?

Je jich hodně, například duo které hraje s joik z Karélie.

Ale to joik přece zpívají Samiové, a ti žijí od Karelie daleko na sever.

Joik z Karelie je odlišný, jsou to lamenty požívající svérázné vyjadřování, jejich jazyk se od jiných písní liší tím, jak jsou věci řečeny.

Vy jste absolvovala Sibeliovu Akademii která má zcela jedinečné oddělení lidové hudby, co vám to studium přineslo?

Ta škola nabízí úžasný prostor, všestrannost a svobodu, ale také dochází k posunům. Měla jsem třeba koncert v kostele na vesnici, a když pak hráli místní, kantor který ten koncert organizoval, mi řekl: tohle je lidová hudba, ne to co hrajete vy. Lokální styly jsou ve Finsku dodnes úzce vyhraněné. Někdy se místní lidé zlobí, když hrajete tu jejich hudbu jiným způsobem. Ale nebylo to tak odjakživa?

Před vznikem Jouhiorkesteri jste natočila sólové album s houslemi, a při jeho poslechu člověk zjistí, že existuje jediná osoba, která hraje podobně, a to je Iva Bittová. Setkaly jste se někdy?

Bylo to v roce 1994 či 5, Iva Bittová měla v Helsinkách koncert, a když skončil, tak jsem já a ještě několik dalších houslistek šly domů a tam jsme se snažili dělat to co ona - tedy souběžně hrát na housle a zpívat. Ten koncert pro nás byl jako probuzení, před tím jsme to nikdy nezkoušely. Hodně nás inspiroval. Posílám Ivě Bittové pozdravy, dělá úžasnou hudbu.

Z článku v UNI, 2008/12


Rubriky

Poslední články