Petr Dorůžka - World Music » Hudba divokého východu XI

Hudba divokého východu XI

14. 9. 2009 | Rubriky: Články, UNI, 2009

Kauza Ceausescu, dovětek po festivalu Respect

Předešlý rozhovor vznikl loni v září v Budapešti během společné večeře na hudební konferenci Region. To nejpřekvapivější téma interview o Hamarově konfrontaci s rumunskou tajnou policií vyplynulo jaksi mimoděk v průběhu konverzace dlouho po vypnutí nahrávacího přístroje, a v první části rozhovoru otištěného v minulém čísle UNI je reprezentovaly dvě věty. Letos v červnu přijel Muzsikás do Prahy po mnohaleté pauze na festival Respect, a tak vznikla příležitost toto bílé místo zaplnit.

Nestává se často, že po koncertu hudebníka osloví agent tajné policie cizího státu. Jak k tomu došlo?

To byla reakce na něco, co se stalo o půl roku předtím, když jsem v Anglii poskytl interview BBC. Chtěl jsem světovou veřejnost upozornit na Ceausescův teror proti vlastním lidem, na jeho program násilné urbanizace a industrializace a navíc i likvidace svobodných buněk ve společnosti. Vyzýval jsem svět, aby se to pokusil zastavit, a skutečně pak někdo z Buckinghamského paláce učinil v tomto smyslu na Rumunsko nátlak. To je velmi vzácné, protože britská královská rodina se obvykle neplete do politiky, ale tohle se týkalo kultury. Pro Ceausescův režim byla taková odezva samozřejmě iritující, a po koncertě v Norimberku na letním festivalu Bardentreffen, na kterém byly tisíce lidí, za mnou kdosi přišel, podobně jako lidé kteří chtějí po koncertě umělcům poděkovat. Ale tenhle člověk mi řekl: “Dám vám dobrou radu, už nejezděte do Rumunska.” Neřekl své jméno, jen uvedl že je od rumunské tajné policie, a dodal, že tam není sám. Zeptal jsem se ho, kolik jich tedy je? On řekl, že neví, ale že jeho sledují stejně jako mě. Asi bych ho považoval za nějakého pomatence, kdyby se v té době nestala jiná příhoda. Jeden můj dobrý přítel, který dlouho s Muszikásem vystupoval jako tanečník a na podzim 2008 na Womexu v Seville s námi společně přebíral cenu, jezdil stejně jako my za totality do Transylvánie. Jednou, když se vracel, tak ho na rumunské straně hranice policie brutálně zbila. Ptali se ho, s kým se v Rumunsku scházel, a on řekl, že je maďarský občan a že jim do toho nic není. Hned dostal pěstí a pak ho surově zmlátili. Na druhé straně hranice byla maďarská celnice, a on si těm úředníkům stěžoval, že proti tomu nic neudělali. Oni mu řekli: “Mýlíte se, my jsme udělali maximum, a díky tomu s vámi neudělali to, co původně zamýšleli.” Takže, i když jsem to varování nejprve bral na lehkou váhu, tak po téhle příhodě jsem ho vzal smrtelně vážně. To bylo roku 1984, pět let jsem pak do Rumunska nevyjel, nejen proto, že já jsem se bál, ale protože jsem tam měl přátele, a věděl jsem, že kdybych je navštívil, tak jim by se mohlo stát ještě něco horšího než tomu tanečníkovi.

Ten tajný policista mluvil maďarsky?

Ne, anglicky. Ale nedokázal bych posoudit, jestli s rumunským přízvukem. Byl starší než já.

A do Rumunska jste pak vyjel po Ceausescově pádu?

