Gurdjieff Ensemble

12. 10. 2018 | Rubriky: Články, UNI, 2018

Na hudební mapě patří Arménie mezi velmoci. To má historické příčiny. I když dnes je malým vnitrozemským státem, kdysi to byla rozlehlá říše v magickém trojúhelníku mezi Středozemním, Černým a Kaspickým mořem. Arménie byla křižovatkou civilizací i hudebních stylů a kořeny tam má řada talentovaných umělců, například francouzský šansoniér Charles Aznavour či spisovatel William Saroyan. Základy arménské hudby zmapovaly dvě osobnosti. Tím prvním byl Sayat Nova, současník Mozarta, básník, skladatel, později i diplomat, a především bard, který zpíval a komponoval v arménštině, gruzínštině i perštině.

Komitas (1869 -1935) byl arménský sběratel, muzikolog, skladatel. Narodil se v arménské komunitě ve vnitrozemí Turecka, jeho role odpovídá souběžně našemu Janáčkovi či Sušilovi. Jím zachycené melodie ovšem nejsou limitované folkloristickým ghettem, Komitasovy zpěvníky slouží jako neocenitelný pramen hudebníkům napříč žánry i národnostmi a dnes z nich čerpají jazzmani i klasické ansámbly. Studoval v Berlíně, vokální provedení arménských melodií se sborem, který vedl, dokonce okouzlilo francouzského skladatele Claude Debussyho. Podobně jako moravský folklorista František Sušil byl druhým povoláním kněz. Několik let strávil sběratelskými cestami mezi arménskými komunitami na území Turecka. Komitasův život se protnul s tou nejtragičtější kapitolou arménských dějin, kdy Turci vyvraždili přes milion Arménů. Komitasovi se podařilo arménskou tradici zmapovat ještě před masakry, ale prožitá traumata ho poznamenala natrvalo. Byl deportován s celou arménskou intelektuální komunitou z Istanbulu na východ, ale protože byl v mezinárodním hudebním společenství člověkem natolik známým, díky tlaku svých zahraničních kolegů ho nakonec pustili. Zemřel v exilu ve Francii v psychiatrické léčebně.

O něco méně je v hudebních kruzích znám Georges I. Gurdjieff, řazený spíš mezi filozofy, vizionáře a myslitele. George Ivanovich Gurdjieff (1866-1949) se narodil ve městě Alexandropol, nyní Gyumri v tehdejší východní Arménii, která byla součástí Ruského impéria. Jeho matka byla Arménka, řecký otec byl dobře známý jako trubadur, v Arménii označovaný slovem ashough. Původem byl z řeckého regionu Pontos na pobřeží Černého moře. Nejčastěji užívaná verze jeho příjmení Gurdjieff je evropská transkripce poruštěné verze řeckého originálu Georgiades.

Při svém hledání pravdy a mystického osvícení procestoval Egypt, Irán, Indii i Tibet. Jeho dobrodružnou výpravu za spirituálním bratrstvem Sarmoung zachycuje film Meetings with Remarkable Men, který roku 1979 natočil Peter Brook (viz dole). Gurdjieffovy cesty inspirovaly dokonce i Stinga k písni Secret Journey, kterou vydal s Police na albu Ghost in the Machine.

Základem Gurdjieffova filozofického učení byla “čtvrtá cesta”, tedy synkretické rozvinutí a propojení spirituálních metod fakíra, mnicha a jogína. Zatímco fakír se snaží dosáhnout mistrovského sebeovládání těla pomocí obtížných cviků, mnich se snaží ovládnout své city vycházející ze srdce, a jogín pracuje se svými mentálními schopnostmi. Podle Gurdjieffa ale většina lidí neumí spojit ovládání všech tří složek, tedy těla, emocí a mysli, a nedokážou tedy žít naplno. Jeho čtvrtá cesta spočívá v tom, že člověk své vědomí povznese na takovou úroveň, že propojí metody fakíra, mnicha a jogína v jedno.

Okruh jeho žáků působí jako multigenerační labyrint světoběžníků a nonkonformních umělců. K nejvýznamnějším patřil pianista Thomas de Hartmann (1885-1956), který se narodil na Ukrajině, studoval v Mnichově a zemřel v New Yorku. V Mnichově se seznámil s malířem Alexanderem de Salzmannem. K okruhu jejich přátel patřili Rainer Maria Rilke i Vassilij Kandinsky. Salzmann se narodil v Tbilisi, v Mnichově byl součástí německé secese a mezi jeho žáky byl i znalec zen buddhismu a obdivovatel patafyziky René Daumal, který Salzmanna popisoval jako “bývalého derviše, benediktinského mnicha, léčitele i instruktora jiu-jitsu.” Jeho manželka, Jeanne de Salzmann byla profesorkou tance, a měla významné zásluhy na rozvoji další disciplíny Gurdjieffova učení, tanečních pohybů, které jsou rozvinutím posvátných tanců. Zemřela toku 1990 ve věku 101 let.

