Petr Dorůžka - World Music » Jonathan Gaudet

Jonathan Gaudet

11. 2. 2013 | Rubriky: Články, Crossroads, 2012

Bluesman z Quebecu zakotvil v Česku, zaslíbené zemi kosmopolitních kytaristů

Kanadský kytarista a bluesman Jonathan Gaudet pokřtil své poslední album Dodo loni na podzim v pražském Jazz Docku. Byla to zcela přirozená volba, Praha je už šest let jeho domovem, a Gaudetovy předchozí osudy naznačují, že identitou má blízko k příslovečnému rolling stone, který je věčně v pohybu a nikdy neobroste mechem. 2 roky žil v Buenos Aires, stejně dlouho v Louisianě, procestoval dvě desítky zemí, mluví třemi světovými jazyky a domluví se i česky. Ne všechna Gaudetova putování ale sledovala náhodnou trajektorii valícího se kamene. Jeho cesta do Louisiany je nápadně podobná anabázi Gaudetových frankofonních krajanů, kteří byli před 250 lety nuceni opustit území dnešní Kanady. Jejich potomci, žijící v bažinatém ústí Mississippi, jsou známí pod etnickým označením Cajun a svět jim vděčí za lahůdky tak často citované v písňových textech, jako je například jambalaya či gumbo. Cajunům se podařilo vytvořit i několik hudebních novotvarů, včetně louisianského blues zvaného zydeco, které se ovšem zpívá v cajunské francouzštině s doprovodem akordeonu.
Gaudetův repertorár tvoří vedle bluesových standartů i velmi individualistické skladby ve francouzštině a španělštině, z nichž každá vypráví unikátní příběh a je zasazená do osobitého stylového kontextu. Na koncertě Gaudet každý z příběhů poutavě vysvětlí a okomentuje v tradici těch nejlepších klubových písničkářů.

Kde jste vlastně vyrůstal?

V provincii Quebec ve francouzském prostředí, anglicky jsem se učil až později. Jsem z venkova, žil jsem tam celé dětství. Nejbližší velké město bylo Montreal, kolem byl les a pole s kukuřicí, můj dědeček měl farmu s krávami. Odstěhoval jsem se až když mi bylo 20 a začal jsem cestovat po světě.

A kdy jste poprvé viděl velkoměsto?

Často jsme jezdili do sousedního městečka, Joliette, někdy do Montrealu, ale v celé provincii mám nejradši Quebec, město od Montrealu hodně odlišné. Montreal je spíš eklektický, má širokou nabídku, 30 % obyvatel se narodilo mimo Kanadu, slyšíte tam spoustu africké hudby, klasiky, blues, jazzu, heavy metalu. Quebec je úplně jiný, orientovaný spíš na kavárny, v hudbě převládá francouzská příchuť, například šansony, jeden člověk s kytarou na podiu. Montreal je elektrický, Quebec akustický.

Ale určitě se tam setkáváte i s keltskými vlivy - kanadská frankofonní hudba přece zní jako hodně osobitý mix francouzských kořenů a vlivů z Irska či Skotska.

Spousta Kanaďanů skutečně přišla z Irska, v Quebecu se promíchali s místními a mluví francouzsky, třeba jméno Brien je v Quebecu velmi časté a pochází z irského O’Brien, dokonce mezi mými předky z otcovy strany jsou Irové.

V Kanadě jsou unikátní místa, o nichž se tvrdí že se tam skotská hudba udržela v daleko autentičtější podobě než v samotném Skotsku, například Cape Breton Island, znáte to tam?

Nikdy jsem tam nebyl, procestoval jsem 20 zemí, ale když jsem žil v Kanadě, neopustil jsem Quebec.

S jakou hudbou jste vyrůstal?

Můj otec poslouchal Beatles a klasický rock, to mě přivedlo k blues, jako Muddy Waters a Howlin’ Wolf, a pak jsem se dostával hlouběji, k Charlie Pattonovi a Robertu Johnsonovi, to mě zajímalo nejvíc. Všechny je znám jen z desek, jejich koncerty jsem nestihl.

A ovlivnila vás třeba i ta kanadská frankofonní hudba, plná dupání a výkřiků, kterou svět zatím neobjevil - jako třeba La Bottine Souriante?

To byli naši sousedé z Joliette, potkávali jsme je každý weekend, můj otec hrával americký fotbal s jejich pianistou, já jsem je viděl později v Louisianě.

V Kanadě je ve srovnání s USA odlišné hudební klima, kulturu podporuje stát, existuje tam veřejnoprávní rozhlas, je tedy snadnější být hudebníkem v Kanadě než USA?

Já jsem začal vystupoval až když jsem z Kanady odešel, v Evropě a občas i v USA, a zdá se mi že je snadnější být muzikantem v USA, je tam více příležitostí, zvláště v době kdy si hudebník vydělá jen hraním a ne prodejem CD která nikdo nekupuje.

Zažil jste na té vaší cestě k blues nějaký průlomový zážitek?

