Jono Bono Heyes o hudbě i přírodě Nového Zélandu

12. 11. 2018 | Rubriky: Články, UNI, 2018

Zpěvák, skladatel kytarista Jono Heyes se narodil na Jižním ostrově Nového Zélandu, pro který s oblibou používá maorské jméno Aotearoa. Roku 2007 založil skupinu Mama Yeva, která funguje jako věčně proměnlivý hudební projekt, akcentující hudební pestrost i neustálý pohyb mezi žánry i kulturami. Což dokumentuje i dosavadní historie: v sestavě se vystřídalo přes padesát muzikantů či zpěvaček, koncerty proběhly ve více než desítce zemí.

Pokud chápeme hudební stránku projektu jako oslavu stylové diverzity, textovým poselstvím je zachování biologické diverzity, což je téma ekologické s navazujícími společenskými faktory. Jono je přesvědčen, že podobné hrozby, které ničí přírodu, se dotýkají i hudby. “Měli bychom se ptát, jak došlo k tomu, že kdysi živelnou a spontánní hudební tvorbu ovládá čím dál víc marketing. Žijeme nejen na pokraji masového vymírání druhů, ale tvář mění i hudba, manipulovaná korporacemi.” V hudebním tisku to byla žhavá kauza někdy před patnácti lety, kdy se velká hudební vydavatelství začala dále spojovat, aby posílila svoji dominantní pozici. Následné změny představují nevratný proces, který pokračuje dodnes a zasahuje i koncerty a média. “Tak například americké FM radio, kdysi spojené s konjunkturou alternativních žánrů, se stalo v USA korporátním nástrojem,” vysvětluje Jono.

Loni vydal se skupinou Mama Yeva své poslední album 9 Pilgrims. Celý projekt se rodil v širší spoluprácí, na které se podílel renomovaný novozélandský skladatel Trevor Coleman, mimochodem třikrát nominovaný na cenu Emmy, což je paralela Grammy, zaměřená na scénickou televizní tvorbu. K dalším členům teamu patří zpěvačky Beata Bocek z Česka a Francesca Baines z Irska, švýcarský multiinstrumentalista Samuel Hagmann, basista Carl Gelling z nového Zélandu, český filmový skladatel Tomáš Háček, výtvarnice Petra Jiroušková, fotograf Jan Šírek a renomovaný studiový inženýr Jerry Boys, držitel celkem 4 cen Grammy.

Za důležitou součást své tvorby považuje Jono Heyes i nehudební prvky: zvukové citace, obrázky v bookletu, můstky mezi skladbami. “Já to nazývám meta-kontextualizací. Album tím dostává myšlenkový rámec, do kterého pak vkládám zvuky, a ty fungují jako barvy na plátně. Třeba ve skladbě Martin and John jsem v závěru použil citaci z Martina Luthera Kinga, která u zasvěceného posluchače spustí proud myšlenek, a člověku dojde širší kontext.” Další skladby alba doprovázejí citace z Lennona, sufijského básníka Rumiho, i z Bible. Řada referencí je přitom na hranici rozpoznatelnosti, což je záměr, člověk musí vyvinout vlastní úsilí, není populisticky manipulován. Příkladem jsou ilustrace v bookletu tvořící pozadí textů: až když se člověk podívá pozorně, dešifruje obličej Louise Armstronga. Podobou techniku náznaků používá i Jono jako hudebník: s impulsy, které u jiného působí jako energické gesto, si Jono pohrává lehkou rukou, výsledky jsou zpola transparentní jako impresionistické tahy štětcem.

Počátkem roku 2018 žil Heyes s rodinou v Brně a plánoval koncerty, na nichž by se měli podílet Trevor Coleman, basista Petr Tichý, houslistka a zpěvačka Anna Štěpánová, Beata Bocek i její švédský partner Christoffer Strandh. Jeho hudba je jedním ze dvou témat následujícího rozhovoru. Tím druhým je Nový Zéland, země, která se u české hudební i obecně kulturní komunity stala tajemnou a lákavou destinací.

Jaké to je pro hudebníka vyrůstat Novém Zélandu? Promítne se perspektiva extrémně vzdálených ostrovů i do hudebního názoru?

