Hypnotix slavil dvacet let

28. 12. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI

Pražská skupina Hypnotix se zrodila v magickém čase na rozhraní dvou epoch: totalitní ledy pukaly, hudební obzory se rozšiřovaly. Její kapelník, baskytarista Michal Ditrich hrál od poloviny 80. let v průkopnické afro-reggae kapele Babalet se zpěvákem Alešem Drvotou, označovaným za praotce české reggae scény. Drvotova tragická smrt v autonehodě roku 1987 se stala traumatickým impulsem.

Ukázalo se totiž, že neexistuje český zpěvák, který by Drvotu dokázal nahradit, a že je tedy třeba hledat jinde, mezi cizinci. Jedinou multikulturní komunitou v tehdy hermeticky uzavřeném Československu byli zahraniční studenti z rozvojových zemí. Novým zpěvákem Babaletu se stal Martin Tankwei z Konga, zatímco Michal Ditrich založil se svojí ženou Miladou, hráčkou na perkuse, skupinu Hypnotix. Jejich africkým objevem byl Bourama Badji ze Senegalu, který dnes jako DJ vystupuje pod hlavičkou Afro-Nomad Sound, a před dvěma lety například přispěl na album Transglobal Underground Moonshout.

Debut skupiny Hypnotix, vinylové album Rastaman in Prague, působil v době svého vzniku jako šok: polomluvený zpěv černošského studenta Bouramy vytvářel fiktivní spojnici mezi výkřiky západoafrických griotů, dubovou poezií a rapem. S dalšími alby už Hypnotix pronikl na mezinárodní trh, celkem pět titulů z této éry vydala berlínská značka African Dance Records.

V sestavě se vedle Bouramy vystřídali další dva mimoevropští zpěváci. Roku 2001 přichází Mohsin Mortaba z Bengálu, výsledkem je album Bagua, které přebírá švýcarská značka Barraka El Farnatshi, specializující se na Maroko i remixy Billa Laswella. V třetí reinkarnaci, která trvá dodnes, zpívá severoamerický černoch Ephraim Goldin známý pod přezdívkou Ego L. Din. Letos na jaře, jako oslavu dvacátého výročí, upořádal Hypnotix koncert v Roxy, který spolu s archivními materiály a dosud nepublikovanými videoklipy zachycuje DVD nazvané stručně 20. V rozhovoru odpovídá kapelník Michal Ditrich:

Před dvaceti lety byly vědomosti zdejšího publika o africké hudbě nulové, festivaly world music neexistovaly ani u nás, ani v sousedních středoevropských zemích, za hudbou z Afriky bylo nutno vyjet minimálně do Londýna nebo do Paříže. Vzpomínáš si na svůj první hudební výlet?

To bylo ještě z totality, kdy se na Západ smělo cestovat jen na pozvání či s devizovým příslibem. Pokud měl člověk nějaké západní peníze nad oficiální příděl, musel je před přechodem hranic rafinovaně ukrýt. Já jsem ty bankovky zašrouboval do holicího strojku, a až v Německu jsem si vzpomněl, že holicí strojek jsem nechal ležet u babičky ve Strakonicích v koupelně. Když jsme pak s ženou dali dohromady všechny drobné co jsme měli po kapsách, vystačilo nám to na jeden lístek. To bylo na festivalu Summer Jam, kde zrovna hráli Sly & Robbie. Střídali jsme se, ten druhý vždycky seděl s další stovkou lidí na stráni nad amfiteátrem. Ale příděly valut podléhaly kontrole i při cestách na východ. Když jsme třeba jeli do Budapešti, strčil jsem si peníze do kecek pod vložky. Bylo vedro, já na to zapomněl, a když jsem si pak vzpomněl, bankovky se potrhaly. Pamatuju se, jak jsme v sobotu bouchali na dveře banky, jestli by nám s tím nepomohli, a skutečně nám bankovky vyměnili.

A kdy jsi viděli poprvé hrát Afričany pro své vlastní publikum?

V Paříži. Zahlédli jsme plakáty se jmény Papa Wemba a Koffi Olomide, což byly ty největší hvězdy z Konga. Po 10 hodině večer se nám někde na předměstí podařilo najít koncertní sál. Báli jsme se, že přijdeme pozdě, ale oni ještě ani nevyvěsili ceduli. Když ji pak o půlnoci vyndali a otevřeli, vešli jsme do zcela prázdné místnosti. V jedné zdi bylo okénko a to byl bar. V okénku se vždy objevila ruka s lahví piva, převzala peníze a obratem zmizela. Pak se začali trousit Afričani žijící v Paříži, dámy v róbách až na zem, s obrovitými účesy a masivními šperky, a kapela spustila až ve dvě ráno. První hodinu to byly standarty Boba Marleyho a potom přijeli zpěváci v bílém Cadillacu, z nějž ale nejprve vylezlo asi pět blondýnek. Papa Wemba a Koffi Olomide šli rovnou na podium, hrálo se nonstop bez pausy až do doby kdy začalo jezdit metro. Byli jsme tam jediní běloši, seděli jsme v koutku, k nám si přisedla francouzská novinářka, a když zjistila, odkud jsme, říkala že nás s někým seznámí. Pak přišla s Afričanem a ten na nás spustil česky: “Ahoj, co tu děláte? Já bydlel na Strahově v kolejích.”