Ano, když jsem si koupil první album Muddy Waterse. Já ho tehdy ještě moc neznal, ale kamarád mi ho doporučil, to mi bylo 15. CD jsem si koupil, pustil a začal dělat nějaké domácí práce. Najednou jsem musel přestat, jakoby se všechno zastavilo, ten zvuk, ten jeho hlas, ty akordy na kytaře, to vše mě absolutně vtahlo, poslouchal jsem ho pořád dokola, byl to pro mě klíčový moment života.

Takže kytaru jste se učil z nahrávek? Nebo jste měl soukromého učitele?

Neměl. Chodit na lekce kytary, to u mě nefungovalo, hrál jsem na elektrickou kytaru rockové věci i metal, což mě přivedlo k bluesmanům.

A zaujali vás i běloši jako Eric Clapton či John Mayal?

Ti představují můstek mezi klasickým rockem a blues. Když se podíváte na Claptona, je to úžasný znalec blues, což se samozřejmě promítlo do jeho repertoáru.

Vy hrajete na kytaru vyrobenou v Česku?

To je vynikající nástroj, jmenuje se Tricone, vyrobil ho František Javůrek z firmy Amistar, já ho mám už 4 roky, původní návrh pochází od Johna Dopyery, jedná se o konstrukci z ocelového plechu která patří do stejné rodiny jako dobro. Dopyera byl původem ze Slovenska a vystěhoval se do Kalifornie a kytaru zvanou Tricone vynalezl roku 1927. Tehdy neexistovaly zesilovače, bylo tedy potřeba hlasitost zvýšit promyšlenou konstrukcí. Já ten nástroj používám s otevřeným laděním jako slide-kytaru.

Ale občas hrajete i na ukulele, k čemuž, jak tvrdíte na svém webu, vás přivedl francouzský skladatel a zpěvák Thomas Fersen.

Objevil jsem ho před pěti lety, je hodně talentovaný a většinou zpívá s velkou kapelou s dechovou sekcí, ale taky vytváří zcela minimalistické sestavy, spoustu ze svých písní natočil jen s doprovodem jednoho ukulele, které hraje rytmus a druhého, barytonového, na které hraje sóla. Vychází z šansonu, ale stylově ho lze těžko zařadit. Když jsem ho slyšel, byl to pro mě další z těch přelomových okamžiků, a tak jsem si jedno ukulele koupil a začal experimentovat, hrál jsem na něj blues.

Bluesové texty se hemží tajemnými narážkami: mojo, black cat bone, mojo hand, zřejmě nějaká černá magie?

Slovo mojo pochází z afrických náboženství jako je voodoo, a mojo hand je velmi konkrétní věc, pro bluesmany z povodí Mississippi něco jako kočičí pracka, talisman který přináší štěstí. Mojo hand je ale nutno držet v tajnosti, nikomu ho neukazovat, protože tím by se jeho kouzelná moc zničila. Black cat bone je podobný druh talismanu.

Je možné takové mojo koupit? Třeba když se vydáte do New Orleansu?

Skutečně existuje mojo pro turisty, takový suvenýr, přívěšek ke klíčům, ale silně pochybuji že by fungovalo.

Váš repertoár působí, jako byste ho vybrušoval v tom nejtvrdším prostředí coby pouliční muzikant, nebo se pletu?

Nemám za sebou pouliční hraní, ale hodně sólových koncertů, kdy musíte zaujmout zvukem, i tím že lidi bavíte, musíte vytvořit rytmus a k tomu dobrá sóla. Pouliční muzikanti mají můj respekt, například Snooks Eaglin, původem byl z New Orleansu, když jednou slyšel píseň už ji byl schopen zahrát, fungoval jako orchestr o jednom hudebníku, byl slepý a nedávno zemřel.

Když jsem jednou v Berlíně vezl autem muzikanty z Kanady a vzadu mi cinkaly lahve s pivem, tak mi tvrdili, že kdyby s nimi byl nějaký hudebník z bluesbandu, uměl by si pivo otevřít zuby, můžete to potvrdit?

Já bych to neuměl, Kanaďani si rádi vymýšlejí.

Písně, které zpíváte ve španělštině, jsou inspirované vaším pobytem v Argentině, čím vás ta země přitáhla?

Když jsem ještě bydlel v Quebecu, měl jsem velkou chuť cestovat do Jižní Ameriky a poznat tamní kulturu. Hodně jsem toho přečetl o Argentině a o tom, kolik má společného z Evropou. Lidé žijící v Buenos Aires často sami sebe považují spíš za Španěly či Italy žijící v Argentině, lákaly mě i další kulturní aspekty, literatura a spisovatelé jako Jorge Luis Borges, v hudbě písničkář Leon Gieco, a to je důvod proč jsem tam nakonec zůstal dva roky….

… a napsal jste tam píseň El tren blanco, o čem vlastně je?

O vlaku v Buenos Aires, který nemá sedadla, vozí chudé lidi, kteří bydlí daleko za městem, ti celý den sbírají papír, a pak tímtéž vlakem odjedou na předměstí, kde papír prodají jako sběr, samozřejmě že jen za málo peněz, ale i to je pro ně důležité. Já bydlel na předměstí a tak jsem tím vlakem parkrát jel, což natolik vybudilo moji zvědavost že jsem o tom napsal píseň.