Vyrostl jsem ve vesnici u opuštěných dolů na zlato poblíž hor Kakanui daleko na jihu ostrova Te Wai Pounamu, což maorsky znamená Země zeleného kamene. Od hor je to pouhých 60 km k Tichému oceánu. Jižní ostrov je z obou částí Nového Zélandu větší, Severní je menší, ale lidnatější. Obě části odděluje Cookova úžina, na západě je bouřlivé Tasmanské moře a na jihu a východě Pacifik.

Když se moji rodiče rozešli, bylo mi pět let a moje matka se seznámila s důkladným a svědomitým mužem, který na Nový Zéland utekl z Německa před studenou válkou a hrozbou jaderného konfliktu. Přestěhovali jsme se k němu domů, na zdi mého pokoje visela satelitní mapa světa, kterou jsem užasle pozoroval. Nad mapou byl nápis v němčině: jedna polovina světa nemůže žít bez druhé poloviny.

V našem domově pod horami jsme měli neustále hosty z Evropy. Naše domácí sbírka kazet tehdy získala výrazné globální rysy: Georges Moustaki, Paco Peea, Georges Brassens, Donovan, Paul Simon, Bob Dylan, John Lennon. V knihovně byl životopis Nelsona Mandely a autoři jako Steinbeck, Herman Hesse, dokonce i Kundera. Moje výchova tedy nebyla na místní poměry úplně obvyklá, což formovalo moje pozdější názory.

Z jakých míst přišlo dnešní obyvatelstvo Nového Zélandu? Ptám se proto, že třeba při formování hudební scény v USA či Kanadě sehráli velkou roli Irové a Skotové.

Většinu přistěhovalců tvořila střední a dělnická třída z Británie. Jejich cílem bylo vymazat místní kulturu, zabrat co nejvíc země a na ní replikovat britský model. Byli ozbrojeni, šířili nemoci a podařilo se jim dokonale vytěsnit domorodou kulturu. Samozřejmě, že britská invaze s sebou přinesla i skotské dudy či irské písně.

A když se podíváme do současnosti: promítá se nějak odlehlost země do nabídky kapel, které přijíždějí na turné? Třeba tak, že filtrem projdou jen superhvězdy?

Klasický vzorec převládá…Kapela odehraje obvykle jeden koncert na fotbalovém stadionu v Aucklandu pro mainstreamové publikum, které jako novozélandské ovce sleduje módní trendy. Muzikanti si pak šňupnou kokain nebo posnídají energetický nápoj a nasednou na letadlo do dalšího velkoměsta. Ale máme Womad v Taranaki, na západním pobřeží Severního ostrova, kde hráli Toumani Diabate, Taraf de Haidouks, Femi Kuti. Ani tyto kapely ale nedělají turné na další místa, což je škoda. Takže, šňůry hrají spíš menší a finančně méně náročné kapely, z Česka to byli třeba Dva či Už jsme doma. Naplánovat menší koncerty je snazší zvláště v létě, kdy navíc probíhají místní festivaly. Když jsem třeba před čtyřmi lety vyrazil na tůru a stopoval, zastavil mi kytarista od Dva, a nakonec jsme si vyměnili naše nahrávky. Moc mě baví to, co dělají.

Pro mnoho cizinců se Nový Zéland stal kultovním cílem. Není tedy díky své odlehlosti vaše země také zřídlem nějakých neobvyklých trendů?

Nový Zéland má auru exotiky, ničím neomezené divočiny. Zčásti to je pravda, zčásti ale už ne. V horách na západním pobřeží jsou kouzelné lesy, které spadají přímo do oceánu, existují skryté stezky a tajemná místa odříznutá od civilizace. To je ta skutečná magie, která láká cizince.

Ale zároveň naznačujete, že tahle pohádka už zčásti skončila?

Bohužel, už skoro tisíc let to není pravda. Ničení přírody začalo příchodem Maorů někdy roku 1100 po Kristu. První fáze osídlování způsobila vymření největších ptáků. Například skutečnou raritou byl nelétavý pták Moa, vysoký tři a půl metru, a obrovitý orel Haastův. Je zajímavé, že Maorové si ty následky uvědomovali a dokázali je regulovat, třeba tím, že prohlásili určité oblasti za posvátné a zakázané.

Po britské invazi byla velká část země transformována na zemědělství. Ale skutečným koncem pohádky je proces anglicky označovaný jako corporatization, což je obdoba privatizace, přičemž majetek získávají velké korporace. Tím největším zlem je chov hovězího dobytka a mlékárenský průmysl.

