Hudební kolize Keltů s Vikingy

10. 6. 1999 | Rubriky: Články, Vykopávky, World Music

Ve finské lidové hudbě mají hlavní slovo ženy. V celkem devítičlenné sestavě Värttinä bychom napočítali hned čtyři zpěvačky. Muzikantským duchem skupiny a jejím mluvčím je Kari Reiman - který nám před nadcházejícím koncertem Värttinä na pražském festivalu E T Jam [19. června] poskytl po telefonu z Helsink následující interview.

U jaké hudby jste vlastně začínal?

Před dvaceti lety jsem poprvé vystupoval na folkovém festivalu ve finském městě Kaustinen; tehdy jsem ještě hrál bluegrass, tedy americkou hudbu, a mým nástrojem bylo pětistrunné banjo. Na festivalu jsem viděl také pár vynikajících kapel z Německa, Maďarska, Irska, které hrály lokální evropskou hudbu. Díky tomuto střetnutí mě začaly zajímat housle. Zjistil jsem, že v lidové hudbě nejde ani tak o melodickou linku, jako o způsob interpretace, o to, jak hráč přibarví melodii svými ornamenty. Právě v tomto směru mají housle bohaté možnosti. Zkoušel jsem hrát všechno možné - objevoval jsem bulharskou, irskou, a nakonec i finskou hudbu.

Mnozí posluchači mívají z prvního setkání s vaší kapelou pocit, že Värttinä hraje cosi bulharského. Čím to je, že rytmus vaší hudby zní tak balkánsky?

Ve finské hudbě se dříve buď jen hrálo nebo zpívalo - nikdy obojí najednou. Pokud tedy někdo zpíval, nestaral se, aby se na to dalo tancovat. S rytmem zacházel podle svého, řídil se jen přízvuky mluvené řeči. Poslouchal jsem třeba staré finské nahrávky z Edisonových válečků z roku 1904, které měly strašně komplikovaný rytmus. Ještě složitější to mohlo být, když se sešlo víc lidí: zpěvačka mohla třeba zpívat na 5 dob a sbor ji doprovázel na 7 dob.

Jak hluboko do historie vlastně sahá hudba, kterou s Värttinä hrajete?

Tradice zvaná “runo songs” trvá déle než tisíc let, texty těch písní pocházejí z období Vikingů - tedy ze středověku, melodie bývají pentatonické, což znamená, že místo dnešních stupnic užívají jen pět tónů.

Proč se jim vlastně říká “runo”? Znamená to, že byly zapisovány skandinávským runovým písmem?

Slovem “runo” se ve finštině původně označoval zpěv, dnes se tak říká poezii, a zvláště pak starým finským básním, které sběratel Elias Lönnrot zapsal zhruba před 150 lety - tedy v téže době, kdy zaznamenal finský hrdinský epos Kalevala.

Do jaké míry ty staré zpěvy autorsky přetváříte?

V písních “runo” byste našel určité zavedené postupy - něco podobného, jako když bluesman zpívá “dnes ráno jsem se vzbudil”. Někdy je tedy dost těžké rozlišit, jestli se jedná o tradiční či uměle napsanou věc. My čerpáme z archivních materiálů, ale naše aranžmá se od tradičních postupů dost odlišují.

Zmiňoval jste se o éře Vikingů, ale ti se přece proslavili spíš jako piráti než muzikanti.

Což ale neznamená, že by po sobě nezanechali nějaké hudební vlivy. Na území Finska a Karelie obchodovali se šperky z bronzu a ze stříbra a zároveň s sebou přinášeli vlivy ze západu - přičemž ve starém Finsku do naopak převažovaly vlivy z východu. Díky Vikingům vznikla celá řada paralel mezi Skandinávií a keltskými zeměmi. Prastaré finské housle jouhikko se například nápadně podobají welšskému nástroji crwth; v Norsku existuje tisíc let stará socha, znázorňující hráče na tento nástroj.

Jakou má dnes Värttinä ve Finsku pozici?

Největší odezvu na domácí půdě vzbudilo před osmi lety naše album Oi Dai, za které jsme ve Finsku dostali platinovou desku. Tehdy jsme ale také hráli trochu jinou hudbu než teď, v textech byla spousta humoru, a na finské scéně to byla docela atraktivní hudba. Od té doby jsme možná trochu zvážněli, naše současné texty jsou už víc metaforické, člověk o nich musí víc přemýšlet, a řada fanoušků nás už poslouchá čistě kvůli muzice.

Co teď vlastně ve Finsku letí?

Tak jednak takový ten kontinentální eurovizní pop, a pak i některé docela originální rockové skupiny.

Slyšíte mezi mladými kapelami také nějakou odezvu vašeho stylu?

Hodně se rozmáhají ženské hlasy. Když Värttinä začínala, byly v lidové hudbě daleko běžnější instrumentální kapely. Hudba z Estonska, Karelie a dalších ugrofinských oblastí dříve nikoho nezajímala - a teď ji hraje spousta kapel.

Pro vás i řadu jiných skandinávských skupin představuje hudba z Karelie důležitou inspiraci, Tato oblast dříve patřila Finsku, s nímž je jazykově spřízněná - ale v tomto století připadla Rusku. Dotklo se to nějak vás osobně?

Můj otec se v Karelii narodil, a když mu bylo deset let, musel se spolu s asi 200 000 dalších obyvatel vystěhovat. Na ruské straně žijí dodnes obyvatelé, kteří mluví finsky, i když se museli naučit rusky a nechat si poruštit jména.

Jak se s tím Finové vyrovnávají?

V období studené války se o tomto etnickém násilí oficiálně nemluvilo, v médiích představovalo tabu. Teď se o těchto věcech hodně diskutuje, ale nemá to žádnou politickou oporu. Lidé, kteří byli vyhnáni, mají různé spolky a dodnes se scházejí, a v posledních letech, kdy se otevřely hranice, mohou do ruské Karelie volně cestovat.

Vaše poslední album Vihma vzbudilo ve světě dost silnou reakci a v Japonsku dokonce proniklo na 1. místo žebříčku. Přinesl tento úspěch pro kapelu nějakou podstatnou změnu?

Udělali jsme skok dopředu - ale nikoli obří, byl to spíš takový slepičí krok. Po finanční stránce to žádný průlom nebyl, ale spoustu jsme se toho naučili, a získali jsme možnost hrát v místech, kde jsme ještě nikdy nebyli, jako třeba v Praze.

Původně v: Lidové noviny 1999


Rubriky

Poslední články