A na vaši další španělskou skladbu, Ensimismarse, jste nedávno vytvořil videoclip. Co znamená její název?

Inspiroval ji Jorge Semprún což byl intelektruál a disident, jeho rodiče museli v době Francovy diktatury utéct ze Španělska, on byl aktivní v protinacistickém odboji a nakonec skončil v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Tvrdil, že ze všeho nejtěžší pro něj bylo že nikdy neměl pocit soukromí, neustále byl obklopen spoluvězni, a tak si vytvořil vlastní metodu izolovat se od okolí. Ensimismarse znamená jít do sebe, dovnitř, třeba tím že znovuprožíváte své vzpomínky. V pozdějším interview Semprún vysvětlil, jak mu to pomohlo přežít.

Čím jste se v Buenos Aires vlastně živil?

Učil jsem francouzštinu, a taky trochu angličtinu, tu práci jsem dostal díky oddělení pro imigranty v Quebecu, které má zastoupení v Buenos Aires. Pomáhají těm, kdo se chtějí přistěhovat z Argentiny do provincie Quebec, učí je jazyk a přibližují jim kanadskou ulturu aby se pak lépe intgerovali.

Není to vlastně docela chytrá metoda na cestování? Znát jazyky a učit je v Buenos Aires, v Lousisianě, anebo teď v Praze?

Určitě - světové jazyky můžete učit v kterékoli zemi, a čím víc jich znáte, tím snáze najdete zaměstnání.

Z Buenos Aires jste se vrátil do Kanady?

Jen nakrátko, protože jsem odtamtud hned odjel do Louisiany. Bydlel jsem v přímořské oblasti, protkané říčními rameny a kanály, známé jako bayou, kde žijí potomci přistěhovalců násilně odsunutých z Kanady. Američané tomu území říkají Cajun Country. Na některá místa se dostanete autem, na jiná jen lodí.

Co vás tam přivedlo?

Učil jsem tam francouzštinu. Protože ten jazyk mizí, snaží se francouzštinu přivést nazpět, najímají zahraniční učitele, a proto si mě tam objednali. Samozřejmě jsem si tam vzal také kytaru. Ve zpěvu se francouzština stále drží, ale v běžném hovoru mluví francouzsky už jen lidé nad 60 let. Francouzskou kulturu ale vidíte všude, v architektuře, v hudbě. Často jsem tam vídal svoje příjmení Gaudet na poštovních schránkách. Žil jsem tam těsně před hurikánem Katrina, evakuovali mě až do Texasu.

Vy jste bluesman původem z Kanady, má blues ve vaší zemi nějakou kontinuitu, jako třeba na jihu USA?

V Kanadě nebylo otroctví, Kanada byla v té době pro černochy zemí svobody. Pokud se nějakému černochovi podařilo z otroctví uprchnout, jeho cílem byla právě Kanada, kde byl zcela bezpečný. Díky přistěhovalcům z Irska a Skotska má hudba v Quebecu blíž ke country než k blues, ale přesto se teď u nás blues hraje hodně, máme spoustu festivalů i dobré hráče na foukací harmoniku, což je proto že blues už dávno není lokálním stylem ale mezinárodním fenoménem.

Tolik talentovaných zahraničních kytaristů se natrvalo či alespoň dočasně usadilo v Česku: Amit Chatterjee, flamencový hráč Dario Piga, váš krajan Edward Powell, všechno jsou to cizinci s kytarou kteří mají české přítelkyně, máte pro to nějaké vysvětlení?

Se mnou to bylo jinak - já sem přijel za prací - ale díky své české přítelkyni a později manželce jsem tu zůstal dodnes. Před 6 lety mi nabídli, abych v Praze na International School of Prague učil španělštinu a angličtinu. Zúčastnil jsem se konkursu, Veletrhu pracovních příležitostí v Bostonu. Mohl jsem si vybrat, Prahu nebo Bahamy, a mě tehdy lákalo jet znovu do Evropy, protože jsem kdysi studoval ve Francii.

Jaký byl váš první dojem?

Po všech stránkách pozitivní, pouhé tři týdny po příletu jsem objevil svého českého spoluhráče na foukací harmoniku, Jaromíra Hůlu, odehráli jsme víc než 250 koncertů.

Vedle hudby žijete ještě dalším životem jako filmař, na čem právě pracujete?

To je můj druhý koníček, nedávno jsem se spojil s Martou Töpferovou, natáčím pro ni filmový dokument který jí bude sloužit k propagaci, a také jsem udělal klip pro kanadskou kapelu Des Ébauches, který najdete na Youtube. Mým každodenním zaměstnavatelem zůstává Mezinárodní škola v Praze v Nebušicích, kde učí i další hudebníci, třeba můj anglický hráč na foukací harmoniku Kevin Hawkins anebo další severoamerický kytarista, Tony Ackerman.

Psáno pro Crossroads


Rubriky

Poslední články