Statistiky uvádějí, že hospodářská zvířata produkují na Novém Zélandu více skleníkových plynů než auta.

Krávy při trávení vypouštějí do atmosféry metan, a turisty by jistě překvapilo, že naše řeky jsou otrávené kravským hnojem a močůvkou.

K propagaci přírody Nového Zélandu vydatně přispělo, že právě u vás se natáčela filmová trilogie Pán prstenů.

Ano, naše vláda investovala více než 100 milionů novozélandských dolarů do filmování Pána prstenů, záběry byly pečlivě voleny aby vytvářely marketingovou kampaň na přilákání turistů. Ale všechny reklamy fungují stejně: osel jde za mrkví, ale orel létá výš a má větší přehled, než se spustí střemhlav na králíka.

Promítla se nějak maorská hudební tradice do místní hudby? Nejznámějším příkladem je světoznámá operní zpěvačka Kiri Te Kanawa, která je zčásti maorského původu. Ale vedle zpěvu patří k pacifické tradici i štěrbinové bubny, které dokážou vytvořit snad ještě silnější smršť než africké rytmy. Lze tedy u Novozélanďanů čekat nějaký vyvinutější cit pro rytmus?

Maorská kultura byla dlouho potlačována, nyní se vrací s hrdostí a respektem, a též s příchutí komerční exotiky. Turistické obchody se suvenýry v Rotarua ve vulkanickém centru Severního ostrova prosperují. Ale štěrbinové bubny, které najdete v celém Pacifiku, se bohužel do novozélandské hudební kultury neotiskly. Spolupráce s maorskými a tichomořskými muzikanty je ale jedním z mých budoucích projektů.

Pronikl maorský jazyk do literatury, učí se na školách?

Po dlouholetém vytěsňování se dnes maorština učí na základních školách, pronikla na university a dokonce má svůj televizní kanál. Souvisí to i s rozložením populace, nejvíce Maorů žije na severu.

Jaký cizí jazyk se nejčastěji vyučuje ve škole?

To je řízeno komerční poptávkou, a vzhledem k naší zeměpisné poloze je to v posledních letech mandarinská čínština.

Proč jste nazval své album 9 Pilgrims? Je za tím nějaký skrytý příběh, anebo je důvodem 9 písní alba?

Já svoji cestu životem chápu jako post-jungovské hledání univerzální tváře lidstva. Všechno má skrytou vrstvu, Takže 9 Pilgrims je 9 mýtických poutníků, kteří se vydali na cestu přes planetu uprostřed 6. masového vymírání druhů, dívají se lidstvu do očí a pokládají důležité otázky, jako třeba ve skladbě Standing Rock Children - jejím tématem jsou protesty proti stavbě ropovodu přes území indiánských kmenů v USA. Skladba Martin and John je věnována odkazu Martina Luthera Kinga, Johna Lennona and Ghandiho.

V úvodní skladbě Coucou Mon Ami zpíváte francouzsky, v bookletu jsou černé děti v pozadí, je za tím nějaký příběh?

Album obsahuje 4 jazyky, španělštinu, francouzštinu, angličtinu a maličko maorštiny. A ten příběh inspirovala náhoda: když mi bylo 15, setkal jsem se krásnou mladou Tahiťankou, která mluvila francouzsky. Fotka afrických dětí stojí proti usmívajícímu se francouzskému chlapci, který na samém začátku alba říká: “Miluju všechno, co je na této zemi”. Což je ve skutečnosti klíčové poselství alba. Pro mě je hudba šancí dát hlas také těm, kterým je to upřeno.

A text k Happy má na pozadí zřejmě fotku Louise Armstronga. I on vás inspiroval?

Ano, Armstrong je trochu nezřetelný, ale našel jste ho! Byl pro mě archetypem štěstí, jako horké španělské slunce, které se prodírá anglickým deštěm. Tenhle druh radosti je hodně důležitý. Louis všem připomíná, jak důležité je nosit trochu slunce v kapsách, a já s ním souhlasím a albem šířím dětské veselí. Chtěl bych, aby lidé milovali tento svět, podobně jako když Louis zpíval Wonderful World.

