Petr Dorůžka - World Music » John Cale / Temná strana podzemí

John Cale / Temná strana podzemí

12. 3. 1994 | Rubriky: Vykopávky, Alternativa/Jazz

John CalePo čtyřiceti letech Biafry ducha se Praha rychle stává cílem kultovních hvězd. Když tu loni vystoupili Velvet Underground, po koncertě následovalo pozvání na Hrad na večeři s prezidentem - což je příhoda v životě undergroundových rockových hrdinů rozhodně vzácná. John Cale, tichý, ale muzikantsky velmi záludný tvůrce, který Velvety spolu s Lou Reedem kdysi založil, se chystá letos do Prahy znovu, a to hned dvakrát.

Jeho první návštěva proběhne v rámci evropského turné ‘99 Greenwich Delusion: 12. května Cale vystoupí spolu se smyčcovým kvartetem a dalšími hosty v Lucerně a 5. června se zas zúčastní slavnostního otevření divadla Archa, kde bude vystupovat společně s Minem Tanakou - mistrem japonské pantomimy a tance ‘buto’. Tanaka do Prahy jezdíval ještě v době, kdy bylo toto město hlavně onou příslovečnou Biafrou - a tehdy se významně zasloužil o pestrost zdejší alternativní kultury. Což je jedna z dobrých tradic, na které dnes Archa navazuje; sídlí v Praze Na Poříčí, v budově bývalého divadla E. F. Buriana; spolu s 10:15 Promotion pořádá Caleův květnový koncert, a do budoucna chystá řadu výjimečných projektů s návazností na evropská a světová divadla.

Smyčcový metal

Vítám vás ve Zlaté horečce - tam kde Kalifornie začíná - a možná i končí… Kalifornie, to je poslední stanice na tom velkém autostopu na Západ, a teď je trochu přeplněná. Když máte hodně lidí na jednom místě, tak jste netolerantní naschvál z tvrdohlavosti napětí sarkasmu nedůvěry závisti dychtivosti nenávisti umíněnosti cynismu sebelítosti hořkosti podezíravosti žárlivosti a ze snobství. A to vede přímo k poezii, malování, sochařství, tanci, hudbě, literatuře, fotografii, což je všechno umění, ale umění vám zlomí srdce, tak co má být? Zrovna tak vám ho zlomí dobré jídlo. Umění, to není duchovní protiváha podnikání, a umění není pro každého, nikdy nebylo a nikdy nebude. Já toho o umění moc nevím, ale mám rád to, co vím.”

Takovéhle bleskové improvizace sype z rukávu písničkář Bob Neuwirth - člověk, který v minulosti pracoval s řadou legend, včetně Boba Dylana, Doors i Janis Joplin. Na turné ‘99 Greenwich Delusion Neuwirth doprovází Johna Calea ještě s dalšími hudebníky. Řadu otazníků jistě vzbudí Soldier String Quartet; toto smyčcové kvarteto existuje už desátý rok a kombinuje přitom hudbu komorní a populární - nikoli však z pozice rebelů bez příčiny, ale spíš proto, že řadu spojení ještě nikdo nevyzkoušel. Užívají rytmické zvláštnosti z funku, speed metalu, někdy s sebou vozí bicí, někdy černošské zpěváky gospelu a hrají i úpravy starých venkovských blues.

V době, kdy se po telefonu odehrával následující rozhovor, tak ještě ani John nevěděl, co všechno z téhle zvláštní, a finančně dosti nákladné kombinace na společném koncertě v Lucerně vzejde, protože ty nejzajímavější věci obvykle vyplynou spontánně z improvizací při zkouškách.

Jak u vás dnes je?

Pořád strašná zima. V New Yorku čekáme na jaro. Čekáme ale velmi trpělivě.

Skoro se zdá, že mezi vším, co jste udělal od časů Velvetů až dodnes, je nějaká začarovaná vazba na New York. Je to pravda?

Já jsem už od svého dětství ve Walesu do New Yorku strašně chtěl. Říkal jsem si, že když se člověk prosadí v New Yorku, že se pak prosadí všude. To je ve skutečnosti klam. Ale New York je dobré místo k tréningu.

Chystáte se k nám se smyčcovým kvartetem, který hraje blues - znamená to tedy, že dnes se nová generace amerických hudebníků vrací ke kořenům?

Tak já bych spíš řekl, že Amerika je dost velká země na to, abyste tu našel lidi, kteří se neustále zabývají nejrůznějšími věcmi. Když vezmete smyčcový kvartet - což přece nereprezentuje žádný typický bluesový nástroj - objevíte úplně jinou tvář blues.

Falešný hráč

Existuje na druhé straně něco z evropské klasiky, co by vás lákalo?

Skladatelé, jako třeba Alfred Schnittke. On do toho třeba jde strašně energicky, ale taky musí existovat způsob, jak dělat totéž menší silou. Já to zkouším v projektu Life Underwater - což taky v Praze uslyšíte. Některé pasáže nejsou atonální, ale falešné.

Tedy úmyslně falešné.

Falešně můžete hrát jen tehdy, když víte, jak to zní čistě. Nejprve vytvoříte celkový rámec, a ten pak zevnitř narušíte pokřivenými detaily.

Takže muzikanti stále experimentují, i když se někdy zdá, že tahle éra skončila s 60. lety. Je dnes těžší přijít s něčím originálním, než tehdy?

Někdy je to stejně těžké jako lehké, záleží jen na tom, co chcete. A vždycky nakonec zjistíte, že ta zásadní metoda je improvizace, což je každodenní metoda v jazzu, je to konverzace mezi hudebníky, a záleží jen na tom, o čem oni spolu chtějí hovořit.