— Igelitka plná zlotých —

V počátcích Hypnotix, kdy s vámi zpíval Bourama Badji, jste šířili africkou hudbu po Evropě. Jak fanoušci přijímali hudebního misionáře z Afriky?

Někdy v roce 1990 jsme hráli v amfiteátru v Polsku, tehdy tam byla bída a inflace. Bourama mezi písničkami hrozně nadával na britskou premiérku Margaret Thatcherovou, následkem čehož se část publika naštvala a odešla. Jako výplatu jsme dostali plnou igelitovou tašku zlotých, nevěděli jsme ale, za co je utratit.

Liší se polské publikum od českého?

Poláci mi byli vždy sympatičtí tím, že se chtějí i dokážou bavit, i když zrovna žijí ve ztížených podmínkách, třeba že nemají peníze. Kdežto u nás je publikum daleko chladnější.

Takže, navzdory obecně vžitému názoru, že teplejší klima podporuje vřelejší chování, jsou Poláci temperamentnější než my i když žijí severněji?

Oni jsou tak temperamentní, že nám vytloukli okna u autobusu a za stěrač nám dali oběšeného černocha. Na kus papíru namalovali Bouramu jak se houpá šibenici. Byli to místní skinové, kteří si předem zjistili, že s námi zpívá černoch.

Jak jste naložili s tou igelitkou plnou inflačních zlotých?

Zašli jsme do místního obchodního domu. Tam byla všechna patra zavřená, jen v přízemí fungovalo jedno oddělení. V regále měli košťata, lopatky na smetí a italské víno Lambrusco, tak jsme koupili několik beden Lambrusca a předali pokladní igelitku se zlotými. Od té doby jsme do Polska jeli mnohokrát a situace už jen zlepšovala.

Prosperitu teď ale vystřídala krize. Jak se to promítá do koncertního života?

Krize jsou dvě, jednak ta dlouhodobá krize hudebního průmyslu, k níž se teď navíc přidala krize hospodářská. Jejich následky se sčítají. Krize hudebního průmyslu spočívala ve vypalování nosičů a stahování z internetu, zatímco ta světová hospodářská krize ztížila sponzorování. To mění strukturu pořadatelů, kterých ubývá.

— Komu škodí pirátství —

V českých alternativních médiích se často objevují svalnaté řeči, že vypalování žádnou hudbu nezabíjí, že jen snižuje zisky velkých firem, které si za to všechno mohou navíc samy. Ale nikdo zatím nenapsal, že to škodí i alternativní kultuře. Vy jste to pocítili na vlastní kůži, když vám v Německu zkrachoval distributor a díky tomu jste přišli o platby za celý rok.

Celý systém se totálně proměnil, a nejvíc se změnilo to, jak publikum hudbu získává. Já vedle hraní učím, mám 20 studentů, a vím že ani jeden z nich si v životě nekoupil CD. Oni si je už ani nevypalují, protože prázdné CD přece stojí 3 koruny. Každému visí na krku MP3 přehrávač, hudbu si stahnou z Internetu, v přehrávači se jim zobrazí umělec i název skladby, a když je to přestane bavit, stahnou si něco jiného. Doby, kdy jsme se svátečně posadili, položili desku na gramofon, a celou jsme si ji v klidu poslechli jsou dávno pryč. Teď už nikdo nevydrží poslouchat v kuse jednu kapelu, častější jsou výběry, objevují se půlhodinová CD.

Takže, považuješ za správné pirátství trestat?

Pirátské stahování skutečně ničí trh s hudbou, a pokud chceme ochraňovat duševní vlastnictví, pak jsou ty soudní procesy na místě. Ale také vím, že spousta muzikantů dokáže žít bez copyrightu, prioritou pro začínající kapely je, aby si vůbec někde zahrály a ne co za to dostanou. Kdežto profesionály pirátství postihuje daleko víc. Ale vývoj nelze vrátit zpátky, to je jako kdybys po mě chtěl abych jezdil v parní lokomotivě.

Vy oba s manželkou učíte v hudební škole. Co všechno to obnáší?

Manželka učí na bicí nástroje včetně marimby, třeba teď jedna její studentka vyhrála celostátní soutěž. Škola má také studio, a tam já učím nahrávací techniku, o to je teď velký zájem, třeba i proto, že na tenhle předmět se nemusí cvičit. Točíme tam všechny žánry, od hip-hopu až po metal,

Ale vedle toho máš své vlastní studio. Co natáčíte když se teď CD špatně prodávají?

Na rozdíl od minulosti teď ale kapely potřebují třeba demonahrávky na MySpace. Když máte v sestavě bicí, v obýváku demo nenatočíte. Každá kapela je ráda když má CD které může prodávat aspoň po koncertě. U nás natáčel Traband, Načeva. Zatímco rutinní komerční studia nahrávají všechno od dechovky po jazz, my jsme spíš na projekty. To vyžaduje investice, sampler jsem původně koupil za 120 tisíc, teď jsem ho prodal za dvacet, ale natočili jsme na něm 4 naše CD.

Bourama Badji vystupuje jako DJ se sound systémem, tebe to neláká?

Když mám čas tak sedím ve studiu a vymýšlím něco nového. Takže, studio je velký žrout času. Ten kdo někdy propadl počítačovým hrám to určitě pochopí.

Z článku v UNI, 2009/11


Rubriky

Poslední články