Gurdjieffovu hudbu veřejnost objevuje až v posledních dekádách. Výběr z jeho odkazu natočil například Keith Jarrett (Sacred Hymns, ECM 1980), či německá cellistka Anja Lechner spolu s řeckým pianistou Vassilisem Tsabropoulosem (Chants, Hymns and Dances ECM 2004). V obou případech šlo o adaptace klavírních skladeb, založených na lidových melodiích. Gurdjieff je zachytil na svých cestách, a protože neznal noty, ve 20. letech je zpíval či diktoval svému žákovi Thomasovi de Hartmannovi, který byl profesí skladatel a pianista. Jak ale zněly ty melodie původně? Lze z nich odvodit jejich autentickou podobu, jak ji slyšel Gurdjieff před více než sto lety? Tuto otázku si položil arménský pianista Levon Eskenian a odpověď na ni hledá společně s ansáblem tradičních arménských nástrojů, který založil roku 2008, a o tři roky s ním vydal, opět u ECM, debutové album Music of Georges I. Gurdjieff . České publikum mohlo Eskenianův Gurdjieff Ensemble vidět například roku 2014 na festivalu v Rudolstadtu. Jeho vůbec první české vystoupení proběhlo v úterý 27. března v Praze v kostele sv. Šimona a Judy v rámci koncertní řady FOK. Proč právě tam? Pro Arménii, jednu z nejstarších křesťanským zemí, měli oba svatí roli věrozvěstů, jako u nás Cyril a Metoděj.

Zařadit hudbu Gurdjieff Ensemblu není snadné, neodpovídá obvyklé představě ani staré ani tradiční hudby. Jedinou blízkou paralelou je sufijská hudba, řazená k nejliberálnějším tranzovním spirituálním projevům islámu. Respektovaný arménský skladatel Tigran Mansurian píše: “Z metod, jakými Levon Eskenian užívá nástroje, mě nejvíc okouzlil pečlivý a jasně formulovaný přístup, bez okázalého předvádění skladatelského důvtipu. Dominantním nástrojem je ticho, pracující s těmi nejnepatrnějšími zvukovými posuny.”

Jak a kdy jste vlastně hudbu Georgese Gurdjieffa objevil vy?

Levon Eskenian: Jeho hudba cestovala nejprve z východu na západ, a teď se vrací na východ. Gurdjieffa jsem poprvé totiž objevil z alba cellistky Anjy Lechner, poslouchali jsme s mojí ženou, klavíristkou Lusine Grigoryan, ona pochází z Gyumri, stejného města jako Gurdjieff. Pak jsme slyšeli spoustu dalších nahrávek, včetně Keithe Jarretta. Uvědomili jsme si, že posloucháme klavír, ale že předlohou byla hudba Východu se všemi jemnými posuvy tónů, které se při přepisu pro klavír ztratí. Aby tomu člověk porozuměl správně, měly by to hrát původní nástroje. To byla motivace, proč jsem založil svoji skupinu.

Takže vy jste vlastně objevil hudbu své země prostřednictvím cizinců?

Ano - a můj ansámbl jsou první Arméni kteří hrají Gurdjieffovu hudbu.

Hrají v něm Arméni z Arménie či odjinud?

Já jsem se narodil v Libanonu. Znáte tu historii: víc Arménů žije mimo Arménii než doma. Po genocidě 1915 se spousta Arménu rozptýlila do mnoha zemí, máme 8 milionů krajanů žijících v cizině. Ostatní členové skupiny se narodili v Arménii, já teď sám žiju v Jerevanu.

Z kterých konkrétních míst pocházejí skladby vašeho repertoáru?

Gurdjieff cestoval především na východ. Vedle Arménie do arabských zemí, kurdských oblastí, na Střední východ, ale také do Řecka, na Kavkaz i do Říma. Jedná se o hudbu spirituální a myšlenkově hlubokou. Jak už jsem řekl, nejlépe vyzní když ji hrajete na východní nástroje. Je dobré připomenout, že i když Arménie je křesťanská země, máme podobné nástroje jako v Turecku, Iránu či Ázerbajdžánu, užíváme loutnu oud, housle kemenče, citeru kanun, a samozřejmě duduk podobný šalmaji. Takže, vrátit ty skladby určené pro klavír zpět do provedení východních nástrojů znamená přiblížit je k jejich kořenům. Celkem se jedná o 300 skladeb, které Gurdjieff diktoval svému žákovi Thomasi de Hartmannovi, každá je založena na tradici určitého etnika. Díky těm transkripcím se ta hudba zachovala do dnešních časů, Gurdjieff žil předtím, než se rozšířil zvukový záznam používaný v dnešní podobě.

Gurdjieff musel melodie diktovat, protože neznal noty. Jak to fungovalo?

On měl úžasnou paměť, a z cest které trvaly několik let si dokázal vše zapamatovat, a těch tři sta melodií zazpíval, zahrál na klavír, a k tomu vyťukal rytmus. De Hartmann to zapsal do not, a vytvořil z toho klavírní skladby, později i symfonická aranžmá.

