Erik Truffaz: Tři želízka v ohni

15. 12. 2008 | Rubriky: Články, UNI, 2008

Francouzský trumpetista u nás v říjnu odehrál čtyři koncerty a souběžně vydal trilogii věnovanou třem metropolím: Paříži, Mexico City a Benares. Následující rozhovor se odehrál při jeho první letošní návštěvě, kdy se svojí skupinou vystoupil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Název vašeho loňského alba Arkhangelsk inspirovaly koncerty v Rusku. Kolikrát jste tam hrál?

S mojí skupinou jsme tam měli celkem tři turné, první hned po perestrojce. Dlouhé dny v polárním létě na polárním kruhu. Velké haly pro dva tisíce lidí. A já jsem tehdy nebyl ve světě ještě vůbec známý. Udělalo to na nás ohromný dojem. Na Rusko jsme měli moc dobrého agenta. Byl to nynější šéf organizace Pro Helvetia, která ve světě propaguje švýcarskou kulturu. Oženil se s Ruskou, mluví rusky, a organizoval naše turné, protože všichni moji spoluhráči jsou Švýcaři.

Na albu Archangelsk jste k nástrojům přidali zpěv. Je v tom nějaké poselství? Sociální rovina?

Ne, tady šlo o cílený posun k popmusic. Všichni jsme měli v živé paměti, co jsme sami rádi poslouchali. Tak proč nenatočit písničky? Právě teď vydávám nové album. Sólo hlas a sólo trubka. Zpívá Sly Johnston, černoch a Francouz, má podobný projev jako Bobby McFerrin.

Vzpomínáte si na studium na konzervatoři? Nepociťoval jste tam nějaký konflikt mezi estetikou vážné hudby a jazzem?

Na konzervatoři jsem vynikal jen v teorii, což bylo užitečné, ale nikoli ve hře na trubku, v mém tónu bylo příliš dechu, což je technická chyba, klasika vyžaduje čistý tón. Mojí doménou také nejsou výšky, ale spíš hlubší tóny. Ale moc mě bavilo hrát klasiku v symfonickém orchestru. Hrát v kapele, to je úžasný zážitek.

Legendární nigerijský hudebník Fela Kuti jednou vysvětloval, že trubku vyměnil za saxofon, protože to je daleko snadnější nástroj: jen mačkáte klapky a foukáte. Neprošel jste podobným pokušením?

Neprošel - ale vysvětluje to, proč máte víc saxofonistů než trumpetistů. Aby se trumpetista dopracoval k dobrému zvuku, déle mu to trvá. Musíte třeba řešit fyzické problémy se svaly svého obličeje, rty a s dechem, ale když máte dobrého učitele, najde vám schůdnou cestu. Když se naopak vydáte špatnou cestou, vydržíte hrát pět minut a musíte přestat.

Když jste poprvé hrál v USA, byl to pro vás splněný sen? A v čem se koncertování před americkým publikem liší?

Publikum je výborné, praktická stránka naopak horší. Hlavní rozdíl je, že v Americe dnes dostanete málo zaplaceno, z vlastního musíte uhradit aparaturu i hotel. Já měl štěstí, naše turné podporovala Pro Helvetia, protože moje kapela je švýcarská. Ale i tak jsem do Států přestal jezdit, protože jsem na tom hodně prodělával.

Když natáčíte album, máte producenta? Člověka, jehož názor respektujete?

My si všechno produkujeme sami s kapelou. A navíc, prodejem desek si v dnešní době už nevyděláte, takže na producenta nemáte ani rozpočet.

Jediné příjmy, na které se můžete spolehnout, jsou tedy z koncertů?

Každý rok musím odehrát tak sto až sto padesát koncertů.

Když tedy není producent, máte nějaké jiné kritérium, kudy vede cesta a čemu se naopak vyhnout?

Moje krédo je zůstat pravdivý a zároveň říct něco nového. Neopakovat se. Cesta je i v rozmanitosti. K mým novým projektům patří třeba spolupráce s indickými klasickými umělci z Kalkaty a s experimentálním elektronickým skladatelem z Mexika, Murcofem.

Vy často tvrdíte, že v hudbě potřebujete mít i ticho. Jak se toto kritérium promítá do volby vašich spoluhráčů?

Já nemám požadavky na to jak má kdo hrát, ale kdy má přestat hrát. Není těžké najít vynikající hráče, ale je těžké najít hudebníka, který je dobrý a ví kdy má přestat. A vytvoří tím prostor pro ostatní. U mě v kapele tohle řešit nemusíme.

Není to tedy spíš otázka ega? Umění hrát versus umění poslouchat?

Hudba je jako konverzace. Ani my dva si přece neskáčeme do řeči.

Pokud byste měl strávit zbytek života na pustém ostrově, vzal byste si s sebou nějaké CD?

Ano a třeba i dvě. A Kind of Blue od Miles Davise, a Requiem od Gabriela Fauré. Anebo, pokud bych si mohl vzít i trubku, tak bych Davise nechal doma a vzal si nějaké Beatles.

Pro vaši hudbu je typický prostor vyplněný tichem i zvukovými barvami s elektronickou příchutí. Pokud měl tento tvůrčí přístup nějakého zvukového architekta, pak jím byl americký trumpetista Jon Hassell. Cítíte s ním nějakou spřízněnost?

Jon Hassell je pro mě mistr a dobrý přítel Před dvěma lety jsem s ním hrál. Své průkopnické album Possible Musics vydal v roce 1973, ale já jsem ho objevil až později, tehdy jsem ještě poslouchal Led Zeppelin. Je to jeden z nejlepších trumpetistů na světě, a i když začal u elektroniky, na posledních dvou albech nepoužívá efekty. A také natočil hudbu a hrál ve filmu Million Dollar Hotel Wima Wenderse. Ta jeho role byla mimochodem původně určená pro Milese Davise.

nová CD:
Erik Truffaz & Sly Johnson - Paris EP
Erik Truffaz And Murcof - Mexico EP
Erik Truffaz Indian Project (Indrani & Apurba Mukherjee) - Benares EP

web
http://www.murcof.com
http://www.bandish.net

Z článku v UNI, 2008/11


Rubriky

Poslední články