Hudba z kubánského Absurdistánu

27. 4. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI

“Chci slyšet pravdu, ty vaše drobné lži mě už nezajímají, v hlavě z toho mám zmatek a schyluje se k bouři,” zpívá šestapadesátiletý písničkář Pedro Louis Ferrer ve skladbě Fundamento. Zatímco ve svobodném světě takové verše působí jako docela banální protest, na Kubě mají kouzlo spiklenecké výzvy, lákovou příchuť pečlivě utajených koncertů. Jinou ze svých falších písní, Conga Vegetariana, věnoval Ferrer svým vegetariánským přátelům z Norska, aby tím mezi řádky upozornil na fakt, že na Kubě se člověk nestává vegetariánem z přesvědčení, ale z holé nutnosti: maso je vzácností. Ferrerovy skladby přitom nejsou žádné jednoúčelové protestongy, ale sofistikované písně s muzikantskou hloubkou. Ferrer čerpá z hudby kubánského venkova, a své noblesní melodie zpívá s akustickým doprovodem. Zpěvem, na kytaru a peruánský cajon ho podporuje jeho dcera Lena. Kontrabas v jeho sestavě nahrazuje kuriozní nástroj marimbula, který navzdory svému názvu není spřízněný s marimbou, ale s africkými jazýčkovými drnkátky mbira či kalimba – s tím rozdílem, že je mnohonásobně větší. Marimbula se na Kubě používala v 19. století, spřízněné nástroje existovaly i v Africe.

Odpovídá ta vaše marimbula nějakému historickému modelu, anebo jste ji zmodernizovali?

Původním účelem marimbuly bylo vytvářet basové tóny. Stačilo, že ty tóny jsou hluboké, nějakým laděním se nikdo nezabýval. My jsme to změnili, rozhodli jsme s marimbulu přesně naladit. Můj hráč na marimbulu hraje ještě na další nástroje – bonga, clave a kravský zvonec.

Vy jste jedno z vašich posledních alb nazval Rústico, což je zřetelná narážka na venkovskou kulturu. Souvisí váš repertoár nějak s kubánským venkovským žánrem guajira?

Guajira je všechno co pochází z venkova, i lidé. Hudba kubánského venkova je od městských stylů odlišná podobně jako jinde na světě – je zvukově lehčí, jakoby průhledná, třeba bicí se na Kubě začaly používat až v městských stylech. K té venkovské hudbě patří španělské kytary, malá kubánská kytara tres, loutna laúd, která má podobně jako arabská loutna zdvojené struny. Kubánská hudba z venkova je obvykle spojována s bělochy. Moje hudba v sobě má ale navíc i černošské vlivy.

Které symbolizuje například marimbula?

Ta reprezentuje subsaharskou Afriku. Málo se ví o tom, že africké vlivy se na Kubu dostaly souběžně dvěma cestami, jednak prostřednictvím otroků, ale také vlivem Španělů, protože ti žili po 7 století na Pyrenejském poloostrově společně africkými Maury. Obě dvě africké kultury jsou nejzřetelnější právě na kubánském venkově.

Vy jste původně chtěl mít rockovou kapelu. Proč z toho nakonec sešlo?

Rock jsem hrál od roku 1969 s profesionální skupinou, která se jmenovala Los Dada, tedy Dadaisti. Já jsem tehdy o rocku nic nevěděl, ale muzikantům se líbil můj hlas, proto mě vzali. A když jsem později zakládal vlastní skupinu, chtěl jsem v ní mít rockové nástroje, což se ale nepodařilo, protože jsme neměli peníze, a tak jsem se nakonec rozhodl pro akustické nástroje. Tím pádem jsme zůstali blízko ke kubánské tradici.

Klasikem kubánské venkovské hudby byl zpěvák Guillermo Portabales, ovlivnil vás nějak?