Vy vlastně řešíte hudební rébus. Jedná ze o podobné zadání, jakému hackeři říkají reverse engineering. Analyzovat finální aplikaci a odhalit, jak funguje uvnitř. Jenže v hudbě je tolik proměnných veličin, že to bude dost komplikovaný proces?

V mém případě je to hudba, jakou jsem slýchal od dětství. Pracuji s jazykem, který důvěrně znám. A podobně na tom jsou ostatní hudebníci. Jsou to tradice, které se předávají orálně. Třeba tanec Shalakho, který Gurdjieff kdysi zapsal, je známý i v Ázerbajdžánu a Gruzii, a dodnes se hraje a tančí.

Problém je i v tom, že ty melodie původně používaly jiné intervaly než má temperovaný klavír. Přenesením na klaviaturu je vlastně zploštíte, část informace se ztratí, což vám při zpětném přenosu musí chybět?

Ano, ale pokud ty tradice znáte a máte je v kulturní paměti, tak na to přijdete. Ono je to spojené s jazykem, intonací mluvené řeči. Takže, znalost jazyka je hodně důležitá, kdybych hrál německé melodie, měl bych se naučit němčinu.

Jako umělecký vedoucí a pianista jste tedy během koncertu na pódiu?

Když je piano k dispozici, tak na úvod hraju Gurdjieffovy hymnické písně, a pak už nastoupí ansámbl beze mě.

Nenapadlo Gurdjieffa během jeho života zkusit to co děláte vy? Zahrát tu hudbu na autentické nástroje?

Ve Francii shromáždil Gurdjieff 40 nástrojů z Východu, a někdy ve 20. letech s nimi plánoval provedení své hudby, ale nakonec k tomu nedošlo.

Vy čerpáte jen z těch Gurdjieffových transkripcí pro klavír, anebo třeba i z jeho současníka Komitase?

To je dobře položená otázka, směřující k širšímu historickému kontextu. Náš ansámbl jsme založili s cílem vytvořit etnografická aranžmá Gurdjieffovy hudby. Ale je tam i spojka ke Komitasovi, protože Gurdjieff poslal svého studenta, de Hartmanna, roku 1919 do Jerevanu, aby tam studoval arménskou hudbu a především Komitase. Hartmann tehdy založil vůbec první kruh přátel Komitase, aby dohledal, vydal a prezentoval jeho hudbu na Západě. Takže na dalším albu jsme se změřili i na Komitasovu hudbu. Jedná se o spoustu materiálu který je na Západě dosud neznámý. Součástí je i hudba z předkřesťanského období, tance věnované pohanským bohům.

Když jste se zmínil o de Hartmannovi, on byl o dvacet let mladší než Komitas, teoreticky by se tedy mohli potkat?

Podle některých zdrojů se mohli potkat v Paříži, v nemocnici kde se Komitas léčil. Hledal jsem důkazy, a taky hledám stopy dalších Komitasových skladeb, protože jen jeden tisíc z celkem 4 tisíc se dochoval. Kam se poděl ten zbytek nikdo neví.

Komitase považují v Arménii za národní poklad, nezaslouží si podobný statut i Gurdjieff?

On u nás nebyl tak známý, neměl tolik příznivců, kteří by jeho hudbu šířili. Jeho slavná kniha Beelzebub’s Tales to His Grandson, původně napsaná rusky, vyšla v arménském překladu až nedávno. A protože jsme první arménský ansámbl, který hraje jeho hudbu, čeká nás ještě spousta práce.

Má některý z vašich nástrojů prioritu nad ostatními, jako například kanun v arabské hudbě?

V našem repertoáru má v každé skladbě vedoucí roli jiný nástroj, to záleží na regionu odkud ta hudba přichází.

Jak dlouho jste žil v Libanonu?

Až do 18 let, v roce 1996 jsem se přestěhoval do Jerevanu.

Nestýská se vám?

Libanon je krásná země, Arméni by měli být vděční zemím, které je v době genocidy přijaly, jako Libanon či Sýrie. Oni utíkali ze západní Arménie, což je dnes Turecko. Řada z nich též našla útočiště v Evropě, Americe a jinde,

Neplánujete koncert v Turecku?

Máme už pozvání a rádi bychom hráli Gurdjieffa i Komitase, právě jeho skladby bychom provedli v místě vzniku.

Jak se hudebníci připravují před koncertem?

Gurdjieff se orientoval na spojení 3 center, mysli, duše a těla. Jeho cílem bylo propojit je do harmonie. A právě hudba je pomůckou jak to udělat. Podobně fungují i Bachovy kompozice, nejdůležitější je soustředit se. To byl pro Gurdjieffa cíl, opustit mechanická pravidla každodenního života a naučit se koncentraci.

Psáno pro UNI, 2018/3


Rubriky

Poslední články