On byl svojí radostí pověstný, ale tu posilovaly i ne zcela legální prostředky, které si vozil ze zahraničních cest. “Koncem padesátých let jmenoval americký State Department Armstronga Velvyslancem dobré vůle, a vysílal ho na turné po Evropě a Asii. Vzhledem ke svému pověření byl Armstrong zvyklý vždy bez kontroly projít celní přepážkou, ale roku 1958 ho na letišti poslali na prohlídku zavazadel - a v kufru měl zrovna kilo a půl trávy. Souhrou náhod tam zrovna v té chvíli procházel jeho velký fanoušek, tehdejší vice-president Richard Nixon a nabídl mu, že mu pomůže s kufry. Vylekaného trumpetistu tak zachránil před velkým malérem.” Jak jsou v této oblasti tolerantní autority na Novém Zélandu?

I když já osobně tenhle druh občerstvení nevyhledávám, naše země se probouzí z věku temna. I malé množství bylo pokutováno a pěstitelé od určitého počtu rostlin končili ve vězení. Nová koalice levice a zelených ale plánuje referendum, které by nás mohlo nasměrovat na cestu kalifornské či nizozemské dekriminalizace s důrazem na osvětu.

Jedna z mezinárodně nejznámějších novozélandských skupin, Fat Freddie’s Drop, se ve svém názvu inspirovala undergroundovým komixem z éry hippies. Jaký status má u domácího publika?

Je to legenda, která by si zasloužila bronzovou sochu někde u hlavní dálnice vedle té největší farmy. Nejcennější na nich je, že překročili všechny věkové i společenské hranice napříč publikem, a stejně jako marihuana pronikli na grillovací party bohatých i chudých. Jedná se o celostátní fenomén, dub reggae u nás bylo po 15 let největším trendem letních festivalů. Jazzová příchuť Fat Freddie’s je ale součástí masivnější vlny, kam patří i další kapely jako Salmonella Dub.

A nehraje reggae, díky protestnímu náboji, nějakou podobnou roli v maorské populaci, jako to třeba bylo v Africe?

Ano, ale nejde tolik o reggae jako spíš o postavu Boba Marleyho coby domnělého mesiáše. Zajděte domů k jakémukoli maorskému muzikantovi staré školy a narazíte na portrét Marleyho na šátku, pivním džbánu či dokonce spodním prádle na prádelní šňůře. Pro ně to je muž s černou kůží, který zpíval s jiskrou a hrdostí proti koloniálnímu panství a mířil vysoko. V tomto zkorumpovaném světě je velmi snadné se s Marleym identifikovat, jak pro Maory tak i pro jiné.

Vraťme se k vašemu CD. Často opouštíte rytmický doprovod, držíte se volně plynoucí melodie, což je postup běžný ve východní hudbě, používaný vždy v úvodu skladby - v Turecku pod jménem taxim, v Indii jako alaap. Jedná se skutečně o paralelu?

Ano, v některých skladbách mám krátký vokální či instrumentální úvod, bez rytmického pulsu, funguje to podobně jako alaap, cílem je vytvořit příležitost k soustředění, vyjádřit respekt k tématu. To je podobná chvíle, jako když začnete rozdělávat oheň, nebo když sázíte semínko, z nějž pak vyroste píseň ve své konečné velikosti. Ten chybějící pravidelný rytmus přitom vytváří prostor pro instinktivní, a zcela přirozený puls, vycházející z frázování, který až dodatečně získá nějaký řád. Podobně jako větve stromu, z nichž každá je jiná, ale vycházejí ze stejného kmene.

Vzpomínám si, že s podobnou kombinací akustických nástrojů, komorního zvuku, a proměnlivého rytmu, utvářeného podle vysoce osobního a téměř vypravěčského zpěvu, pracovaly v 60. letech skupiny jako Incredible String Band nebo Dr. Strangely Strange, což je ale zřejmě náhoda?

Je, asi jsme se každý vlastní cestou dopracovali k podobné metodě, rád si ty skupiny dohledám. Tu metaforu se stromem lze rozvinout dál: když se podíváte třeba na dub, poznáte co je to za strom, víte taky, že ne všechny duby vypadají stejně. Podobné je to s hudbou a spontánností, z jednoho semínka se může pokaždé vyvinout jiná podoba skladby.

Jak jste se vlastně setkal s Trevorem Colemanem? K celebritám jeho formátu přece není snadné se dostat?