Jako mladý jsem vstřebával všechno, aniž bych uvažoval co mě ovlivňuje a co ne. U nás doma se hrálo na kytaru, na tres, znal jsem všechny místní muzikanty, hodně důležité bylo tehdy radio. Poslouchal jsem Miguela Matamorose [viz rámeček], to byl autor spousty dodnes slavných písní, ale taky třeba Paula Anku. Vzpomínám si, že moji rodiče každé ráno naladili Voice of America. Kuba se tehdy stala díky americkému rozhlasu hodně pestrým tavícím kotlíkem.

Ale cožpak není Voice of America na Kubě zakázaný?

Tehdy ještě nebyl, revoluce přišla až když mi bylo sedm let. A hudební vlivy z Ameriky na Kubě přežily navzdory revoluci.

Na vašem albu Rustico je ale pár písní, z nichž by Fidel Castro určitě neměl radost. Nejsou na černé listině?

Moje desky vycházejí u americké značky, a já nejsem ten typ člověka, který by myslel na to co udělá Fidelovi radost a co ne. V kubánském rádiu možná ani nevědí že ty nahrávky existují. Mého vydavatele žádný kubánský distributor nekontaktoval, takže to album na Kubě nevyšlo. Od doby, kdy mi na Kubě vycházely desky, uplynulo hezkých pár let.

Dříve vás tedy radio vysílalo?

V 70. a 80. letech mi byla kubánská média daleko víc nakloněná než dnes, dokonce jsem měl svoji TV show a napsal jsem pár hitů které rychle pronikly do veřejného vědomí, jako třeba Inseminación Artificial, což je lamentace sexuálně frustrované krávy způsobená umělým oplodňováním, které se tehdy masově zavádělo v kubánském zemědělství. Takže, některé moje písně se vysílaly, zatímco jiné se vysílat nesměly. S televizními redaktory jsem kvůli tomu vedl spoustu sporů, až jednoho dne z vysílání zmizelo všechno, co jsem kdy napsal, dokonce i písně, které by se daly vykládat jako idealistická podpora revoluce. Jeden den jsem byl TV hvězda a druhý den mě nikde nechtěli. Vzpomínám si, že několik týdnů poté mě na ulici zastavila jedna žena a ptala se mě: “Pane, nehrál vy jste v TV roli Pedro Luise Ferrera?”

Kdybyste teď dostal nějakou nabídku, využil byste ji?

Já už léta nevstoupil do televizního studia a považuji za nebezpečné to zkoušet znovu. Musel bych sám sobě dělat autocenzuru, chovat se podle dvojího standartu, jeden pro velká media, druhý pro malé koncerty. Ale proti těmto dvojím standartům já také protestuji. Snažím se tedy hrát jen jeden repertoár. Když mě cenzurují media, nemůžu proti tomu nic dělat, ale odmítám se cenzurovat dobrovolně.

Do jaké míry je nebezpečné zpívat ty kritické písně na veřejnosti? Kubánský rapper Gorki Aguila Carrasco se například roku 2003 ocitl ve vězení, pod záminkou že údajně pašoval drogy.

Na to je jednoduchá odpověď: píseň zakážou, když je příliš populární, ale to není můj případ, já už nejsem na Kubě žádná hvězda. A druhý riskantní faktor je, když se hudba stane politickým manifestem, což také není můj případ. Zajímavé ale je, že existuje spousta kriticky zaměřené umělecké tvorby na půdě tak oficiální organizace jako je Kubánský filmový institut, například film Fresa y Chocolate – Jahody a čokoláda [viz rámeček], takže v jiných disciplínách je přece jen o něco větší svoboda než třeba v radiu, kde vládnou hodně represivní předpisy.

Do jaké míry jsou na Kubě tolerovány žánry, které jsou protestní už svojí podstatou, jako třeba hip hop?

