Invisible System: Humanitární dobrovolník konkuruje Peter Gabrielovi

12. 4. 2010 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop

K nejzajímavějším albům uplynulého roku, které proniklo i do zdejší distribuce prostřednictvím brněnských Indies, patřil etiopský projekt Nicka Page, ex-člena Transglobal Underground, A Town Called Addis. Utajeným iniciátorem tohoto počinu byl donedávna neznámý Dan Harper, který v Addis Abebě pracoval jako humanitární pracovník.

Harper poskytl Pageovi své domácí studio i kontakty na muzikanty, a asi by dodnes zůstal utajenou šedou eminencí, kdyby nenatočil svůj vlastní etiopský projekt, The Invisible SystemPunt. Na rozdíl od Nicka Page, za nímž stála renomovaná značka Real World, album vydal systémem do-it-yourself s nulovým rozpočtem i reklamou, navzdory tomu ale získávalo pětihvězdičkové kritiky v renomovaných médiích.

Co konkrétně jste v té Etiopii dělal?

Pracoval jsem jako manažer projektu proti HIV-Aids, staral jsem se o nábor dobrovolníků, cestoval po Etiopii mezi organizacemi, které ty dobrovolníky potřebovaly, zjišťoval jejich požadavky, uzavíral smlouvy.

Se studiem v ruksaku na Saharu

Takže, s hudbou tahle práce nic společného neměla?

Hudba je můj koníček. Od sedmnácti let jsem se učil hrát na různé nástroje, budoval jsem si studio, a pak jsem 4 roky pracoval pro humanitární organizaci v Mali. Než jsem tam odjel, studiové zařízení jsem prodal s tím, že si pořídím mobilní ekvivalent studia s notebookem. Věděl jsem, že v Mali bude spousta dobrých příležitostí vyrazit s ruksakem do pouště a potřeboval jsem tedy být hodně mobilní. Tehdy ještě nebyly notebooky na patřičné technické úrovni, ale když jsem pak jel do Etiopie, technologie pokročila a já jsem vše odvezl do Addis Abeby. V zadní části domu byly tři místnosti, ty jsem přebudoval na studio. Měli jsme režii, místnost na zpěv i komoru se střechou z vlnitého plechu na natáčení perkusí. Často jste tam mohli slyšet běhat krysy anebo v deštivé sezóně bubnování kapek vody.

Hudbou jste se tedy bavil o weekendech?

Ano, rekreoval jsem se z té nadmíry byrokracie, z frustrace z politických překážek, které jsem jako humanitární pracovník neustále řešil.

Vy jste tak získal slušný předstih před Nickem Pagem, který pak přijel do Addis Abeby natáčet pro Real World?

Ano, s některými ze zpěvaček z jeho alba A Town Called Addis jsem pracoval už rok před tím, “etiopské” partie mého alba byly tehdy už dávno natočené. O Nickovi jsem věděl, že ho zajímá série Ethiopiques, kterou sestavuje specialista na etiopskou hudbu Francis Falceto, věděl jsem že plánuje album pro Real World, a tak jsem ho pozval s tím, že mu pomůžu natáčet samply, i když jsem od počátku věděl, že ne všechno může vyjít a že tedy oba jdeme do rizika.

Nakonec tedy vznikla dvě alba. Nekonkurují si?

Ano i ne. On má na svém albu stejné umělce jako já, ale protože každé z těch alb zní jinak, teoreticky by si konkurovat neměla. Nick si vypůjčil spoustu smyček z té zmíněné edice Ethiopics, kdežto já to dělám jinak, píšu své skladby a pak to toho zapletu etiopské umělce, po zvukové stránce to navíc zní jako psychedelie.

Kolik se toho CD prodalo – a kolik se musí prodat, aby se vrátily investice?

V téhle chvíli peníze nepočítám. Nevydal jsem to abych si vydělal, ale abych tu hudbu nabídl lidem, což se myslím daří, a posluchači to oceňují.

Z Addis do Glastonbury

Druhá část natáčení probíhala v Anglii. K nejvíce prominentním hostům této etapy patří Justin Adams, kytarista Roberta Planta. Jak jste ho získal?

Na festivalu v Glastonbury jsem se dal do řeči s Robertem Plantem, on se mě ptal kde bydlím, a já mu řekl že zrovna v Mali. A Robert ukázal na Justina a říkal, že se s ním musím seznámit, protože on produkoval v Mali nahrávky Tinariwen, a má v té zemi hodně kamarádů. A později, když už jsem pracoval v Etiopii, jsem se s Robertem i Justinem setkal po jejich koncertě v Newcastlu na tiskové konferenci s novináři. Robert tam vyprávěl, že pořád poslouchá hudbu z Etiopie, a já mu řekl: “Právě tam teď bydlím, to je ale náhoda.”

Co vlastně znamená to slovo Punt v názvu vašeho alba?

To byla starověká říše ve východní Africe, před příchodem křesťanství a islámu, a před tím než vznikly dnešní hranice mezi Egyptem. Sudánem a Etiopií. Punt tehdy lidé považovali za magickou zemi, která oplývá bohatstvím, myrrhou a divokými zvířaty, byla to země požehnané můzami, elitní a kočující hudebníci označovaní jako azmari tam představovali podobnou svobodomyslnou komunitu, jako v Evropě Romové.

CD se neprodávají, mikrofony ano.

Vy jste to album vydal na vlastní značce Harper-Diabate, co znamená ta druhá polovina?

To je příjmení mé manželky, kterou jsem si vzal v Mali, naše dcera se jmenuje Zeina Harper Diabate. Příjmení Diabate indikuje příslušnost k rozvětvenému muzikantskému klanu, matka mé manželky je griot, tedy zpěvačka oslavných písní, má strašně silný hlas, vystupuje třeba na svatbách. Ale když tuhle hudbu slyšíte v Mali, zvuk je vždycky zkreslený a nekvalitní, až doma v Anglii mě malijské zpěvy griotů vzaly, když jsem loni poprvé slyšel Oumou Sangare live na Womadu.

Teď se tedy živíte už jen jako producent?

Moje příjmy zčásti pramení z výroby kvalitních mikrofonů které najdete na www.harperdiabate.com, moje žena dělá ručně vyráběné pokrývky na postel, já navíc učím na několika školách v okolí nahrávací techniku, a z téhle práce financuji svoji nahrávací společnost, protože je stále těžší se vydáváním desek uživit. Žijeme v době, kdy už nikdo nekupuje CD

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2010/2


Rubriky

Poslední články