Byl to řetězec náhod. Kamarád mě pozval na universitu na koncerty přednášejících - a Dr. Coleman hrál levou rukou na klavír v afrokubánském stylu a v pravé měl trubku. Koncert jsem hluboce vnímal, jakoby se přes mě valily hudební zážitky z mnoha částí světa. Vzbudilo to ve mě silnou inspiraci. Byl se mnou můj spoluhráč a dobrý přítel Michael - a já mu řekl: “S tímhle chlapíkem si musím zahrát. ” A o dva týdny později jsem náhodou hrál v indické restauraci, kam se Dr. Coleman přišel najíst. Po jedné z písní za mnou přišel se svojí ženou a řekl, že ho zajímá co dělám - a proč tedy nezkusit něco společně.

Další zajímavé setkání bylo s českou zpěvačkou Beatou Bocek, která hostuje na vašem albu 9 Pilgrims, a Trevor Coleman ji přizval na svoji nahrávku One Moment. Jak se to stalo?

Když Beata přijela na Nový Zéland, naplánovali jsme dvojitý koncert v mém domovském městě Dunedin a pozval jsem Trevora, aby se mnou hrál sóla. Když Beata začala zpívat, jeho oči se rozsvítily jako východ slunce. Jeho obličej zářil obdivem. Věděl, že přesně tenhle zpěv potřebuje pro třetí díl své trilogie, kterou právě dokončoval. Takže o týden později proběhlo kouzelné natáčení v jeho studiu s výhledem na Pacifik.

Jaká náhoda vás přivedla do České republiky a na Slovensko? Bylo to před Beatou anebo po?

Ten příběh má řadu postav jejichž osudy se neustále proplétají. Prvním byl cestovatel a fotograf Jan Šírek, který na jednom z mých koncertů v Dunedinu seděl u ohně a poslouchal. Pak jsem ho náhodou potkal na ulici a pozval ho, aby u mě zůstal, osprchoval se a vypral si prádlo. Bydlel u mě několik měsíců. Jan byl tím, kdo spustil domino efekt, který mi přivedl do cesty tolik úžasných českých lidí.

Beata je stále nedoceněnou zpěvačkou, která zaslouží širší uznání. Můžete tedy přesněji popsat, čím vás i Trevora okouzlila, anebo sehrálo roli to, že byla ve správnou dobu na správném místě?

Beata je naprosto autentická a její hlas přitom nabízí tolik různých příchutí, které se prolínají s jejími moravskými a slezskými kořeny. Pro mě je to zcela jedinečná folková impresionistka. Takže pro album 9 Pilgrims to byla tou nejlepší volbou: křehkost a síla dohromady.

Teď žijete v Brně. Máte nějaké další společné plány?

Určitě - na léto 2018 plánujeme české i evropské turné s Trevorem Colemanem, Beatou Bocek, jejím partnerem Christofferem Strandhem ze Švédska a basistou Petrem Tichým. A pak mám spoustu nevydaných skladeb, které by vystačily tak na 3 alba, takže i to je prostor pro Beatu.

Tou nejváženější postavou ve vašem příběhu je Jerry Boys, maestro mezi velikány zvukařské profese, který začínal v Abbey Road s Beatles, a v Havaně natáčel Buena Vista Social Club či kytaristu Ala Farka Tourého na jeho farmě na řece Niger. Získat ke spolupráci někoho tak vytíženého asi nebylo snadné?

Začalo to po našem turné v Evropě, kdy jsme si s basistou Carlem Gellingem půjčili auto a vydali se na 2000 km dlouhou cestu do Sevilly, kde jsme měli natáčet živé album. Moje první album Le Fisherboy se tehdy hodně hrálo ve španělském rozhlase RTVE a tak jsem se domluvil s jejich redaktorkou a DJkou Larou Lopez na rozhovoru. Během našeho povídání se často zmiňovala o fenomenálních projektech Jerryho Boyse a doporučila ho jako partnera. Brzy jsem objevil, že natočil spoustu dalších alb která mi přirostla k srdci, včetně Toumani Diabateho. Poslal jsem mu nahrávku a on mi odpověděl, že ta moje rozmanitost stylů se mu líbí, a nabídl tedy, že k albu přidá pár finálních úprav a vytvoří master pro výrobu CD. Což by samozřejmě nebylo možné bez finanční podpory ze strany Arts Council na Novém Zélandu. Jerry zvuk nahrávek obohatil o svěží vítr z Cornwallu i příchuť čokolády, a výsledek se mi moc líbí.

Psáno pro UNI, 2018/4


Rubriky

Poslední články