Førde festival: Co poslouchá norská královna

20. 9. 2010 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop

Místní lidé se s typickou ironií svěřují, že Førde v jakési anketě zvítězilo jako nejošklivější město Norska. To možná platí z přízemní perspektivy supermarketu či autobusového nádraží, ale když se vznesete nad údolí, panorama získá další rozměr. Se zatajeným dechem sledujete křivky zčásti zasněžených horských hřebenů i blankytně modrou plochu fjordu, který začíná právě tam, kde končí městská zástavba.

Podobný zázrak, ale v hudební rovině, probíhá každoročně pod názvem Førdefestivalen. Jeho odlišnost leží především v kontextu. Účinkující, k nimž letos patřila kolumbijská skupina Cimarrón, Boban Markovič Orkestar anebo romská kapela Parno Graszt, hrají styly, na které při letním putování Evropou narazíte i jinde – například Cimarrón vystoupil o pár dní později na Folkových prázdninách v Náměšti. Norští pořadatelé jdou ale o krůček dál, z jednotlivých programových položek složí domino, v jehož rámci pak můžete danou skupinu slyšet v několika odlišných prostředích či konstelacích, a pokaždé objevíte něco nového, co na rutinním festivalovém podiu uniká. Letošní ročník byl navíc také skutečně královskou hudební hostinou.

Pokud státníci či aristokraté zaštítí koncerty vážné hudby a někdy i jazzu svojí účastí, nikoho to nepřekvapí. Ale že by festival world music zahájila sama královna, a dokonce setrvala a poslouchala? Co jinde působí jako fantazie, se letos v létě v zemi fjordů a trollů odehrálo jako samozřejmost. Na podium vstoupila zcela neformálně se švédským sámským zpěvákem a doprovodem dalších účinkujících, oblečena nikoli do královského roucha, ale v lidovém regionálním kroji. S muzikanty si kolegiálně potřásla rukou, festival zahájila několika sympaticky stručnými větami a obratem zmizela v hledišti.

V nočních hodinách program pokračoval dvacet kilometrů za městem, ve 400 let starém zahradním areálu. Hrálo se v dřevěných chalupách, které dnes slouží jako muzeum, diváci sedící na zemi či v prvních řadách měli účinkující doslova na dosah ruky. Během tohoto vysoce privátního večírku jste mohli sledovat jak elitní skupiny ze Skandinávie, tak indickou klasiku. Hudebníci i posluchači se střetávali nejen v sálech, ale i u stánků s občerstvením či v přístřešcích před periodicky se vracejícím deštěm a pod noční, ale sluncem stále prosvětlenou severskou oblohou. K největším zážitkům patřila švédská trojice Väsen, známá i ze spolupráce s Kronos Quartetem či z pódií vážné hudby. V tomto případě ji ale od publika žádné podium nedělilo, a mohli jste tedy ze zcela intimní vzdálenosti sledovat interakci mezi kytarou, violou a nyckelharpou, unikátním nástrojem, k jehož znovuobjevení skupina vydatně přispěla. Nyckelharpa patří mezi hudebními instrumenty do rodiny “mutantů”: na první pohled jsou to housle, výšku tónu ovšem neovládáte prsty na hmatníku, ale klávesovým mechanismem.

Další skandinávskou nástrojovou specialitou – tentokrát čistě norskou – jsou housle Hardanger, pojmenované podle jejich domovského regionu na jihozápadní části země. Využívají kdysi běžného principu, který se u žádného jiného evropského nástroje nedochoval. Dodnes se s ním setkáme například u indického sitaru, anebo u populární černé krabičky klasické rockové éry: pružinového echa. Obdobně je uvnitř houslí Hardanger upevněna přídavná sada strun, jimž se říká rezonanční. Ty se při hře samovolně rozezvučí, a zvuk nástroje tak podbarvují a zesilují. Housle Hardanger excelovaly jako doprovod hlasitých, a dle církve hříšných tanečních večírků už staletí před vynálezem zesilovačů. Nástroj měl skandální pověst, církev housle pálila na hranicích, ale dnes jsou norským kulturním pokladem. K jejich znovuobjevení přispěla Annbjřrg Lien, dnes ikona norské kultury, ckterá ve Forde vystoupila spoleně se svým manželem, Bjřrn Ole Raschem, hráčem stejně samorostlým jako její housle. Rasch s kloboukem a dlouhými blond vlasy působí jako rockový veterán odněkud z Texasu či z Arizony, ve skutečnosti je ale profesorem na hudební akademii, a svou manželku doprovází na nástroj oblíbený mezi excentriky: harmonium. Proč si vybral právě ty nejméně praktické klávesy, s nimiž se tak obtížně cestuje? “To není jen volba zvukové barvy, ale vyjádření postoje,” vysvětluje. Dá se ten nástroj někde sehnat? “Když si vyhlídnete nějaký starý kostel či školu, najdete tam většinou trosku, kterou je pak nutno opravit. Ty nástroje dnes už neexistují, a pokud by je někdo začal vyrábět, budou vypadat úplně jinak a to kouzlo zmizí.” Rasch s harmoniem zachází úplně jinak než bývalo zvykem v kostele či ve školách v hodinách zpěvu: rytmicky, jeho hra má perkusivní naléhavost, podobně jako knoflíková harmonika bandoneon v tangu. Mimochodem, Raschův postoj není bez paralel v českém kontextu, harmonium v různých dobách používali jako stěžejní nástroj například Oldřich Janota ve své skupině Mozart K či Jarda Svoboda v Trabandu.

Mottem letošního festivalového ročníku byla svoboda i útlak, program byl nabit hudbou etnických menšin, nejen Romů, ale i Kurdů či Ujgurů. Intelektuální perlou byla přednáška Ole Reitova, který kdysi začínal jako DJ s pořady worldmusic v dánském rozhlase, a dnes je vedoucím humanitární organizace Freemuse: “V Jižní Africe, za časů apartheidu, neměli cenzoři desatero přikázání, ale hned třináct. Hudební cenzory inspiroval i Platon, když napsal že hudba má schopnost svádět. Na mysli měl rituály řeckého boha plodnosti a vína Dionysa, jejichž historickým otiskem je krédo dnes tradované jako Sex, Drugs and Rock Roll.” Anebo česky Víno, ženy zpěv.

Program byl bohatý i na mezinárodní přesahy: Orquesta Flamenca Chekara má základnu v marockém městě Tetuanu, ale působí v ní i flamencová tanečnice a zpěvák z Andalusie. V Evropě dobře známá skupina fakírů, akrobatů a polykačů ohně Dhoad Gypsies from Rajasthan se na podiu setkala s neméně známou romskou skupinou z Maďarska, Parno Graszt, a v závěrečném měření sil nad všemi mužskými muzikanty i kejklíři přesvědčivě zvítězila indická tanečnice z rajasthánské pouště.

www.fordefestivalen.no

Z článku v Rock & Pop, 2010/9