Přesto že se nejedná jen o protest politický, ale spíš obecnější sociální kritiku, existovala na Kubě proti této hudbě spousta předsudků, ale to už pominulo, dokonce na našem ministerstvu kultury jsou liberální tendence, a třeba knihy autorů, kdysi označovaných za nepřátele revoluce, teď smějí vycházet, jedním z příkladů je spisovatel José Lezama Lima, dříve zcela ignorovaný, a teď jsou o něm konference. Tolerance kulturních inspektorů ale má své limity.

Když je tedy překročíte, skončíte ve vězení, jako se to třeba stalo Gorki Aguila Carrascovi?

To se teď stává jen když má vaše hudba politický podtext – ale dříve docházelo k naprostým absurditám. Tak třeba Beatles byli na Kubě dlouho zakázaní, a mnohé lidi tedy překvapilo, když u nás Lennonovi k dvacetiletému výročí jeho smrti odhalili pomník, dokonce v parku v centru Havany. Ceremoniálu se zúčastnil Fidel Castro i ministr kultury, a nikdo z nich se od těch absurdit revoluční éry, kdy byla anglosaská hudba byla označována za úpadkovou kulturní diverzi, neodvážil distancovat. Situace se mění, dnes třeba můžou muzikanti z Kuby volně cestovat a vracet se domů a mají to tedy snadnější než to měli Arturo Sandoval či Paquito d’Rivera, který požádal během turné ve Španělsku o asyl na americkém velvyslanectví v Madridu.

Kde nejčastěji vystupujete?

Pokud jsem tedy v Havaně a nikoli v cizině na turné, tak v bytech přátel, u sebe doma, v malých prostranstvích ve městě, kam se vejde tak maximálně stovka lidí, lidé si to natáčejí na kazety nebo vypalují na cédéčka. Někdy uplynou měsíce aniž bych někde hrál, někdy mám i zcela oficiální koncert, třeba v Hudebním museu anebo na předměstí Havany v kulturním středisku.

Ale ty politické absurdity mají i svou druhou tvář: mezinárodní blokáda Kuby. Jaký je vztah normálních Kubánců ke Spojeným státům?

Já osobně Ameriku obdivuji, to je země která mnohého dosáhla, několikrát jsem USA navštívil, respektuji ten pozitivní a konstruktivní postoj Američanů k životu, ale upřímně lituju, že zahraniční politika vůči Kubě se od tohoto ideálu odchyluje. Ten dnešní stav vznikl dlouholetou kumulací problémů které se nikdy neřešily a které se teď se propojily dohromady s problémy novými. Jako když si chain smoker zapaluje novou cigaretu od té předešlé, která dosud hoří. Revoluce roku 1959 měla za úkol svrhnout Fulgencio Batistu, to byl hodně nechutný diktátor, a měla na Kubě obnovit status zaručený ústavou z roku 1940, která byla na svoji dobu velmi pokroková. Batista tento příslib demokracie zradil, zemi přivedl k rozvratu, a první chyba, kterou tehdy Spojené státy udělaly, bylo že drželi s Batistovými lidmi, a v očích Kubánců tedy podporovali tyranii, a s tímhle image vstoupily do porevoluční éry.

Jaké se ta diktatura promítla do vašeho života?

Vyrůstal jsem v rodině, kde byl ten útlak zcela citelný, a revoluce tedy představovala naději. Ale z pohledu exilových komunit v Miami jsem dnes já ten zločinec, který – tím že bydlí na Kubě – propůjčuje Castrovi legitimitu. To je jedna z těch permanentně hořících cigaret současné konfliktní situace, z níž není východisko. Jedině snad, kdyby Spojené státy svoje vztahy s Kubou uvedly do normálního stavu, a totéž by vyžadovaly od Kuby, to by přineslo zlepšení. Obě země měly vždycky velmi těsné vztahy, před revolucí byla kubánská hudba ve světě známá díky americkému nahrávacímu průmyslu – mambo, chachacha, rumba, son, to všechno byly trendy které do světa pronikly z Kuby přes Spojené státy. Kubánská a americká hudba žily až do revoluce v oboustranně prospěšné symbióze.

Z článku v UNI, 2009/2