Hudba divokého východu X
7. 9. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI
Na transylvánské svatbě
V druhé části rozhovoru vypráví Dániel Hamar, basista maďarské skupiny Muzsikás, o svatebních kapelách z maďarských vesniček v Transylvánii
Vy jste několik let vyjížděl do Transylvánie studovat u venkovských hráčů maďarskou lidovou hudbu. Jak vypadala taková typická svatební kapela?
Pro centrum Transylvánie, kam jsem jezdil, je typická kombinace basy, houslí a 3-strunné violy kontra. Kapelníkem je primáš čili první houslista, který je odpovědný i za co nejtěsnější kontakt s tančícím publikem. Ti nejlepší muzikanti bývají tak populární a vytížení, že snoubenci si kvůli nim dokonce odkládají svatby. Basa a viola funguje jako metronom, rytmus je důležitější než melodie. Pokud je třeba viola rozladěná, nikomu to nevadí, ale rytmus musí být vždy přesný. Důležitá je schopnost primáše improvizovat. Takovýmhle muzikantům, mistrovským houslistům, se v maďarských komunitách tradičně říkalo muzsikás. Měli úžasnou techniku. Většinou hráli od pěti let, a primášem se nestávali dříve než v třiceti, takže mezitím získali minimálně pětadvacet let praxe. V tom mezičase se také naučili hrát na basu a kontra, takže vedle houslové techniky získali i cit pro rytmus.
Pro východní Evropu jsou ale typické i další nástroje: perkuse, cimbál, klarinet, ty na svatbách nehrály?
V té mojí vesnici ne, ale v sousedních ano. Cílem bylo, aby hudba měla co největší účinek s minimálními náklady, takže základní sestavou bylo trio.
Když se ocitnete v maďarské vesnici prostřed Transylvánie, tak ta sousední vesnice je zřejmě rumunská. Hrají tam odlišnou hudbu?
V tom mém regionu nikoli. Stává se, že stejná parta muzikantů hraje v rumunských i maďarských vesnicích, a v obou případech lidé považují její hudbu za svoji vlastní. Ale národnostně jednotné vesnice jsou spíše výjimkou, většina je smíšená, maďarsko-rumunská. Ani na těch svatbách nedochází k segregaci, hosté se nezvou podle toho jaké jsou národnosti, ale podle dobré či špatné pověsti. Člověk v Transylvánii není považován za dobrého, za to že je Maďar či Rumun, ale protože chodí každou neděli do kostela, dobře se stará o svůj dům a o rodinu, a špatný člověk je ten, kdo prosedí všechen čas v hospodě a utrácí peníze. Většina lidí tam mluví oběma jazyky. Pokud v tomhle kraji vzniklo nějaké národnostní napětí, bylo to vždy něco umělého a stál za tím politický záměr.
Ty nejstarší tradiční hudební formy tvořil buď zpěv bez doprovodu, anebo hudba k tanci bez zpěvu. Na svatbách se vedle tance i zpívá?
Někdy dokonce dohromady s hudbou, ale jen v případě pomalejšího tempa, protože při rychlém tanci se nezpívá dobře. Ale v téhle části Rumunska neexistuje tradice zpěváků na podiu jako jinde, zpívá publikum. Muzikanti proto musí znát všechny ty písně ve všech tóninách. Každý v publiku má totiž právo kdykoli začít zpívat v kterékoli tónině, a muzikanti se musí ihned přidat. A hudebníci musí také vědět, kdo má kterou skladbu oblíbenou, a to ve všech vesnicích, které jako kapela obhospodařují.
Protože když to vědí, vydělají si víc peněz, za oblíbené písně přece dostávají zaplaceno navíc?
Ano, což jim pomáhá, aby se mohli uživit jen hudbou. To ale neznamená, že by muzikanti byli bohatší než ostatní vesničané, zpravidla jsou spíš docela chudí. Ale v minulosti hudební povolání znamenalo i privilegium, muzikanti nemuseli pracovat manuálně. Vyprávějí se příběhy, že za letního horka, kdy pro vesničany bylo takřka nemožné pracovat na poli, za nimi přišli muzikanti a hráli jim bez honoráře. Třeba pro Romy to byla cesta ven z bídy i k získání respektu. Romské muzikanty milovaly celé vesnice, byli to místní hrdinové, kulturní ikony. Tu nejautentičtější maďarskou hudbu hráli rumunští Romové. Jejich repertoár se neřídil podle toho, kdo hraje, ale pro koho. Neznali noty, někdy ani neuměli psát. Všechno tedy museli hrát zpaměti, podstatou byla improvizace, s tím že dodržovali jistá formální pravidla, jak měnit melodii nebo čím končit.
