Forde festival: Globální hudba v severské perpektivě

27. 11. 2017 | Rubriky: Články, Rock & All, 2017

Od roku 1982, kdy Peter Gabriel poprvé organizoval WOMAD, se z programování world music festivalů stala tvůrčí disciplina. Jedinečný recept nabízí městečko Forde, ležící na konci malebného norského fjordu.

Stavba programu připomíná lego. Z kostek lze vystavět značně různorodé a přitom vždy fascinující kombinace. Na uvítanou vyrazíte na noční koncert ve 400 let starém zahradním areálu, který dnes slouží jako muzeum. Hraje se v dřevěných chalupách, ve světnici velikosti kuchyně máte účinkující na dosah ruky. Druhý den sledujete tytéž a další kapely na divokém karnevalovém průvodu městem, odpoledne následují plnohodnotné koncerty v perfektně ozvučených sálech. Díky vstřícné prezentaci tu srozumitelným jazykem promlouvají i ty nejvzdálenější žánry. Zásluhou festivalu, který před 7 lety zahajovala norská královna, získalo toto provinční maloměsto mezinárodní renomé.

Jen pro horské turisty

Program dokáže oslovit všechny vrstvy publika - které se liší jak generačně, tak i sklony k hudebním či jiným dobrodružstvím. Značnou vynalézavost projevili organizátoři ve volbě prostředí: kapverdská skupina Bitori koncertovala na nejbližším vrcholku Hafstadfjellet, 706 metrů nad hladinou fjordu, dvouhodinový výstup s unikátním výhledem byl stejně silným zážitkem jako hudba. Mnohem dostupnější byl koncert na střeše muzea moderního umění, loutnu oud a buzuki střídal Titi Robin odchovaný hudbou francouzských Romů s doprovodem akordeonu.

Vedle koncertů festival nabídl i kurs autentického tanga s erudovanou kapelou z Argentiny, dětskou lekci balafonu (pro zájemce od 6 let!) s mistrovským hráčem Mamadou Diabatém z Burkiny Faso. Unikátní kapitolou byly dva koncerty ve velkém sále místní kulturní haly, koncipované jako provázaný sled kratších bloků, v nichž se kaleidoskopicky střídaly regiony, kapely, nástroje i osobnosti. Záměr, který by jinde sklouzl k pokleslé estrádě “ein Kessel buntes”, získal v severských podmínkách značně sofistikovaný formát. Výsledkem byla koncertní road movie s úžasným spádem. Zatímco technici v šeru s nasazenými čelovkami přesunovali nástroje a praktikábly, pauzy nevyplňoval žádný žoviální konferenciér, ale detailně trefné výpovědi hudebníků, čerstvě natočené v lesních stezkách nad fjordy v prvních dnech festivalu. Clipovou metodu pravidelně narušovaly sólové vstupy umělců - jak mluvené, tak i hudební. Festivalový team tak vytvořil nový scénický žánr, který je šitý na míru místním podmínkám, ale může být inspirativní i pro jiné akce. První z obou koncertů sehrál roli oficiálního zahájení a byl expedicí do severských stylů, v nichž dominují housle. I když ve čtyřicetičlenném orchestru převládaly smyčce, jeho folkově punkové image postrádalo jakoukoli symfonickou pachuť. Během dvouhodinového setu se vystřídaly osobnosti z dalších severských žánrů - včetně Ully Pirttijärvi, sámské zpěvačky z Finska, nebo hráče na švédskou nyckelharpu Olova Johanssona. Vrcholným zážitkem byla Lena Willemark, houslistka a zpěvačka, jejíž záběr sahá od venkovských halekaček přes epické balady až po severský jazz značky ECM.

Podobnou koncepci měl i závěrečný koncert se zastávkami v Brazílii, Buenos Aires, Galicii, střední Asii i New Yorku. Každý z regionů reprezentovala osobnost světového renomé - od Fergany Qasimové, zpěvačky azerbajdžánské formy mugham, až po Klezmatics. Ti zde představili repertoár z nového alba Apikorsim (Kacíři) slovy: “Jiddiš písně měly odjakživa charakter protestsongů, naši lidé se vždy zasazovali o politické změny, protestovali proti sociální nespravedlnosti i válce ve Vietnamu. Dnes se v Americe díky našemu prezidentovi nutnost takových protestů vrací.” Na závěr přidal kapelník a trumpetista skupiny Frank London citát rusko-americké feministky a anarchistky Emmy Goldman: “Pokud se na to nedá tancovat, není to moje revoluce.”

Mysteriozní bulharské zpěvy

Festival přinesl i překvapení daleko vzácnější: v místním kostele vystoupil sbor Bulgarian Voices Angelite, jehož plná sestava na festivaly world music vyjíždí jen zřídka. Ansámbl je nástupcem historické legendy známé jako Le Mystčre des Voix Bulgares, což byli titul alba, které poprvé proniklo na Západ roku 1976, a k mainstreamovému publiku se dostalo v reedici 4AD o 10 let později. Jedná se vlastně o hudební novotvar, který na základě venkovských tradic i vlastní aranžérské invence vytvořil skladatel Filip Koutev. Kuriozní je, že k tomu došlo v době, kdy v ruské sféře vlivu vyrůstaly folklorní megaorchestry. Mezi rutinními ansámbly, vytvořenými na objednávku dle sovětského vzoru, měl právě tento počin jako jediný uměleckou hodnotu a přežil dodnes. Po pádu komunismu se sice kapelám otevřely dveře na západní festivaly, ale též vyschla státní podpora - a obrovité ansámbly se ocitly v ekonomicky neudržitelné situaci. Voix Bulgares se rozpadly na řadu drobnějších sestav které si nejen vzájemně konkurovaly - ale též soupeřily o původní jméno. Do Forde přijelo celkem 20 zpěvaček se sbormistrem-dirigentem. Kostrou repertoáru byly útržky lidových melodií a celý lexikon výkřiků od halekaček přes žertovné pobídky až po glissanda precizně řízená dirigentskými gesty. Vše probíhalo v čistě hudební rovině, a i když příležitostí bylo nasnadě, nikdy nedošlo na podbízivá či otrocky popisná gesta. Folklorní slovník rozšířily přesně odměřené dávky chaotických ruchů, v akademických kruzích označované “aleatorika”, ale vždy s mírou a vkusem. Sbor tvořily převážně mladé ženy oblečené do bohatě ornamentovaných kostýmů. Nevšiml jsem si že by dva byly stejné, což byl jednak odraz Koutevova záměru vytvořit co nejrozmanitější hudební mapu bulharského regionu Pirin, ale též hlasité odmítnutí dodnes přežívající funkce “kroje” jakožto folklorní uniformy.

Psáno pro Rock & All, 2017/8


Rubriky

Poslední články