Petr Dorůžka - World Music » Fira Mediterrnia Manresa: Tavící kotlík středomořských stylů

Fira Mediterrnia Manresa: Tavící kotlík středomořských stylů

2. 3. 2015 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2014

Když jedete z Barcelony na sever, z panoramatu nápadně vystoupí zubatý hřeben, do jehož stěny je doslova vtesán slavný klášter Montserrat - a hned za ním leží městečko Manresa. To se každý podzim promění na čtyři dny v hudební metropoli celého Středozemí: koná se tu festival a veletrh Fira Mediterrnia Manresa.

Prioritou programu je hudba Katalánska, kdysi námořní velmoci s vlastním jazykem i kulturou, která je dnes součástí Španělska. Označovat Katalánce za menšinu ale není správné, katalánsky mluví ve světě zhruba deset milionů lidí, což odpovídá populaci Česka. Polovina z nich žije v katalánském hlavním městě Barceloně a jeho předměstích.

Barcelonu jako hudební tavící kotlík před více než deseti lety zviditelnilo dvojalbum Barcelona Zona Bastarda, sampler mapující bezbřehé a stylově mnohotvárné fuze, čerpající z flamenca, latinské či anglosaské hudby právě tak jako z lokálního stylu rumba catalana. Ten pronikl přes Pyreneje až do sousední Francie, kde formoval hudbu slavných Gipsy Kings.

Hip-hop mixovaný s jazykem trubadůrů

V éře Zona Bastarda začínaly desítky světoznámých umělců, včetně skupiny Dusminguet, kterou tehdy vedl akordeonista a zpěvák Joan Garriga. Jeho nynější sestava La Troba Kung-Fú, s níž vystoupil i v Praze, festival Fira Manresa zahájila. Garriga, miláček místního publika, se tentokrát představil ve zcela nečekané poloze, hrál totiž s velkým orchestrem Unió Musical d’Alaquas, jehož zvuk zářil těmi nekrásnějšími barvami typickými pro Katalánsko, včetně dechů a perkusí. Zklamáním byl naopak koncert portugalské zpěvačky Dulce Pontes, která je ve španělsky i portugalsky mluvícím světě velkou hvězdou. Svůj koncert stylizovala do nepříliš vydařeného kabaretu, ale přestože ji věrné a tolerantní obecenstvo v Manrese odměnilo bouřlivým potleskem. Vystoupila v tom nejlepším místním divadle, Kursaal, v jehož těsném sousedství stál útulný stan Taverna, v němž triumfovala baskická skupina Korrontzi, navazující na ty nejhlubší tradice svého regionu. Její zvuk stál především na lidových píšťalách a dalších nástrojích baskického venkova - s nimiž nápadně kontrastoval početný sbor étericky se vlnících tanečnic.

Na festivalu Fira Manresa hrály jak tradiční akustické sestavy, tak i ansámbly které tradici propojují se současností. Skupina Massilia Sound System patřila k těm nejhlasitějším, pochází z Marseille, a své hiphopové texty zpestřuje oksitánštinou, což je historický jazyk jižní Francie, jímž zpívali trubaduři. V Manrese skupina oslavila 30 let existence a pokřtila nové album.

Pokud bychom v programu hledali nějakou typickou esenci středozemské hudební kuchyně, nabídla ji dvojice, která navzdory své nenápadnosti patřila k vrcholům programu: tvoří ji italská zpěvačka Maria Mazzota a mistrovský hráč na violoncello z Albánie, Redi Hasa. Oba jsou ve své kategorii unikátními osobnostmi - Redi Hasa je například stálým členem kapely světoznámého italského skladatele Ludovica Einaudiho, s nímž ihned po festivalu odletěl na turné do Japonska. Jejich repertoár tvoří písně z Albánie a dalších míst Balkánu, a samozřejmě Itálie. V první řadě hlediště klubu El Sielu dvojici napjatě sledoval producent jejich společného alba, Erasmo Treglia: “Redi Hasa pochází z muzikantské rodiny silně zaměřené na klasiku - ale když přišel do Itálie, prošel transformací, podobně jako jiní hudebníci v exilu. Objevil své vlastní kořeny, a to nejen hudbu Albánie, ale i související styly z dalších balkánských zemí. Zpěvačka patří do první ligy jihoitalské hudby, působí například ve světově velmi úspěšné sestavě Canzoniere Grecanico Salentino.”

Zvuková pyrotechnika s korou

Programovou specialitou Manresy je hudba španělských regionů - vedle Baskicka či Katalánska jsou to třeba styly z Kanárských ostrovů či atlantického pobřeží. Zpěvák Eliseo Parra má právě na tomto poli roli živé a značně vitální encyklopedie, jeho alba jsou přehlídkou všech stylově odlišných variant, na které je Pyrenejský poloostrov tak bohatý. Na koncertě v klubu El Sielu nechyběly jeho oblíbené čtvercové tamburíny adufe, ani trubková pelest z postele, opatřená otvory a přeměněná na flétnu.

Vedle hudby Středozemního moře můžete v Manrese slyšet i leccos dalšího, například zcela jedinečný koncert mistrovského hráče na koru, africký nástroj, který je po zvukové stránce obdobou evropské harfy. Toumani Diabate z Mali je respektovaným virtuozem a pochází z muzikantského rodu s dlouhou tradicí: “Všechny západoafrické země jako Mali, Guinea či Senegal získaly v 60 letech nezávislost, a nově vzniklé státy se chtěly prezentovat svojí kulturou. Vznikaly velké orchestry kombinující africkou hudbu a tanec, a můj otec v jednom takovém ansámblu hrál, zpívala tam i moje matka, Nene Koita. Když mi bylo 5 let, získal jsem svoji první koru, byla menší než nástroj na který hrají dospělí, učil jsem se hrát podle nahrávek otce i dědečka. Poslouchal jsem nejen Afričany jako Salifa Keitu, ale také Jimi Hendrixe či Otise Reddinga.” Toumani Diabate za sebou má desítky projektů, hrál s bluesmany, flamencovými hráči i jazzmany. Koru přenesl z afrického venkova, kde původně sloužila jako doprovod hrdinských eposů či zpráv od místních panovníků, do světových koncertních síní. V Manrese představil své poslední album, které natočil v komorní sestavě se svým synem, rovněž hráčem na koru. Pro mnohé byl právě tento koncert zlatým hřebem festivalu, vzrušující podívanou, kdy zpěvné melodie střídaly rytmická ostinata i syrové shluky tónů, vytvářené dvěma generačně odlišnými hráči - synem Sidikim a otcem Toumanim. Oba se liší i publikem - zatímco ve světě je populární Toumani, hvězdou u domácího publika v Mali je Sidiki.

Psáno pro Rock & Pop, 2014/12


Rubriky

Poslední články