Ty romské muzikantské zvyklosti jednou dokonce zaskočily i tak zkušené umělce jako je Kronos Quartet, když vystupovali společně s rumunskou skupinou Taraf de Haidouks v londýnské Royal Festival Hall. Zatímco Kronos hrál podle not, houslisté z Tarafu hráli skladby pokaždé jinak a nevypočitatelně stupňovali tempo.
My jsme na ty naše houslisty zkoušeli různé triky. Třeba jsme k nim přišli domů, aby nám nahráli nějakou melodii, a pak jsme se vymluvili, že se nám zasekl magnetofon, jestli to nemůžou zopakovat, ale přesně stejně. Oni souhlasili, ale přitom to zahráli úplně jinak. Udělali jsme to čtyřikrát dokola, a každá ta verze měla podstatné rozdíly oproti předešlým. Oni zkrátka nejsou technicky schopni zopakovat něco přesně v té samé podobě, což ale také znamená, že ta hudba vás vždycky něčím překvapí.
Vy jste tam jezdili před 30 lety, a většina z těch nejstarších hudebníků, od nichž jste se učili, už teď asi nežije. Lze tedy říci, že Muzsikás zachránil hudební odkaz jedné generace?
Ten osobní kontakt s hudebními mistry transylvánského venkova byl nenahraditelný. V Maďarsku jsme jsme v průběhu zkoušky s kapelou poslouchali jejich nahrávky, abychom se strefili do stylu.
Nahrávky, které jste před 30 lety pořídili v terénu, jsou zřejmě jen zlomkem déle trvajícího procesu. Jak jsou ty archivní záznamy organizovány?
Sbírku lidové hudbu z maďarsky mluvících regionů začali počátkem 20. století na zcela vědecké bází Béla Bartók a Zoltán Kodály, a pak pokračovali další. Teď je zaznamenáno 200 tisíc melodií. Když jsem začínal, archiv byl přístupný jen vědcům, média se totiž každým přehráním opotřebovávala. Teď už jsou ty nahrávky digitalizované. Doma v archivu mám několik tisíc hodin hudby dobře roztříděné na hard disku, takže když je něco potřeba, rychle to najdu.
Chystá Muzsikás nové album?
Pracujeme na DVD z koncertu, jehož se účastnil jeden významný maďarský pianista, hrající Bartóka, zatímco my jsme hráli tradiční hudbu. Obě roviny se prolínají a nakonec hrajeme společně. Navíc tam budou některé ilegálně pořízené ukázky z Royal Albert Hall. Je to naše vůbec první DVD.
Vaše nejslavnější nahrávky jste natočili se zpěvačkou Mártou Sebestyén. Bude vaše spolupráce pokračovat?
Márta Sebestyén si jako prioritu zvolila sólovou kariéru, ale objevili jsme novou zpěvačku, která s námi vstoupí na veletrhu Womex [v říjnu 2008, kde Muzsikás převzal výroční cenu, pozn. aut.]. Jmenuje se Mária Petrás, žije v Budapešti, ale pochází z rumunské Moldavie, z regionu kde žijí Maďaři zvaní Csangó. Mária je povoláním sochařka, má výstavy od Amsterdamu až po Benátky, s námi vystupuje v lidovém kroji, a zpívá krásné balady. Navíc to naši hudbu posouvá novým směrem: my jsme revivalisti, hrát jsme se naučili od jiných, ale ona je autentická. V těch moldavských vesnicích se ve zpěvu zachovaly jemné ornamenty, které jinde vymizely. Loni jsme s ní vystupovali v Tokiu na festivalu klasické hudby, kde Mária zcela excelovala. V její rodné vesnici se až do konce 60. let zpívaly gregoriánské mše v latině. Byl jsme na jedné takové mši, okna v kostele tím zpěvem málem pukla, a když zpívali potřetí, tak se už kostel vznášel ve vzduchu. Zpěvačky jako ona totálně změnily život Bély Bartóka, který jejich zpěv zaznamenával na Edisonův fonograf a později nahrávky použil jako inspiraci pro své skladby.
Vy jste před deseti let vydali Bartók album, na kterém jsou vedle sebe Bartókovy terénní nahrávky, jejich současné verze v podání Muzsikáse i Bartókovy skladby pro dvoje housle, inspirované maďarským folklorem. Víte o tom, že tato dueta ve velmi svérázné verzi natočila Iva Bittová?
Ano, a také vím, že ona má nejen velký talent, ale také štěstí, že jí ty adaptace i změna pořadí jednotlivých částí oproti Bartókově originálu prošly. My jsme se také snažili o nějaké změny, ale u správce autorských práv jsme vždycky narazili.
Z článku v UNI, 2009/8