Ano, v době krvavých bojů v prosinci 1989, kdy byl Ceausescu popraven vojenským tribunálem. Stalo se to takhle: Muszikás jako kapela měl mikrobus, Mercedes, v té době asi jeden ze dvou tří Mercedesů v socialistickém Maďarsku. Každý rok jsme měli vánoční koncert. Hráli jsme v malém divadle, byla to naše stálá scéna, během roku jsme tam vystupovali v tanečním sále, ale o vánocích vždy divadelním sále, a abychom uspokojili zájem, hráli jsme vždy dva dny po sobě. Tentokrát vyprodáno nebylo, všichni koukali na televizi, protože Ceausescu padl, to všechny Maďarsku zajímalo. Noční koncert Muszikáse nebyl ten rok prioritou. Každý měl v Transylvánii nějakého kamaráda, povstání proti Ceausescovi spustil maďarský kněz v Koloszváru. Po koncertě za mnou přišel přítel, povolání lékař, a ptá se mě: “Vy máte takové šikovné auto, neměli byste chuť ho nabídnout Červenému kříži pro Rumunsko, které zoufale potřebuje humanitární pomoc? Lidé a děti tam krvácejí na ulicích, já jsem doktor, obstaral bych jim léky.” A hned z divadla zavolal na Červený kříž, ale oni mu nejprve řekli, že zatím je to vyloučeno protože v Rumunsku je hodně nebezpečno. Vzali si můj telefon a ve tři ráno volali zpátky, jestli moje nabídka platí, v šest ráno jsme pak měli schůzku v jejich centru, byli tam dva doktoři a jeden Rumun, který znal lidi od rumunské tajné policie v pohraničním regionu. A jeden Maďar od Červeného kříže žijící ve Švýcarsku, který zrovna přijel z Nicaraguy. Tak jsme vyjeli do budapešťské dětské nemocnice a nabrali tam antibiotika a obvazy na ošetření krvácejících zranění, v množství, které by v míru představovalo zásobu na hodně dlouhou dobu. Vzali jsme si radiové pojítko, celé auto Muzsikáse jsme označili vlajkami Červeného kříže a vyjeli na Rumunsko, já řídil. Ten muž z Červeného kříže neměl žádnou rodinu, říkal, že když ho zastřelí, že to není žádný problém. Vymýšleli jsme, jako předat ty léky správným lidem. Tajná policie přece také potřebuje léky, jak se jim vyhneme? Ten Rumun tvrdil, že ty tajné pozná, a člověk z červeného kříže navrhl způsob, který je prý v těchhle situacích obvyklý, nechat 20% z toho co vezeme jako úplatek, a zbytek provézt. Ale ani tohle nebyl dobrý nápad, protože v téhle extrémní situaci vás tajná policie zastřelí a sebere všechno. Létali v helikoptérách a stříleli na auta, zvláště na ta přijíždějící z Maďarska. Když jsme přijeli k hranici a zastavili, maďarský pasový úředník říká, že asi 20 aut projelo do Rumunska, ale žádná auta se nevracejí do Maďarska. Rumunské celnice a pasové kanceláře byly opuštěné. Muž z červeného kříže navrhl: “Já pojedu sám, ale vy to vaše auto už možná neuvidíte.” I když pro nás to byl samozřejmě důležitý prostředek, souhlasili jsme. Vyjel do Oradey, to je první větší město za hranicí směrem na Koloszvár. Vzal si radiové pojítko, žádné mobilní telefony ještě neexistovaly, a když dojel do Oradey, lidé prý začali jeho auto se znaky Červeného kříže líbat, muselo to být skutečně velmi dojemné.

To byli Maďaři?

Ne, Rumuni. Právě v tom byl ten úžasný moment. Nerozlišovali, kdo je Maďar a kdo Rumun, pro ně bylo důležité, že přišla pomoc. Po těch letech konfliktů jsme viděli, že vše se dá vyřešit během jednoho dne. Předal léky do místní nemocnice a vrátil se. A mezitím přijelo do Maďarska jediné auto, a jeho řidič a cestující hned za hranicí vystoupili, zhroutili se a rozplakali se. Řidič přiznal, že nikdy v životě nezažil takový strach. Zastavila ho tajná policie: “Vy jste Maďaři, vy jste tyhle konflikty způsobili, a proto zemřete. Vystupte z auta a běžte tamhle.” A pak vytáhli samopaly a začali střílet. Lehli si na zem, kulky lítaly nad jejich hlavami, ale pak je nechali odjet. Stalo se to tři kilometry od maďarské hranice.

Z článku v UNI, 2009/8


Rubriky

Poslední články