Narodil jste se ve Walesu. Cítíte nějakou keltskou spřízněnost vůči Irsku?

Jen když promluvím velšsky. Ve Walesu převládá kalvinistické metodistické náboženství, a to je strašně suchá víra a mě se nikdy nelíbila.

Našlo by se něco společného v umění - tedy keltské kořeny?

Asi ne.

Když cestujete do Prahy po třetí a brzy na to po čtvrté, co si představujete?

Pro mě to je pěkné město. Stále si vybavuju večeři s prezidentem po koncertě. Všichni s námi jednali velmi důstojně, a Praha pro mě bude vždycky takovým ojedinělým místem. Z rozhovoru se mi zdálo, že Havel rozumí daleko lépe tomu, proč Velvet Underground získali ocenění až mnohem později - a proč jsme se tedy v našich začátcích setkávali spíš s nepochopením. Hodně v tom hraje roli, jak se lidé mění.

A co říkáte na změny, jimiž teď prochází Amerika? Tady v Evropě si řada lidí hodně slibovala od prezidenta Clintona; myslíte, že důvod k optimismu trvá?

Myslím si, že optimismus hraje na ruku demokratům. A ti v téhle chvíli bojují za to, aby takovou atmosféru udrželi. Když se tahle strana ujala úřadu, všichni věřili, že si poradí se všemi těžkostmi, které jsou před nimi, a to tehdy vlnu optimismu vytvořilo - protože republikáni neměli chuť do ničeho šťourat. Já Clintona hodnotím podle jeho cílů, ale on přitom naráží na obrovské problémy. Navíc jsem přesvědčen, že Amerika teď prochází obdobím bídy. Chudoba začala před léty za Bushe, kdy to všichni odmítali nazvat pravým jménem, ale teď všichni vidí ten stav naprosto jasně.

Jenže tady asi půjde o jiný druh bídy, než byla v krizi 30. let nebo než je bída třetího světa, kde lidé doopravdy umírají hladem.

Je to taky jiné proto, že to odmítají nazvat bídou. Vědí, že když začnete mluvit o krizi, tak ji vytvoříte. Ale taky je nutno něco dělat.

Jak se tahle krize projeví v hudbě? Kde zní hlas té bídy - je to rap?

Podle mě je rap náboženská zkušenost. Je v tom nejen poezie, ale i postoj kazatele. A je to taky reakce na duchovní chudobu, která v ghettu panuje.

Evangelium rapu

Jedním z kořenů rapu jsou zřejmě kázání černošských kazatelů. Je pro vás rap čistě pozitivní úkaz - nebo byste ho hodnotil jako souhrn dobrého i špatného?

Rap je hodně pozitivní, a za pozitivní považuju i tu agresivitu, která se skrývá uvnitř. Rap má také svoje temné stránky - ale ty nejsou tak důležité, a pak, temné stránky jsou vlastně všude. V rapu je spousta energie. Pouliční poezie, to je velmi cenná věc.

Nehrozí ale nebezpečí, že každý agresivní podnět spustí ještě další násilí?

I to se může stát, protože vždycky vznikají extrémy nejrůznějších barev. Ale aby bylo jasné, o čem je řeč, rap patří do žánru městské literatury.

Když bychom to vzali s odstupem, tak v 60. letech představovali takovouhle pouliční literaturu Velvet Underground. Je to tak?

Tehdy to bylo jiné. My jsme vlastně vůbec nikoho nechtěli vést - roli té pouliční poezie měli autoři beat generation, jako Kerouac, Ginsberg.

Teď spolupracujete s Bobem Neuwirthem, člověkem, který v téhle tradici představuje také unikátní osobnost. Jak vlastně vznikal váš nový divadelní projekt a album Poslední den na zemi?

Měli jsme na to tři týdny, pili capuccino a psali na ubrousky, scházeli jsme se v kavárnách a v londýnských rybárnách s fish & chips.

Takže Bob dělal texty a vy hudbu?

Nejprve jsme si řekli, co v tom má všechno být: několik různých typu hudby i způsobů vyprávění, pak jsme to všechno strčili do klobouku.

A jak probíhá v tomhle terénu improvizace? Když se třeba Bob rozhodne, že má nápad, který stojí za to realizovat, a spustí jednu z těch svých kulometných vět…

Jo - s tím si nejspíš užijeme spoustu srandy, ale navíc tam budeme mít řadu muzikantů, takže na koncertě může vzniknout spousta neočekávaných zvratů. Bob bude hrát na banjo a harmoniku -on je spíš z té jižansky západní písničkářské tradice.

Písničkový cyklus o posledním dnu na zemi, LAST DAY ON EARTH, probíhá podle následující osnovy:
Po předehře hledá Turista cestu. Svádí ho Příležitost, která mu radí: “Pojď za mnou, jen se rozhodni.” První zastávkou je Cafe Shabu. Po odchodu z Cafe se ocitneme ve falešně idylickém prostředí, kde Uprchlík z nejmenované politické filozofie popisuje stav městského kulturního chaosu. Osudový zvuk pochodujících nohou vede k řečnické otázce: “Kdo to tu řídí?” Jedna z možných odpovědí, kterou někteří politici navrhují, je “Nemám čas”, a sami sebe ujišťují, že status je skutečně quo, zatímco fenomena genetického inženýrství, jaderných géniů a pokročilé virologie vybízejí andělskou servírku k obřadnému pozdravu.

původně v: Reflex, březen 1994


Rubriky

Poslední články