Jitka Šuranská

10. 3. 2014 | Rubriky: 2014,Články,Rock & Pop

Ta nejlepší zpráva z moravského Dolňácka

Jitka Šuranská je svojí všestranností pověstná. Působí jako houslistka ve Zlínské filharmonii a vedle toho prošla řadou sestav orientovaných na moravské lidové písničky. Na jejím posledním projektu, albu Nězachoď slunečko, ji doprovází elita moravské i české tradiční a akustické hudby.

I když Nězachoď slunečko je ve své podstatě sólové album, nepatří k těm, na nichž tvůrce staví pomník svému egu. Naopak, prioritou Šuranské je ozdobit všechny ty krásné tradicionály ze zpěvníků hráčskou invencí všech zúčastněných. Pokud Šuranská-houslistka nabídne roli producenta a klíčového hráče houslistovi tak vynikajících kvalit jako je Stano Palúch, je to ta nejlepší zpráva. Palúch je chodící encyklopedií regionálních hráčských stylů od Ukrajiny až po Skandinávii, a vsadím se že žádný jiný primáš by mu nepřenechal místo za volantem s takovou skromností, jako Šuranská. K albu přispělo i Palúchovo trio Pacora s fenomenálním moldavským cimbálistou Marcelem Comendantem, příležitostný spoluhráč a guru Šuranské Jiří Plocek, a též jeden ze skrytých mistrů česko-moravské tradiční hudby, citerista Michal Müller. Šuranská své album pokřtila letos v létě na folkových prázdninách v Náměšti (kde vznikl následující rozhovor) a též na miniturné s triem MDŽ s Lucií Redlovou a Beatou Bocek. Tento spontánně vytvořený útvar je jejím dalším želízkem v ohni, který rozhodně stojí za pozornost. I když na první pohled působí jako varianta na světově úspěšný koncept 3 tenoři, svoji podstatou jej předčí. Každá ze zúčastněných má totiž odlišný, výrazně osobitý charakter – a všechny tři hrají role tak jemně odstíněné, jakoby to narežíroval nějaký filmový genius.

Co bylo dříve – klasika nebo Morava?

Morava. Moji rodiče vzpomínají, že jsem chtěla hrát na housle úplně od malička, tedy dříve než jsem mohla slyšet nějaký symfonický orchestr. Všude kolem mě se hrála vesnická hudba, klasiku rodiče neposlouchali, žádný z nich nebyl muzikant. Z toho jednoznačně vyplývá, že klasiku jsem objevila až později .

Ale generaci, která vyrůstala za totality, lezl folklor na nervy. Byla to oficiální hudba, kterou jí nutili násilím. Vaši rodinu to nepostihlo?

Takhle to fungovalo spíš ve městech, kde lidé vnímali násilné propojení folklóru s ideologií mnohem intenzivněji, kdežto lidé z vesnice prožívají hudbu z jejich okolí jako něco zcela přirozeného. Necítili, že by jim někdo něco vnucoval.

Kdy jste vzala housle poprvé do ruky?

V 7 letech když jsem chodila do druhé třídy. Životní zásluhu na tom měl můj dědeček, který mě dva roky vozil autobusem do hudební školy v Uherském Hradišti.

Primáškou v 13 letech

Housle nebyly mezi mladými nikdy módní nástroj a navíc jsou zpočátku docela obtížné. Člověk musí vynaložit velké úsilí, aby vůbec získal nějaký slušný a poslouchatelný tón, na rozdíl třeba od piana.

Já toho chtěla mnohokrát nechat. Důležitou roli sehráli moji rodiče. Říkali mi, že když jsem něco začala, měla bych to dokončit. Zezačátku mi to skutečně moc nešlo, můj učitel na hudebce dokonce říkal, že nevěřil, že bych někdy pokračovala na konzervatoři.

Měla jste nějaký idol?

Všechny mé vzory byly z tradiční hudby. Chodila jsem do lidového souboru, také jsem chodila tančit, a pak jsem se stala primáškou dětské cimbálové muziky. To mi bylo třináct let – a moje budoucnost se začala rýsovat.

Moravská lidová hudba má ale specifické rysy, které lze těžko vtěsnat do školních osnov – třeba jisté nepravidelnosti v rytmu.

To se neučíte ve škole, ale napodobováním muzikantů kolem vás. Nejlépe je nad tím moc nepřemýšlet. V 15 letech jsem se zamilovala a díky tomu jsem se dostala do výborné cimbálovky Stanislava Gabriela, kde jsem hrála 10 let. Po konzervatoři jsem pokračovala na Institutu pro umělecká studia.

Máte oblíbence na poli klasiky?

Celou řadu, ale já jsem klasiku obdivovala spíš z povzdálí, věděla jsem že to není moje cesta. Můj pan profesor na vysoké to taky věděl, a přesto jsme udělali velký kus práce. Celou tu dobu mě vedl spíš jako komorního hráče, nikdy jsem nebyla žádný virtuoz. Mým hlavním zaměstnáním je teď ale velký orchestr, už desátý rok působím ve Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně.

Takže Filharmonie je každodenní práce, a moravská hudba naopak koníček, který vás nejvíc baví?

Ano…

S cimbálovkou v Tichomoří

Když ale vyjede symfonický orchestr z Evropy do Asie, koncerty dostanou zcela novou dimenzi. Diváci reagují s větším temperamentem, skoro jako fanynky v době Beatlemanie. Zažila jste to někdy?

Zajímavé je, že v Asii jsem zatím nebyla se symfonickým orchestrem, ale s cimbálovkou. Bylo mi 15, jeli jsme na měsíc na Taiwan, na festival dětských souborů. Moravské rytmy tam zabraly.

Styly lidových houslistů jsou navzájem propojené, zjišťujete třeba, co hrajete stejně a co jinak než muzikanti ze Skandinávie anebo z Maďarska?

Tyhle souvislosti pro mě objevil Jiří Plocek, s nímž léta příležitostně hraju v duu Hudecká úderka. Jirka mi přinesl nový úhel pohledu. S fenoménem vesnického houslisty, tedy hudce či fiddlera, se setkáte na celém světě.

Ale fiddler nikdy nechodil na konzervatoř. Je to unikátní samorost, co hráč to jiný styl. Nepřekáží vám přitom vaše znalosti ze školy?

Pokud překáží, jde to snadno překonat. Vzdělání je výhodou, protože vám nedovolí hrát špatně. Máte určitou laťku a pod ní nejdete. Omezení může spočívat v tom, že člověk začne svoji hru příliš kontrolovat hlavou. Hudba by měla být spíš intuitivní, což se vás ve škole snaží odnaučit.

Takže je důležité umět přepnout z klasiky na intuici?

Snažím se o to. S Jirkou Plockem jsme se vždycky smáli tomu, že on mě vlastně tou intuicí kazí.

Jak jste vybírala skladby pro CD?

Některé znám hodně dlouho, zpívala jsem je třeba v dětském souboru, některé jsou poctivě vyhledané ve sbírkách Bartoše a Sušila. Všechno je Morava, a ne jen z mého regionu, tedy Dolňácka. Snažila jsem se to album pojmout hodně zeširoka.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/11